Op 12   398L
    Sequitur aliud intermedium rudiculosum,
    continens in se stupiditatem cuiusdam  rustici
    ad medicum confugientis.

    Personae saltem sunt duae: Cordam Rusticus & Linius Doctor

    Coridon incivit equivilio stores.
    Hola, hola kdo odevře
            mně přespolnímu ty dveře.

            Linius Doktor
     [Č]ertliž tak tluče na dveře,
            musí býti divné zvíře,
    kdo jsi medle, že tak zhurta,
            nemaje psa ani chrta,
    tlučeš na domovní vrata,
            skoroby byla odplata.                399R

            Coridon.
    Jsi-li ty medle doktorem,
            aneb jak hojí faktorem,
    pověz jakť říkají jménem,
            vidět, že jsi moudrým panem.

            Linius.
    Jméno mám vlastní Linius.

            Coridon.
            Přisau dobře slyš Líná hus,
    já jdu k tobě pro doktorství,
            prodáváš ho slyším množství,
    medle prodej mi ho dosti,
            nakloň se ke m ně milosti.

            Linius.
    I, troupe, jakž mně jmenuješ,
            línou husí že mně zůveš.

            Coridon.
    Jak pak mám říc pane línej,     400
            hádej, vo to se nehněvej,
    nu, nu, dryáku mi prodej,
            neblázně se, na mně hlídej.

            Linius.
    Pravilť jsem, že jsem Linius.

            Coridon.
            Či již vím, pane Plinius.,
    chtěl jsem vás v čems potřebovat,
            a s vámi něco  rokovat,
    mohl bych to při vás dostati,
            o mou ženu se raditi.

            Linius.
    Za peníze já každému,
            jak mladému, tak starému,
    sloužím člověku dobrému,
            učenému i hloupému.
    Ale prav, z jaké příčiny
            uchýlils se do mé schrány.

            Coridon                  401
    Všakť jsem k tobě přímo měřil,
            žes hučenej tomu věřil,
    nikam jsem se neuchýlil,
            věda, kde jsi, blázen bych byl.

            Linius.
    Co pak žádáš, proč se krčíš,
            ty snad nemoc ňákou cítíš,
    co máš vši, nebo blech mnoho,
            štěnic, jistě něco  toho,
    že se tak ošíváš dlouho,
            poradímť, slyš, však nedlouho,
    rtuť vezmi, a komarové
            sádlo: masti utrejchové,
    za tři libry dej do toho
            a k tomu moče nemnoho.
    Maž tím hlavu každé ráno,
            zvíš, že vší nebude mnoho,
    věc jest již dosti skušena,
            zprubovaná, též i snadná.       403L

            Coridon.
    Však já vši nemám, ať jsem psem,
            já čistý tak jako ty jsem .

            Linius.
    Co se pak drbeš za krkem,
            snad někde ležel pod smrkem,
    snad prašivina tě trápí,
            proti té koňský prach platí.

            Cornelius Ba Coridon.?
    Nesuť scanky, alebrž moč.

            Linius.
            Kdo jej poslal, čí jest a proč?

            Coridon..
    Jest jednoho nemocného,
            uhodneš, nepovímť toho.

            Linius.
    Jak mu říkají, jmenuj ho,
            kdo jest ten, jáť nevím toho.

            Coridon.
    Pohlídni do sklenice, zvíš,     403R
            hádej, jak se dělá: nevíš.   

            Linius.
    Když to sám oznámíš, zvím spíš,
            neb ty o tom nejlépe víš.

            Coridon.
    Však praví, když ty moč vidíš,
            čibrž scanky, na ně hledíš,
    že všecko, co jest v světě víš,  
            nač se jenom  se mnou šidíš.

            Linius.
    Oznam mi aspoň jméno své,
            neb příjmení, jaké jest tvé.

            Coridon.
    Jest dlouhé, k tomu ne snadné
            kteréž ne každý zvládne.

            Linius.
    Zdaž se nemůž ukrátiti,
            či se nesmíš vyjeviti?

            Coridon.
    Dal mně křít otec můj Bartoň,
            po rodu sluji Koridoň,
    někteří mi říkaji sup
            a časem někteří i hňup,
    mé ženě říkají Důra,
            ale já jí říkám můra.

            Linius.
    To jsou právě mrzká jména,
            ale podej toho vína.

