Václav František Kocmánek (1607 - 1679)

Kocmánek (polatinštěle také Kozmanecius, Kozmanides či Kocmanecius, Kocmanides, Kocmánek Čáslavský) se narodil roku 1607 v Čáslavi. Učil se tamtéž, později v Praze, od roku 1621 v Uherském Brodě. Po krátkém pobytu v Čáslavi odešel roku 1627 do Prahy. Zde konvertoval ke katolicismu, jako v té době řada dalších lidí. Na pražské univerzitě získal bakalářskou hodnost a začal se věnovat vyučování. Byl kantorem na několika místech (v Německém, nyní Havlíčkově Brodě, v Ledči) nakonec v Praze - u sv. Petra na Poříčí, od roku 1644 regenschorim u sv. Jindřicha a od roku 1650 u sv. Štěpána na Novém Městě pražském. Zemřel v Praze jako vážený měšťan, kostelu sv. Jindřicha, v němž působil, odkázal značné jmění (dům).

Po dobu svého života shromažďoval rozmanitý literární materiál.1 Zdá se, že většinu textů také sám tvořil, a to z pozice kantora – takové vysvětlení uspokojivě objasní rozmanitost žánrovou i námětovou. Kocmánek psal drobné hádanky, kolední verše, příležitostné oslavné či historické básně a písně (Píseň o smrti Albrechta z Valdštejna). V některých skladbách je pozoruhodným způsobem akcentována sociální situace sedláka v průběhu a po skončení Třicetileté války2 (známá píseň Lamentatio rusticana, Naříkání a pláč sprostných a ubohých sedlákův českých na lid vojenský jak nepřátelský, tak i na ten, kterýž má slout přátelský...; píseň Píseň o Tomáši Dvořákovi či rozsáhlejší historiografické dílko Sumovní krátké sepsání o hrozné válce, kteráž se léta Páně 1618 v české zemi začala...)3.
Nejvýraznější stránkou Kocmánkovy tvorby je ovšem dílo dramatické. Je ověřeným autorem (většinu her si sám  podepsal) vánoční hry Actus pobožný o narození Syna Božího, Pána našeho Ježíše Krista a zejména sedmi intermedií – O sedlském hňupu chtějícím žákem býti; O sedláku u lékaře; O nemravných chrapouních; O ženě selské hladem stonající; O grobiáních o urozenost se nesnadících; O jednom sedláku hloupým a O planém nedorozumění mezi sedláky (přesněji O dvou sedlácích hádajícíh se o kozí chlup).4  

Jeho literární dílo si vysloužilo celou řadu divergentních soudů. Zejména intermedia, protkaná specifickými formami ryze barokního humoru, který využívá i bohatého rozsahu vulgarismů a obrazů materiálně-tělesných projevů bytí (konzumace a vyměšování, sex, smrt aj.) vyvolávala zejm. u editorů a badatelů 19. století odmítavé reakce. V roce 1899 uveřejnil Antonín Podlaha tři intermedia ze strahovského autografu.5 Svou edici okomentoval několika poznámkami, jejichž obsah vypovídá o chápání této literatury v 19. století mnohé. Nejostřejší odsudek si vysloužila fraška O planém nedorozumění mezi sedláky: "Nechutné skládání toto má pro kulturního historika nanejvýš cenu jakožto parodie milostných rozhovorů selských." O intermediu O ženě selské hladem stonající soudí: "Hra silně přihrublá jako předešlá. Sebevědomí autora jest veliké, neboť za seznamem osob napsal smělé tvrzení, že prý `Čtoucí tu hru musí se smáti, aby na polo umrlý byl!` Nevím, neusměje-li se moderní čtenář spíše útrpně nad touto hrou i jejím autorem."

1 V premonstrátské knihovně strahovského kláštera je zachován Kocmánkův autograf sign. DA IV 27. Z tohoto rukopisu pocházejí všechna intermedia na těchto webových stránkách.
2 V minulosti byl právě tento akcent absurdně zvýrazňován. Marxistická literární historie se snažila anachronicky a zcela zbytečně dokázat na přítomnosti tohoto rysu existenci oné „pokrokové myšlenky" třídně uvědomělého boje, která směřuje dialekticky k revoluci. Je to nesmysl. Ještě v 17. století byla více či méně funkční sociální idea „trojího lidu", tedy uspořádání lidské společnosti na lid dělný, duchovní a bojující (resp. šlechtu). Ideální společnost tohoto tradičního pojetí sestávala z lidí, kteří pracují, lidí, kteří se za celou společnost modlí k Bohu a z lidí, kteří je (zase jako celek) chrání. Sociální kritika, která se objevuje např. u Kocmánka (ale třeba také u Komenského v Listech do nebe) nenapadá toto uspořádání, ale naopak jeho nerespektování – pokud např. šlechtic nechrání své poddané, ale trápí je, je to porušení právě toho principu, který jsem nastínil výš. Podobně nemodlí-li se klerik za spasení křesťanů, ale stará se o světské záležitosti, je to zase porušení povinností, stanovených Bohem. Kritika nesměřuje ke změně stavu, ale k jeho důslednému naplňování. Není to obtížné pochopit.
3 Lamentací... vydala Zdeňka Tichá, in Verše bolesti, posměchu i vzdoru, Praha 1958; Píseň o Tomáši Dvořákovi Zdeňka Tichá, Z pololidové tvorby 17. stol., in ČMM 72, 1953-54; Sumovní krátké vypsání... také Zdeňka Tichá, in Kroniky válečných dob, Praha 1975.
4 Actus pobožný... vydal Z. Kalista v souboru Selské čili sousedské hry českého baroka, Praha 1942, intermedia J. Hrabák v souboru 7 intermedií, Praha 1953.
5 In Český lid VIII., 1899, str. 11 – 16.