Intermedium
kratochvilné
O sedlskem hňupu chtějícím
žákem býti:
Osob rozmlouvajících
jest 6. 1 Kuba otec.
2 Vávra, jeho syn. 3 Krčmář.
4 Rejna,
dcera jeho. 5 Bára krčmářka.
6 Mikeš, syn krčmářův.
Prologus
Všeckno se všudy
zle páše, 375P
smejšlím,
že ta kukla naše, Op
II
v kterou jsme teď oblečeni,
my,
sedláci a chrapouni,
také též i
na mnohého
trefí
se synka městského.
Dobří se teď nestrefují,
ani kterak
potupují,
neb kdo jest ctnostným a mravným,
jest Bohu
i lidem známým,
jeho ctnost se všudy chválí,
doma, v
lese i na poli:
Než tuto se dotyče těch
hejskův
a bláznův nám rovnejch,
kteří,
moha se učiti, 377L
nechtějí,
než troupi býti,
ve dne v noci pijí, žerou
a jako blázni
se perou.
Mnohý, by nechal korbele,
býval
by častěji v škole,
mnohý, pospíchaje
k freji,
aha,
vyhne se koleji.
Zas kartův, kostek by nechal,
častěji
by v kostele býval.
Nedivíť se nám,
sedlákům,
od
přirození sprostákům,
že někdy matku i
otce
nectíme
tak, jak Bůh míti chce,
an toho téměř
víc v městě
nachází
se, pravím jistě.
Nebo mnohý otci svému
smí
v oči tykati jemu.
Bláznu, vosla nadávati,
za pravdu
mluvíc i práti,
Mnohý mu šelmuje,
laje,
s
pěstí se naň potřásaje.
Tak pěkně ctí
otce svého, 377R
že smí
i střežiti jeho.
Protož tato strafování
takovému
k napravení
sloužiti bude, tak soudím,
a sám,
jestliže v čem bloudím,
s ochotností napravím
se.
Ty,
kdož ctnostný, nám zasměj se
a odpusť
naší hlouposti,
přestávaje
na své ctnosti.
Kuba
Otec
Milý
Bože, jak jest to pak,
že
ten svět jde tak na opak,
všickni lidé, mladí,
staří,
jsme
podobni nosem, tváří,
i vočima také
k sobě,
majíc
každý uši obě.
Však víc jeden nežli druhej
jest nad
něj hrubě bohatej,
někdo ve dne v noci dělá,
až mu hned
teče pot z těla
a do ustání pracuje, 379L
chliba sobě
dobývaje,
avšak s nic nemůže býti,
musí
jako kluk choditi.
I, synu, blázne, poslouchej,
Ne jako
vosel se viklej,
neb neničto mluvím moudře,
a bez poblouzení
dobře.
Vávra Syn
I, i, Kubo, Kubo, táto,
jest mi
náramně di[vne] to,
že by ty měl moudrým
(bý)ti,
a
nětco dobře mluviti.
Však to u tebe nebývá,
mluvíváš
co ňáká slíva.
Kuba Otec
Blázne synu, nediv se nic,
však já
budu moudřejší víc,
Budu-li tak dělat
často
a
navštěvovati město.
Vávra Syn 379R
Nu, chmeli, kolikráts v městě
byl,
a vožrals se tam čistě,
avšak o žádné
moudrosti
nerozprávěl,
než o bláznovství.
Což pak nyní
o ní mluvíš,
že
se s ní tak velmi chlubíš?
Proč pak, táto,
neoznámíš,
a
ji mně též nevyučíš?
Kuba Otec
I z kurvy synu, Vávro synu,
včera jsem
sobě ved psinu.
V městě notně, švarně jsem pil,
až jsem
se hned notně opil,
pak jsem přišel mezi žáky
do školy,
notné jebáky,
voni tam pěkně spívali,
ba divně
fasolovali,
mně také učili tomu,
měl
jsem se dost bystře k tomu,
já již skuro všeckno
uměl,
než
že jsem zase zapomněl.
Vávra Syn 381L
Což jsi se naučil mnoho,
kdyžs
zapomněl všeho toho.
Mluvíš, jako by prdě hrál,
táto,
radče bych tak nechal,
když pořád s koncem nemluvíš,
co pak tím
tlacháním míníš?
Kuba Otec
Vávro, nemíním
jiného,
než
že chci dovésti toho,
aby si taky byl žákem,
ne tím
smrdutým hnojákem,
neb o nás sedlácích
v městě
mluví
všickni dost nečistě,
že hnojem, hovny smrdíme,
nikdy pižmem
nevoníme.