            Coridon.
    Však víno v sklenici není,
            žralť by ty je, což ti voní,
    jest moč do ní pochycený,
            od mé Důry uchvácený.

            Linius.
    Dejž jej tedy s ochotností,
            zatím seď, nemravný hosti.

            Coridon.
    Na, než pohlídni s pilností,    405R
            jáť  zaplatím s ochotností.

            Linius.
    To jest ženské osoby moč.

            Coridon.
            Ach, ach, uhod, k panně přiskoč,
    na mou přisau, von ví všeckno,
            ale kdo jest pověděl to?

            Linius.
    Kdo jest pak ta jistá žena,
            tvá jest vlastní? či jest jiná?

            Coridon.
    Pohlídni tam do sklenice,
            nemíchaje scanek více.
    zvíš hned pravdu, snad i více,
            zdali pak v ní hnijí plíce?

            Linius.
    Samé toliko nemoci,
            poznané bývají v moči.

            Coridon.        407R
    Co pak pověz jakou nemoc,
            vyznamenává tento moč,
    aneb můžeš-li jí spomoc,
            že tak stůně, anebo proč?

            Linius.
    Zimnici přináší samou,
            však ne dlouhou, ale krátkou,
    nebo poněkud žaludek,
            jest zanečištěný všecek,
    z příčiny té nic teplého,
            nemůž trpět, ni horkého,
    odkud studenost přichází,
            odtud třesení pochází,
    nechce-li ji zastávati,
            věř, čas jest ji opatřiti.

            Coridon.
    Bodej to hryz, zle jest o mně,
            bude nevesele u mně,
    nebo neopatřím-li se časně,
            má mi Důra třebas zhasne,
    ďas ví , kam se to rozmůže,
            má sice ustlaný luže,
    třebas mi nežli zvím umře,
            toť bych já měl divný hoře.

            Linius.
    Po všem těle nadýmení,
            vzlášť pak v břiše zdaliž není?

            Coridon.
    Ba, jest tak, pane PLinius.,
            neb je nadutá jako hus.

            Linius.
    Přichází z toho v jeden kus,
            dávaje zdraví notný štus,
    nespí, nejí, mnoho pije,
            to všeckno jí k nezdraví je.

            Coridon.
    Ba, co sní, to zas vyblije      409L
            hnedby zase na to pije.

            Linius.
    O tom mi dobrou zprávu dej,
            jestliže má vítr jakej.

            Coridon.
    Ale má, přespžíliš dosti,
            neb do jizby děr jest množství,
    vítr věje, až se točí,
            že ji někdy pláčí oči.

            Linius.
    Neptám se na vítr takový,
            který jest živelní pravý.

            Coridon.
    Co má být nějaký jiný,
            ukrutný, anebo mírný?

            Linius.
    Ptám se, také-li z zadních vrat,
            musíš se něco vtipovat,
    pouští-li větru nějaký spad,
            rozumíš tomu nyní snad?

            Coridon.
    Oboje jsou otevřené,
            neb nejsou nikdy zavřené,
    v stodole naší veřeje,
            hodně nám, věř mi, věje.

            Linius.
    Cos pak kuň, že nerozumíš,
            aneb co mluvím neslyšíš,
    prdí-li ale? již-li víš,
            již aspoň nyní rozumíš?

            Coridon.
    Ba, prdí, podivil by se,
            prdí, bzdí, leže válí se,
    kdyby k nám kdy se nahodil,
            i hnedky by nos zahradil.

            Linius.
    Má-liž kdy jakou stolici
            v té své nynější nemoci?

            Coridon.                        411L
    Má, z buku i dubovnici,
            hnedky u luže v světnici,
    nebo syn můj je stolařem,
            a ne také i kolařem,
    nadělá jich, kdy jednom chcem,
            maje vůli, jakožto v svém.

            Linius.
    Těch stolic potřebí není,
            o nichžto tvá hloupost míní,
    ptám se na jiné sedění,
            nečistost ven vypuzení,
    totiž jenž patří k nemocným,
            oznam světle, ať o nich vím?

            Coridon.
    Syn trefí do noty i takovejm,
            jabloňovým i hruškovým.

            Linius.
    Však blázen nic nerozumí.
            Ptám se, abys pověděl mi,
    taký-li  pak vychází od ní,     411P
            skrze průchod její zadní,
    jaká těla nečistota,
            vtip se, jestiť věc mrzuta?

            Coridon.
    Pohlídni, poví ti moč ta,
            však nemáš již mladá léta.

            Linius.
    Vše vidím daremné býti,
            dejž se aspoň v tom užíti,
    kde nejvíc stůně nemocná?
            ať se spíše nemoc pozná?

            Coridon.
    Tam doma si vždyckny stejská,
            jsa vždy nemocna, nehezká.

            Linius.
    Ale pověz, co se tě ptám,
            mluvíš, blázne, co nevíš sám?

            Coridon.
    Však pak pravím čeho jsem znám,
            povědomý jsa toho sám,
    že doma stůně na luži,  412L
            majíc svrasklou celou kůži.

            Linius.
    V kterém městě stejště sobě,
            při oudech pomyslí sobě?

            Coridon.
    Nejvíc v luži v této době,
            však jsem pak pověděl tobě.

             Linius.
    Odbýt blázna nejlíp bude,
            však rozumu nenabude,
    dřív než tlampat více začne,
            a více žvejkati počne.
    Poslyš tehdy, co činiti.
            Budeš ženě nemocný tý,
    koupíš hned mateří doušku,
            a tou podkouříš ji všecku.

            Coridon.
    Však prv dost jest podkouřena,
            a od slámy očazena,
    neb plnou jizbu dýmu má
            každičký den ta Důra má.

            Linius.
    Učiň to předce; pak lázní,
            s lipštěm kaž, ať jí učiní,
    dříve ať´jazyk vystrouhá,
            by se prým nezalíhl znova,
    potom někomu k vypsání,
            dej so Jana čtení,
    k němuž též vorlíček přiměš,
            a na hrdlo jí to zavěš.
    Třetí den zimnice  mine,
            tomu věř, že se tak stane.

            Coridon.
    Já sotva to pomnět budu,
            čímž jí jazyk strouhat budu
    než se vrátím, toho zbudu,
            a vší paměti pozbudu,
    musíš k tomu písmo dáti,
            kterak bych to měl dělati.

            Linius.
    Nu, dám, hleď jen zaplatiti,
            prv se s měšcem poraditi.
    Pachole, jdi, sepiš mu to,      415L
            odvedeť snad tryngelt za to.

            Coridon.
    Co pak budeš chtíti za to,
            pospíším domů, je bláto.

            Linius.
    Od spatření má být zlatej,
            ale že nejsi bohatej,
    od tebe však vezmu rejnský,
            třebas nechť jsou kroše český,
    za radu dáš krošů dvacet,
            od psaní pacholeti pět.

            Coridon.
    Ale, všaks nějakej hezkej,
            a jako panenka pěknej.
    Můž-li pak být jeden Rejnskej ,
            českej anebo uherskej,
    smluv se medle Vaši Milost,
            na mou přisau, že dávám dost.
    Chci-li ti to vynahraditi,
            a pratůplem odměniti,
    když bude podruhý stonati,      415R
            nechci se o nic hádati,
    ještě skůře s homolicí,
            darujíť přisau pánvici,
    a přinesuť, mohu říci,
            smetany plnou řečici,
    přes to, přisau, nemám halce,
            ani troníku, nic více,
    co máš činit, učiň krátce
            tý mý Důře ku památce.

            Linius.
    Tu máš škarku, dobře se měj.

            Coridon.
            O, o, dej to pane plnej ,
    zesral bych já putykáře,
            ba i ty doktory lháře.
    Tento hrom jen vzal v své ruce
            scanky neb moč do sklenice,
    hned za to Rejský tolar vzal,
            huvno mi za doktorství dal.
    Že kdy nejsem já doktorem,      417L
            a tím nějakým lýkařem,
    zdá mis, že bych držel měšťáky,
            jako oni nás, sedláky.
    Ale půjdu pod zelenej,
            a připíši sobě plnej,
    však mám ještě cos v toboli.
            Nu, poď se mnou, kdo chce koli,
    zatím snad umře moje Důra,
            však i mně juž mrzí, můra.
    Umře-li, budu se ženit,
            nyní musím hoře zapít.

                    Finis

                    Compos. V. F. K. Cz

     

     

      Pramen