Opus 21

Intermedium o jednom sedláku hloupým, jehožto manželka po své vůli měla, ano jej i právala, a když na trh do města s homolkami šla, jemu k opatrování dobytek poručila, totiž krávy a telata. On pak když ho nedobře hlídal, nýbrž dobytku jísti nedal, sám do krčmy na pivo šel, ten dobytek se mu zvěšel hladem, dále co z toho bylo, v dalších veršich lépe se vyrozumi:
Osoby čtyry rozmlouvající jsou, totiž: 1. Marta, toho sedláka žena, jemuž jméno Vávra, třetí pak krčmář a jeho žena Háta krčmářka.

Nyní počína Marta, strojice se na trh, k muži svemu mluviti takto:
Vávro, poď sem bez meškání,
        nechajice zevlováni,
nebť mam nětco oznámiti,
        ba i přísně poručiti.
Poněvadž naše živnosti
        hleděti musim s pilnosti,
na nas voba honiti,                                                  589L
        a často co chrt běžeti,
ej, toť tobě oznamuji,
        poněvadž jsme oba svoji,
že jsem ja dne včerejšího,
        to brzo času ranniho,
tři pytle homolek švarnych,
        nadělala notných, mastných.
Je pak zejtra s ochotnosti
        bez všelijake lenosti
do města na trh povezu,
        zas peněz domu přivezu.
A tak budem zase míti
        spolu při čem živi býti,
však tě, Vávro, napomínám,
        Jednou i podruhé kárám,
poněvadž sic děvky nemám,
        na tebe se již spolíhám,
aby si kravám do chliva
        pohlížel, nechaje piva,
jim časně dal jísti, píti,
        a potom je podojiti.
Tolikéž i ta telátka
        v chlivě, maloučka selátka,                                                  589P
hleď hospodářsky spraviti,
        abychť mohla děkovati.
Jinače kdyby se stalo,
        zle by s tebou, Vávro, bylo
přisau, žeť by tě nohama
        pošlapala prchlivost ma
a k tomu vezma notnou hůl,
        a nebo z plotu dobrý kůl,
tak bych tě notně zmlátila
        a nemotorně zdusila,
že by se musil čert smáti,
        ba i stará jeho máti.

Vavra, manžel jeji, odpovidá
Ó, má Marto nejmilejši,
        útěcho ma nejmrzčejši
jistě jsem povděčen z toho
        starani tvého přísného,
že jak o sebe, tak o mně
        pečuješ, toť jest milo mně.
O voba se pilně staraš,
        má Martičko, dobře dělaš.
Ej, jistě dal tě mi tebe,                                                  591L
        všemohoucí Pan Bůh z nebe.
Nyní, co se pak tkne tveho
        rozkazu velmi přisného,
chci je rád v paměti míti
        a vuli tvou naplniti,
cos poručila spraviti,
        bych mohl bití ujiti.
Protož, Martičko má milá,
        by se ve zdravi vratila,
toť bych tobě přál srdečně,
        věřiž mi toho konečně!
Co se pak našich kraviček
        tkne, tež i těch jaloviček,
ano, také i telátek,
        maličkých špatných selátek,
chci to vše podle rozkazu
        tvého spravit bez ourazu.
Jísti, píti tomu dati,
        i toho v čas podojiti,
malá telatka spraviti,
        ustela jim, je zavřiti.
A tak, ty má milá Marta,
        věř mi, byť přišel i Bárta
a mně chtěl do krčmy vzíti,
        nebudu chtiti s ním jíti,
pomnějíc na poručení
        a tvé přísne rozkázáni,
abych dobytka nezaved,
        nas oba v škodu neuved.
Kdybychom toho neměli,
        co bychom smutni dělali?
Musili bychom žebrati,
        lidi v městě vytloukati.
Ale ty se neboj toho,
        aby se stalo, co zlého,
radši se hleď vodebrati
        na trh, spíše pospišiti,
ty homolky rozprodati,
        jakž naleži zpěněžiti,
Vím sic o tom, že jsou chutný,
        slaný, i také dost mastný,
žadný na tě naříkati
        nebude, neb je haněti,
Vím, žes dobrá hospodyně,                                                  593L
        přijdeš zdaleka v hodině
a tak již nemeškej jíti,
        Buh račiž tě provoditi.

Žena zase k muži
Hlediž se tak zachovati,
        cos slibil, skutkem splniti.
Byť nebylo nařikani,
        neb ňákýho hromovani!
Nu, již se nyní dobře měj,
        a můj rozkaz v paměti měj.

Tuto Vavra sklapě hlavu po světnici chodi a myslí na to rozkázání, mezi tim muši se za tim tanec udělati, nyní Barta přichází a k Vávrovi mluví.
Bůh zdař, Bůh zdař, Vávro, bratře,
        můj upřimný, věrný kmotře,
vidím tě neveseleho,
        jakoby trochu smutneho,
že tak sklopě hlavu chodíš,
        snad nětco pilneho myslíš?                                                   593P
Oznam mi jakožto tvému
        kmotru vždyckny upřímnému.

Vavra odpovídá
Bodej zdráv byl, kmotře milý,
        můj upřimný v každou chvili.
Praviš mně býti smutného
        a velmi neveselého.
Tak na mně přichází časem,
        že mnohdykrát vesel nejsem.
Nyní pak velmi se starám,
        o hospodářstvi péči mám,
a mé Marty poručeni
        splnit řádně bez prodlení.
Dobytek mi poručila
        spravit, sama na trh jela,
tři pytle homolek vezla,
        by peněz domu přivezla,
pak myslim neníčko na ni,
        bych jejimu rozkázáni
mohl za dosti učiniti,
        a náležitě spraviti,
kravám jísti, píti dáti,
        telatům pěkně ustlati,
Spravě to, sobě pokoj dám,
        budu-li mít co, posnídám.

Bárta krčmář mluví
Kmotře Vávro, co pak myslíš,
        ty se tuším ženy bojiš.
Že bys se za to nestyděl,
        by dobytek spravovat měl,
což děvkam, ne tobě sluší.
        Na tebe vorba přisluši.
Protož nech toho starání,
        poď se mnou radši k snídaní.
A načal jsem pivo starý,
        věř mi, kmotře, žeť jest dobrý!
Vypijem as tři korbely,
        posedime spolu chvili
a nětco porozprávíme,
        jak na panským robot máme,
sic tyť můžeš býti vesel,
        by pak ani zrna nesel.                                                   595P
Poněvadž tvá žena jela
        na trh a homolky vezla,
přivezeť peníze domu
        k potřebě, co víc, to k tomu.
Nechme již toho mluvení,
        kažme si dát piva nyní,
Hej, hej, ženo Háto, kde jsi,
        če(r)chman-liž tě leckams nosí,
ma milá, doma mi bejvej,
        piva rychle korbel nalej.

Háta mluvi.
Hnedky, ráda, s ochotností,
        nu, vítejte, páni hosti!
Píte čistě, však dobrý jest,
        toť beru na svou víru, čest.
Dnes jsem je teprv načala,
        venť nyní vystrčila,
dobrý mysli hleďte býti,
        a notně vesele píti.

Bárta krčmář                                                   597L
Nechajíc toho tlachání,
        připímť, kmotře Vávro, nyní.

Vávra odpovídá
Bůhť požehnej, kmotře Bárto,
        abyť byl k zdravi truňk tento,
chci se sic s tebou napíti,
        as hodinku poseděti,
a potom k své práci zase
        navrátiť se v brzkém čase.
Jednom abych ja nezmeškal,
        kdyby skoták domů přihnal.
Ač mi sic, kmotře, domlouváš,
        z strany dobytka za zlé máš,
že jej mám sám spravovati,
        darmo jest, musí tak býti,
neb poněvadž děvky nemám,
        ženu na trhu v městě mám,
musím vše sám spravovati
        a krávy opatrovati,
nu, pí radče, kmotře milý,
        jsem zde tušim hrubou chvili,
musím nyní domu jíti,
        dobytku dát jísti, píti,
já se k tobě potom zase
        chci navrátit v brzkém čase.

Tuto mezi tim, jestli muzika, muže zahrati, Vavra nyní jde domu a přijda do chliva, uhlídá, an se krávy i telata zvěšely, tu běži zase spátkem k krčmáři, jemu svou příhodu oznamuje.