Vávra syn
Ale ne v hrdlo lži, táto,
hodens kyjem
bíti za to .
Vždyť když chcem do města jíti,
máme
vobyčej se zmýti,
tvář, hlavu, také
i ruce, 381R
též
jednou dostiť jest v roce,
potom plíšek nohavice,
vezmouc
i vokruží sice,
nosíme se taky v městě
k pannám
děvkám notně čistě.
Ty, smrdíš-li, já
nesmrdím,
leč
když někdy trochu prdím,
povoň, povoň, že nesmrdím,
však sic
nyníčto vškřípím.
Kuba Otec, voníc, praví
Pfi, pfi, psí
dílo, však smrdíš,
neskřípíš-li,
než notně bzdíš,
a jako kůň nosem supáš,
ústy
pak jako vůl dýcháš,
musíš, chceš-li
žákem býti,
jinačejší
mravy míti,
nebť by toho netrpěli,
spíš
by tě ven vystrčili.
Vávra Syn
Ó, bodej tě, ať nediv nic, 383L
uvázali,
však to sic z plic,
a nemůž, pantáto, za zlý,
neb nemá
bejti zlý za zlý,
jaks mně vycvičil, tak
mně máš,
komuž
vinu, než sobě dáš?
ač sice pravíš, že
smrdím,
ni
ty, já také povoním,
Voníš-li
ty, čili smrdíš,
než
pak sem dále přistoupíš.
Kuba Otec
Povoň, povoň, jáť nedbám
sic,
než
vím to, že nesmrdím nic.
Vávra Syn
voní
taky
Ach, ach,
jak ze drah mrcha,
až
smradem ze mě vlas zprchá,
smrdíš hovny,
hnojem, kozlem,
kolomastí,
starým sádlem,
ale k ďasu jdi, umej se,
ne
jako blázen směj se.
Kuba Otec 383R
Tak tehdy oba smrdíme,
oba
se taky zmyjeme,
jen co svině z louže vyjdou,
nebudem
smrdět tou špínou,
než to zlé: nemáme
mejdla.
Vávra Syn
I,
blázne, vezmeme sádla,
vždyť jest mastný
rovně mejdlo,
když
jest v něm bejkový sádlo.
Kuba [Ot]ec
Je sic pravda, dobře pravíš,
ale radče
kýž mi povíš,
budeš-li chtít bejt
tím žákem,
jak
jsem pravil, ne sedlákem,
nyní oba mytí
nechme,
však
předce trochu pěkní jsme.
V(áv)ra syn
Až se, tatíku, poradíme,
potom, po
radě, učiním,
co mi se bude líbiti,
a snad budu
ním chtít bejti.
Kuba Otec 385R
Raď se brzy, já tu
státi
nemám
kdy, s tebou tlampati,
a kde se pak radit půjdeš,
pročež přede
mnou neprožveš?
Vávra Syn
Kdež, než do krčmy k Vávrovi,
k tvému
a mému kmotrovi,
von mi dá v tom dobrou
radu,
co
bych měl činiti vnadu,
jest rozumný, jsa krčmářem,
k tomu fojtem
neb rychtářem.
Kuba Otec
To, to, to, v krčmě je rada,
což se zbláznil,
však tam zrada
spíše bývá, mnozí
vědí,
ty
třebas k šibenici jdi,
ale hle, že tam má děvku,
kmotříčka
krčmáře dcerku.
Vávra [Syn]
Táto, táto, abych slyšel,
co bych
tě tu vypomlazel?.
Dalť bych radit k šibenici, 385R
Ty táhni
k pluhu, k radlici.
(Kuba Ot)ec odchází
Bude z provaza tuším
žák,
jako
z krkavce bílý pták.
Vávra přichází
[k krč]máři
Dej
vám Pan Bůh, Vávro kmotře,
Dobrej
den po ranním jitře.
Krč[mář]
Ale kde, zdráv byl, kmotře,
můj milý
upřímný bratře,
toť jsou u nás
divni hosti,
škoda,
že není psích kostí,
[u]ctít
tě, jonáka ctného,
ke
mně vždyckny upřimného.
Vávra
Ja, jsem já snad upřimnější
k tvé
dceři, mé nejmilejší,
nyní jdu
k tobě na radu,
aby
mi poradil pravdu,
mám-li v městě žákem
býti,
tak,
jakžto tatík chce míti.
