Aktuality

op. 13 417P
Intermedium Nové o Ne-
mravných chrapouních, kterak
jeden druhému, totiž dobrý vožralec le-
pšímu vožralci svou ženu arcivožralou
prodal.

Osob 5 rozmlouvajících jest: 1. Mach
vdovec, 2. Kuba kmotr, 3. Bárta družba, 4.
žena vožralice, 5. šenkýřka.

Mach vdovec.
Mám dost veliký zármutek,
ač nenosím černý smutek,
protože drahý jest plátno
a nad to pak vejše sukno.

Kuba kmotr.
I, kmotře, jakej zármutek?
Však na tobě neznat smutek;
a ty jsi přemilej hládek,
jako v Praze přední sládek.

Mach.
Nu, jsi-liž ty, kmotře, kanec?
Copak nevíš, že jsem vdovec,
že mi Maruše umřela,
jak teď nedávno stonala?

Kouba.
Co bych se pak pro to rmoutil,
hlavy si fresoval, kroutil,
což ženská máti umřela,
aby děvčat nerodila?

Mach.
Blázne, kmotře, vo tomť já vím,
já taky k tomu nemluvím,
z čeho ty mně nyní káráš
a jako naučení dáváš.

Kouba.
Inu, vosle, kmotře, když víš,
proč se pak zas neoženíš?
Však víš, že je s ženou blaze,
a obvzláště pak zde, v Praze.

Mach.
An bodej tě pak uvázal,
        a ruček po zadu svázal,
že ženy tak hrubě chválíš,
        a o nich pochlebně mluvíš.
Však jsou dobrý, jednom je chval,
        hodens, bychť za to kyjem dal.

Kouba.
Poněvadž jich nenávidíš,
pročež se pak se mnou rmoutíš,
a tak sám nevíš, co tlampáš,
lecos leckudykams žvejkáš.

Mach.
Slyšíš, já ji proto chválím
        a pro ni často i kvílím,
že se mnou v krčmě bývala,
        skuro líp než já pívala.
Já pil dobře a ona líp,
        byla heská, dále se vtip.

Kouba.
Nu, hrote, proto ji chválíš,
        že notně pijela pravíš?
Já svou proto nenávidím,
        ba, co ti v upřímnosti,
že žere hůře nežli vůl,
        propila by ze plota kůl.

Mach.
Ó, mně se taková hodí,
        co pravíš, že tobě škodí?
Já bez ženy nemohu pít,
        ba ani dobře vesel být.
Kýž jest možná, by mi ji dal,
        anebo raději prodal?

Kouba.
Ba, kýž mi chce zcepeněti,
        já ji juž chtěl votráviti,
sžvejkal jsem ji dva pavouky,
        sršně čtyry a tři brouky,
sám jsem toho nejlíp zažil,
        jako votrapa jsem chodil
a kdybych se byl nevyblil,
        byl bych, dokud živ, nedědil.
Ji pak hned neškodilo nic,
        pila-li dobře, pila víc.

Mach.
Ale medle, namluv mi ji.

Kouba.
Darmo nedám, než spíš prodám,
ale však namluv ji sobě sám,
potom budeme ji třít,
nebudeme se nesnadit.

Mach.
Ó, sám já ji nenamluvím,
        neb pěkně mluvit neumím,
než bude mi to spravovat,
        švagr Bárta ji namlouvat,
von je krkavec hučenej,
        v školách z mládí vymrskanej,
viď, Bárto, že to učiníš?
        té práce přijít nestížíš?
a potom mi družbou budeš,
        k voltáři mi ji dovedeš?
Ha, zdá mis, že si povedeš,
        když hned prvním po mně budeš.

Bárta družba.
Slyšel jsem, co jste mluvili,
        mezi sebou rokovali.
Pro přátelství to učiním,
        že tě ji snad i namluvím.
Jestliže nebude chtíti,
        umím já víc než chleba jísti,
umím jísti kravské srdce,
        k tomu dršťky, též i plíce.

Baruše žena prochází se a jako by o nich nevěděla, mluví.
Hádej, žráči, jak mně melou,
        luže mi bez peřin stelou,
hlavu mi bez mejdla myjí,
        muž praví, že notně piji,
a sám by též kolo prožral,
        sud by s kvasnicemi vyžral.
Mně pro to pití tak haní,
        a sám to ustavně činí,
den odedne pije, žere,
        a se mnou se, zrádce, pere.
Slyším, že on mně chce prodati,
        čili radče darmo dáti,
nechť dělá krkavec, jak chce,
        tuplovanej arcizrádce,
jáť nic nedbám, měj koho měj,
        jednom mi, co jest mýho, dej,
korbel toliko ať mívám,
        sic bez toho málo jídám,
co se pak tkne kořalice,
        ta jest mi milá nejvíce,
bez ní nežli bych den byla,
        rači bych se voběsila,
nebo když se ní vožeru,
        začasté muže poperu.
Nu, kat to vem, budiž jak buď,
        kdo chce se mnou, jak chceš, se suď,
nedbám ni, když jen korous mám,
        zlé od dobrého rozeznám,
než myslím, že hosti budou,
        mně, tuším, namlouvat přijdou,
here, here, jednom tím dřív,
        neb muž můj jest mi často křiv,
často mně pro piti bije,
        ač sám, habr, často pije,
rada zbydu toho hoře,
        nežli bych vyploula z moře.
Hle, hle, již se ke mně berou,
        vím sic dobře, jakou měrou.

Tuto Mach vdovec jde s Bártou družbou, oba ji pozdravují.
Zdráva buď, zdráva, Baruško,
vinšujemť zdraví, miluško.

Baruše
Zdrávi byli, toť jsou hosti,
ó, žeť není ze drah kostí.
Vyctíti takové pány
hrubše, jako jsem já Fany?

Družba odvedouc se s ní na stranu, k ní hlasem mluví.
I, i, Baruše, stahlice,
        jakžto nás vítáš, bláznice?
jsi-liž pak mrzká vopice,
        ani nám nedáš stolice.
Snad nevíš, odkud jsme vyšli,
        my k tobě nejschvále přišli,
abychme tě namlouvali,
        sobě za ženu pojali.

Baruše
Nu, hrote, co mně dva chcete,
a voba na mně berete?
Voba mně chcete za ženu?
dobře: však nic za kuběnu.

Bárta družba
Ale Baruše, provaze,
        obouch nás ti míti nelze,
nežli Macha švagra, vdovce.
        On tobě rád upřímně chce,
toho můžeš míti lehce,
        spíš než rychtářova hřebce,
pročež nyní přistup k němu,
        uctivě se ukaž jemu,
on ti svou lásku vyjeví
        a k tobě nětco promluví.

Mach vdovec skáče a pleská rukou.
Hoja, boja, srdce moje,
        líbíť mi se srdce tvoje,
hojsa, vojsa za Moravou,
        pěkný děvče namluvenou,
hejdum, hejdum, miluji ji,
        a víc než sobě přeji ji.

Baruše
Provaze, když za Moravou,
máš již děvče namluvenou,
proč pak chceš ke mně frejovat,
sobě mně k tomu namlouvat?

Mach vdovec ji objímá.
Inu, můj milej jezevče,
        to jsi ty, to milé děvče,
o žádnémť já to nemíním,
        než o tobě, co tu jiným.
Neb jsi to ty, to moje děvče,
        všecka jsi má, ba i plíce.

Baruše.
Kterakž bych, vosle, tvá byla,
co jsem pak ti kdy slíbila?
já mám Koubu, svého muže,
snad chceš sprznit naše luže?

Mach.
Ale nemyslím já na to,
        než oznamuji ti toto,
že tě muž tvůj chce prodati,
        neb o jinou taušovati,
však již i dovolení dal,
        abych tě sobě namlouval,
však teď Bárta družba, švagr,
        on o tom ví dobře, habr,
že juž dovolení máme,
        jen co u tebe zjednáme.

Bárta.
Jest pravda, jináče není,
        nežli že jsi na prodání,
věř mi, že toho nepykneš,
        jestliže si Macha vezmeš,
neb jest korbelář výborný
        a bez mála tobě rovný.

Baruše si Bártu volá na stranu a hlasem mluví.
Mlčiž, hříchu, což tak křičíš,
všecken všudy nahlas řičíš.
Vopravdu-li notně žere?

Bárta
        Vožera se, hned se pere,
však rozumíš, s kořalicí,
        kterouž má často v pivnici.
Třebas tejden pořád pije,
        vodpusť, až se hned zeblije.

Baruše.
Och, to dobře, nemůž líp být,
        když umí tak dobře pít,
chci ráda, bude, bude můj,
        jednom ty, Bárto, při mně stůj,
dám ti vlny na střevíce,
        dvě prkna na nohavice.

Bárta.
Ho, ho, ho, to nic neškodí,
i to se mi všeckno hodí,
a tak připovídáš, že chceš,
Macha švagra že si vezmeš?

Baruše.
I chci ráda, poďme k němu,
        na místě mém oznámíš mu.
Než jak se s mužem srovnáte,
        co pak o to neříkáte,
draho-li mně bude chtíti
        prodat, neb darmo odbýti?

Baruše Barka jde k Machovi.
Toť jí nevím, dej neb prodej,
        Mach, Machu, buď vesel, hej,
Bude dobrá hospodyně,
        lepší než souprasná svině,
dobrouť jsem zjednal, vesel se,
        jednom o ten trh starej se.

Mach vdovec.
Co, pak teda ji dostanu?
poď ke mně málo na stranu,
chce-li mi pak či-li nechce?

Bárta.
        Ba ráda, milej Machu, chce,
přistoupě k ní, obejmi ji,
        a nohy levé či růky podej jí,
Kos se k ní sám, tak hnedky zvíš,
        jak ti bude přáti, uzříš.

Mach.
Och, och, vobrázku dubovej.

Baruše.
Och, můj hrníčku měděnej.

Mach.
Och, růžičko bodláková.

Baruše.
Kytko trnková šípková.

Mach.
Ale kvítku kopřivovej.

Baruše.
Ale Macháčku cukrovej,
všecken voníš kolomastí,
musím se radostí třásti.

Mach.
Chceš-liž mi pak, Barušičko,
mý kravský z vola srdíčko?

Baruše.
Já chci ráda, jednom mně kup,
        a nemnoho se o mně skup,
buduť věrná tovaryška,
        toť slibuje i má dršťka,
nemeškejme k muži jíti,
        co pak bude za mně chtíti.

Jdou k Kubovi, a von, jako by jich neviděl, mluví.
Kat-liž ví, co tam dělají,
        dlouhoť se to namlouvají,
hochna, taky chce prošení,
        uvázat ji bez prodlení,
kdo ji sobě koliv koupí,
        dostane výbornou koupi,
lépe aby hlavu srazil,
        neb do sebe voštíp vrazil,
mohl by to radče trpěti,
        než co má s ní strpěti,
ba rád prodám, prodám, prodám,
        jen pro formu darmo nedám,
a voni, přisau, tamto jdou,
        velmi dobře sobě vedou.

Mach vdovec.
Pane Koubo, můj kmotříčku,
        upřimnej, věrnej bratříčku,
všeckno jsem pořádně spravil,
        ženu tvou sobě namluvil,
jednom pověz, zač mi ji dáš,
        dobře zaplaceno míti máš.

Kouba kmotr, obrátíc se k ženě, mluví k ní.
Jestli tomu tak, znáš-li se,
        proč pak sem neobrátíš se,
však máš hleděti vesele,
        jako pětiletý tele,
vzlášť, když se míníš vdávati,
        bys se mohla všem líbiti.

Baruše.
Ba, já nevím, já se stydím,
        když svýho milýho vidím,
pravda jest, jestli mně prodáš,
        že žádné škody nepoznáš,
a což mám daremně lhíti,
        prodej, já chci jeho býti.

Mach vdovec.
Nu hle, pane Koubo, vidíš,
a v své uši tuto slyšíš,
pověz rychle, zač mi jí dáš,
tu krejcar na závdavek máš.

Kouba.
Nu, přidej mi plev dva koše,
        hnoje dobrého dvě nůše,
sádla též, i kolomasti,
        dodauc to, můžeš ní vlásti.
Pakli chceš mi k tomu přidat
        pátý kolo od vozu dát,
učiním ti děkování,
        za takové dobrodiní.

Mach.
Ke všemu já přistupuji,
        i koloť páté daruji,
hej, šenkýřko, litkup nám lej
        a piva v hojnosti nám dej.
Zejtra budem mít veselí,
        ač jsme ještě nic neseli.

Šenkýřka.
Jáť piva dosti naleji,
        a krky vám švarně vyleji,
jednom hleďte notně žráti,
        nechtějíc se přitom práti,
neb vy, mrzutí sedláci,
        nesčesaní kostrbáci,
rádi se vždyckny perete,
        když se málo vožerete,
než míníte-li se dlužit,
        zdá mis, musíte málo pít,
nepočkám vám do nového,
        máte ještě dost loňskýho,
ač vím, když bude veselí,
        že byste pak i neseli,
že se nebudete dlužit
        a toho si k hanbě činit,
neb prve jste všudy dlužni
        a mrzkými hříchy vinni,
u Zámečníků za víno,
        u Tlamáčků pak za pivo,
u Němců bez toho není
        a u Barvů zapílený,
pročež píte ňák spaměti,
        neb vám nemíním čekati.
Nu, držiž, máš-li držeti,
        nemám kdy s tebou tlachati.

Kouba bere Baruši za ruku a odevzdává ji Machovi.
Nu, Baruše, již má nejsi,
než teď, hle, Machova jsi,
pravím ti, jeho poslouchej,
s ním líp, nežli se mnou, píjej.

Baruše.
Netřeba rozkazovati,
vím já, jak se mám chovati.

Mach jde s ní k tanci a tak konec.
Hej, muziko, žením se dnes,
Bárto švagře, buď vesel kdes,
hola, hola, pískejte mi,
žením se dnes, huj, hrejte mi.

Finis
Composiut. V. F. K. Cz.

Pramen:
Rukopis sign. DA IV 27, knihovna kláštera premostrátů na Strahově.