Vavra mluvi
Ach, přeběda mně, můj kmotře,
        och, převelmi zle, můj bratře,
nešťástně jsi mně k sobě zval,
        kýž jsem tě radši nepoznal,
co se nyní u mně stalo,
        ach, ouvech, zle vykonalo,
neb jsou se krávy zvěšely,
        snad tím, že stravy neměly.
Tam visejí i telata,
        ach, přenešťastná chvíle ta,
když jsem se měl k tobě bráti,                                                   599L
        zapomněl jsem jísti dáti,
i píti dobytku tomu,
        ach, již, smutný, nesmím domů,
kterak mám ženy dočkati,
        neb mně bude bíti, láti.
Dejž mi medle radu k tomu,
        ať mohu pomoci tomu.
Aspoň zas telata míti,
        medle, co bych měl činiti?

Bárta krčmář odpovídá.
Co se, kmotře Vavro, staráš,
        tak velmi hrubě naříkáš?
Hádej, jako by nevěděl,
        co by zase činiti měl?
Vím, že máš doma slepice,
        nepochybuji i vejce,
a vídáváš, jak slepici,
        do kukaně sází s vejci
a vona mladá kuřátka
        vysedí, pěkná holátka.
Ty pak na toto pozor dej,
        a rychle takto udělej:                                                    599R
vezmi docela za celo,
        kolikť se telat zvěšelo,
tolik hlediž sejrů vzíti,
        s nima do koše vsednouti,
notně pod sebe vundati,
        na nich bedlivě seděti.
Nebo, poněvadž slepice,
        když již dají pod ni vejce,
z těch vajec mladé vysedi.
        I takyť se u mně vidí,
že ty ovšem mnohem spíše
        v koši na sejřích seděvše,
mladá telata vysediš...
        Ha, co k tomu, Vávro, pravíš?

Vávra zase mluvi.
Ach, můj kmotříčku rozmilý,
        děkuji ti v tuto chvili
nastokrát a ještě více,
        mnohoť dobrého přejíce,
žes mi dal takovou radu                                                    601L
        v nynejší mou zlou příhodu.
Chci se ti za to vším dobrým
        odsloužiti, toť, hle, pravím,
nad to vejš a ještě více,
        beze všech šprýmu mluvíce.
Tři homolky chci ti dáti,
        vím, že chceš na tom přestati.
Nyní odejdu tim spíše
        a pohledám doma koše,
nastela si slámy čistě,
        sednu si bezpečně, jistě,
pod řiť si čtyry sejry dám,
        podle tvé rady udělám.
Vím, že se jináč nestane
        a tvá řeč práva zůstane,
že ja vysedím telátka,
        podobna k prvním selátka.

Tuto ven vychází, hledá koše, mezi tim muzika muže hráti a on přichází s košem, takto praví Vávra:
Hoj, hoj, nesu si notný koš,
        přisau, stoji za bílej kroš.
Počnu do něho sedati,
        dobrého štěstí čekati.
Ahaž, což již notně sedim,
        zdať mis, že sobě povolím.

Tuto žena přichází z trhu a jako by přišla z chliva, vidouc dobytek zvěšený, přijda s holí na muže, jako by o něm nevěděla, takto laje.

Marta žena.
Ach, jakýž se to stal skutek,
        jenž mi s sebou přines smutek!
Ja jsouci na trhu, smutna,
        žena bídná, zarmoucená,
tomu zrádci, muži svému,
        a lotru nešlechetnému,
kázala jsem krav hlídati,
        jak sluší opatrovati
a k tomu též i telátka,
        jsouc ještě malá selátka                                                   603L
Von mi to pak všecko zvěšel,
        nevim, kam jest, zrádce, ušel.
Och, kýž ho mohu najiti,
        neb se chci na něm pomstiti.

Tuto již obratě se k němu, jako by ho našla, laje mu a von na ni jako hus syči, vstáhnouc ruku a dva prsty, a vona ho pere, proč v tom koši sedí, a co tu dělá.

Zvyjedenej arcizrádce,
        bodejž měl chlost od popravce,
troupe, zloději a kluku,
        a k tomu čarodějníku.
Co pak jsi, psí dílo, myslil,
        že jsi dobytek voběsil?
I mohls se s taky s nimi
        voběsiti mezi nimi.
Co pak jednom ty to mysliš,
        že v tom koši co hřib sediš?

Tu jej bije a on utiká ze dveří, a tak se hra skoná. Finis

Com. W. F. K. Č.