Krčmář 387L
Bude-li slavík z krkavce,
také
z vlka tichá ovce,
ze psa zajíc, z mrchy
vůně,
zbráníš-li
kuřata kuně,
půjde-li spátkem Vltava,
tancovat
na ledě kráva,
bude-li žid pravý křesťan,
milosrdný
lakomý pán,
bude-li liška s kohoutkem
ve vsi se
pásti za plotem,
panna pak na jednom dosti
bude-li
mít v upřímnosti,
taky ty žákem
můžeš být,
když
se ty věci budou dít.
Vávra
O, o, málo o mně držíš,
když ním
budu, potom uzříš.
Krčmář
Ba, kdybys ním mohl býti,
nemohlo
by ti škoditi,
nebo ač štěnic dost mají,
vši a blechy
je hryzají,
však potomně toho zbudou, 387R
když v ouřad,
v němž já jsem, přijdou,
i ty, kdyby se chtěl
učit,
žákovství
a školství cvičit,
kdo ví, snad by byl
školníkem,
anebť
tím předním mendlíkem;
též
já slyším, že chceš ženu.
Vávra
Ovšem,
chci tvou dceru Rejnu,
až se vyučím mendlíctví,
žeť míním
vstoupit v přátelství,
však jest mi dávno
slíbila,
och,
kdyby tu nyní byla,
dal bych jí kopu hubiček,
ač ještě
nejsem mendlíček. vychází Rejna
ach, vona tu, má Rejnička,
och, och,
[Zdař Bůh], mý milý srdéčko.
Rejna, dcera krčmářova
Bodej zdráv
byl, můj Vavroušku,
přeroztomilej
miloušku,
žeš k nám taky jednou přišel,
já
měla, žes dávno visel,
což pak tak mysli veselé, 389L
zdvíhajíc
hlavu co tele,
já také na dvoře slyšela,
rozprávět
hned jsem běžela,
ty-li jsi, či-li kdo jinej,
jenž
jsi mi každý čas milej,
pověziž mi, jakť se daří,
znám
to, žes vesel, po tváři.
Vávra
A což nemám vesel býti,
budu se
žákovství učiti,
komuž bude, než mně,
chvála,
a
tobě taky nemalá.
Rejna pleská rukami skákajíc
Och, budu míti
žáka,
ne
toho troupa sedláka,
ochi, já poběhnu
k mámě,
a
oznámím jí to samé,
že se
Vávra bude učit,
žákovství,
mendlictví cvičit,
Matka
Bára vychází
mámo,
mámo, trochu počkej, Vávra odejde na stranu
k Otci
ba, co
ti povím, poslouchej.
Bára krčmářka
Kat-liž tě dře, že
tak křičíš,
cos
se zbláznila, či míníš,
což pak
mi povíš, povídej,
neb
jdi do chlíva, hnůj kydej.
Rejna
Ba, juž nebudu hnůj klidit,
když
budu muže žáka mít.
Krčmářka Barka
Ale jakýho pak žáka,
budeš míti
havrana ptáka,
von by tě tak spusta zesral,
než by tě
sobě, mrcha, vzal.
Což sem z města k tobě přijde,
na frej
s tebou mluvit bude,
ale žáka, hleď, bláznice,
budeš mít,
budeš, biřice.
Rejna
Poslechni jen, mámo, povímť 391L
a nic falešného
nedímť,
Vavroušek, jak mi chce dávno,
byl teďky
u mně nedávno,
bude se učiti v městě
školství,
žákovství, věř jistě,
na tom již dokonce
bude,
zvíš
dobře, však sem hned přijde.
Krčmářka Barka
I tak: že se bude hučit,
mělas
mi prve povědít,
och, och, toť by dobrá
byla,
kdybych
žáka zetě měla,
von by nás všeckny vyučil,
tomu žákovství
vyučil
byli bychom všickni v škole,
ne
v chlívě, v hnoji, v stodole.
Mikeš, syn krčmářky, vycházející
mluví
Ta
matka s dcerou štěbetá, 391R
a vopět
notně klevetá,
kýho pak ďasa tam mají,
že tak spolu
rozmlouvají,
vím, že vo bláznu
Vávrovi,
budoucím
mým švagříškovi.
Chce mou sestru Rejnu
míti,
jakož
již má na tom býti,
chce ji vod let třidcíti,
ba víc,
tuším čtyrydcíti,
snad již vo veselí
mluví, tu k nim jde
půjdu
k nim, vyzvím, co praví.
Matko, co se
pak raduješ,
a
s dcerou notně kleveceš?
[C]o tu pak nového máte,
že tak pilně
rozmlouváte?
Já vás mluvit dávno
slyšel,
když
jsem za plotem z díla šel.
Krčmářka Barka
Což bych se neradovala, 393R
když mi
Rejna pověděla,
že se Vávra bude učit,
v
řemesle žákovském cvičit.
Budeš míti
švagra žáka,
já
zetě ctného jonáka.
Mikeš
Bude provazem, a ne žákem,
spíše
voslem, než spěvákem,
má-li habr žákem
býti,
a
von neumí mluviti,
spíše kozel ptákem
bude,
krkavec
černosti zbude,
spíše rak bude lítati,
ryby po
stromích běhati,
spíš se zajíc
s dědkem zpere,
prase
psa rozteklého zdere,
spíš komár
sršně udáví,
moucha
srazí rohy kraví,
nežli on dojde žákovství,
mendlíctví
a nebo školství.
Krčmářka Barka
Milej Mikši, ty nevíš nic,
nemáť
toho oumyslu z plic .
Kuba, votec jeho milý,
kmotříček
náš roztomilý,
pravil, jestli žákem
bude,
že
peníze míti bude.
Povídal, že vondy
v městě
umřelo
dítě zajisté
nic delší než na tři
čtvrti
lokte,
jsouc zmořeno smrtí,
hned vod něho žákům
dali
tři
zlatý, že jen spívali,
ješto sotva za
pět českejch
stálo,
a neb za šest bílejch,
a kdyby jich umřelo deset,
byli by
vzali zlatejch třidcet.
[Mikeš]
Kmotr provaz dobře tě lhal,
zdaž
jsem vondino nevídal,
když jsou funus v městě
měli,
jakýhos
muže pohřbili.
Byl na čtyry lokte dlouhej,
a
nedali jim, než zlatej,
nadto vod toho dítěte
nedali jsou,
v hrdlo lhal tě,
tři zlatý spíš vod hrubýho,
dostalo
by jim se toho.
Bára krčmářka
Nu, nechci víc
o tom mluvit
s
tebou a nebo se vadit,
než přála bych mu žákovství,
ne-li toho
sedlákovství,
an on sem přisau s otcem
jde, Kuba,
Vávra na plac jdou
s
naším kmotrem, jakť si vede,
ale, ale, kdeže
Rejna:
dcera
má, a jeho věrná,
bude se hned na ni ptáti,
vím,
že ji musím volati.
Kuba s Vávrou oba mluví
Dejžť štěstí,
ty kmotra milá,
aby
dlouho zdráva byla.
[Bára] krčmářka
Zdrávi byli,
kubičkové,
Vavříčkové,
kmotříčkové,
nu vítám vás
k nám, poseďte
a
něco porozprávějte.
Vávra
Inu, třebas posedíme
na
zem, neb poležíme.
Ty nám, kmotra, piva
nalej,
mé
milé Rejnky zavolej.
Bára krčmářka
Hned naleji, Rejnka,
Rejnka,
poď
brzy, máš tu Vavrouška.
Rejna
Och, mamo, toť ráda slyším,
jdu, jdu,
a brzy pospíším,
nu, vítám
vás, kmotříčkové,
ušlechtilý
panáčkové 397L
Vávra
Ach, radostí se uváži
a pro muziku
hned káži,
když tu již svou Rejničku mám,
již do konce
na nic nedbám.
Kde kmotr krčmář, anť hude,
a s námi
vesel pobude, tu dá piva
huj, huj, krčmáři, hned
nám hud,
a
s námi též veselý buď,
neb jsem
vesel na rozchodnou,
majíce
vandr před sebou,
po svátcích musím
preč jíti,
a
žákovství se učiti.
Krčmář
Jáť s vámi vesel pobudu,
a vám
též notně zahudu,
jednom hleďte notně píti
a potomně
k tanci jíti.
Vávra připije votci a potom tancuje
Připímť plnou,
habře táto, 397R
splň mi:
já jdu k tanci za to. tuto tancuje
Nu. již jsem se natancoval,
též
také i nahodoval,
musím do jiného
jíti,
budu-li
chtít žákem býti,
já nyní
do města půjdu,
k
vám nebrzy zase přijdu,
leč se žákovství
vyučím,
potom
se jináč zatočím,
Rejničko, ty se dobře
měj,
a
na mě často vzpomínej.
Rejna
Arciť můj Vavroušku budu,
aniž
veselá nebudu,
leč tě zas uhlídám
brzy,
neb
mne bez tebe vše mrzí,
nu, jdi s Bohem, já
jdu též pryč,
abecedě
se pilně cvič.
Finis
Compo:
V. F. K. Cz
Pramen: