Intermedium kratochvilné
      O sedlskem hňupu chtějícím žákem býti:

      Osob rozmlouvajících jest 6. 1 Kuba otec.
      2 Vávra, jeho syn. 3 Krčmář. 4 Rejna,
      dcera jeho. 5 Bára krčmářka. 6 Mikeš, syn krčmářův.
       
      Prologus
      Všeckno se všudy zle páše,                              375P
              smejšlím, že ta kukla naše,              Op II
      v kterou jsme teď oblečeni,
              my, sedláci a chrapouni,
      také též i na mnohého
             trefí se synka městského.
      Dobří se teď nestrefují,
              ani kterak potupují,
      neb kdo jest ctnostným a mravným,
              jest Bohu i lidem známým,
      jeho ctnost se všudy chválí,
              doma, v lese i na poli:
      Než tuto se dotyče těch
              hejskův a bláznův nám rovnejch,
      kteří, moha se učiti,                                             377L
              nechtějí, než troupi býti,
      ve dne v noci pijí, žerou
              a jako blázni se perou.
      Mnohý, by nechal korbele,
              býval by častěji v škole,
      mnohý, pospíchaje k freji,
              aha, vyhne se koleji.
      Zas kartův, kostek by nechal,
              častěji by v kostele býval.
      Nedivíť se nám, sedlákům,
              od přirození sprostákům,
      že někdy matku i otce
              nectíme tak, jak Bůh míti chce,
      an toho téměř víc v městě
              nachází se, pravím jistě.
      Nebo mnohý otci svému
              smí v oči tykati jemu.
      Bláznu, vosla nadávati,
              za pravdu mluvíc i práti,
      Mnohý mu šelmuje, laje,
              s pěstí se naň potřásaje.
      Tak pěkně ctí otce svého,                               377R
              že smí i střežiti jeho.
      Protož tato strafování
              takovému k napravení
      sloužiti bude, tak soudím,
              a sám, jestliže v čem bloudím,
      s ochotností napravím se.
              Ty, kdož ctnostný, nám zasměj se
      a odpusť naší hlouposti,
              přestávaje na své ctnosti.


      Kuba Otec
      Milý Bože, jak jest to pak,
              že ten svět jde tak na opak,
      všickni lidé, mladí, staří,
              jsme podobni nosem, tváří,
      i vočima také k sobě,
              majíc každý uši obě.
      Však víc jeden nežli druhej
              jest nad něj hrubě bohatej,
      někdo ve dne v noci dělá,
              až mu hned teče pot z těla
      a do ustání pracuje,                                            379L
              chliba sobě dobývaje,
      avšak s nic nemůže býti,
              musí jako kluk choditi.
      I, synu, blázne, poslouchej,
              Ne jako vosel se viklej,
      neb neničto mluvím moudře,
              a bez poblouzení dobře.

      Vávra Syn
      I, i, Kubo, Kubo, táto,
              jest mi náramně di[vne] to,
      že by ty měl moudrým (bý)ti,
              a nětco dobře mluviti.
      Však to u tebe nebývá,
              mluvíváš co ňáká slíva.

      Kuba Otec
      Blázne synu, nediv se nic,
              však já budu moudřejší víc,
      Budu-li tak dělat často
              a navštěvovati město.

      Vávra Syn                                                     379R
      Nu, chmeli, kolikráts v městě
              byl, a vožrals se tam čistě,
      avšak o žádné moudrosti
              nerozprávěl, než o bláznovství.
      Což pak nyní o ní mluvíš,
              že se s ní tak velmi chlubíš?
      Proč pak, táto, neoznámíš,
              a ji mně též nevyučíš?

      Kuba Otec
      I z kurvy synu, Vávro synu,
              včera jsem sobě ved psinu.
      V městě notně, švarně jsem pil,
              až jsem se hned notně opil,
      pak jsem přišel mezi žáky
              do školy, notné jebáky,
      voni tam pěkně spívali,
              ba divně fasolovali,
      mně také učili tomu,
              měl jsem se dost bystře k tomu,
      já již skuro všeckno uměl,
              než že jsem zase zapomněl.

      Vávra Syn                                         381L
      Což jsi se naučil mnoho,
              kdyžs zapomněl všeho toho.
      Mluvíš, jako by prdě hrál,
              táto, radče bych tak nechal,
      když pořád s koncem nemluvíš,
              co pak tím tlacháním míníš?

      Kuba Otec
      Vávro, nemíním jiného,
              než že chci dovésti toho,
      aby si taky byl žákem,
              ne tím smrdutým hnojákem,
      neb o nás sedlácích v městě
              mluví všickni dost nečistě,
      že hnojem, hovny smrdíme,
              nikdy pižmem nevoníme.

      Vávra syn
      Ale ne v hrdlo lži, táto,
              hodens kyjem bíti za to .
      Vždyť když chcem do města jíti,
              máme vobyčej se zmýti,
      tvář, hlavu, také i ruce,                               381R
              též jednou dostiť jest v roce,
      potom plíšek nohavice,
              vezmouc i vokruží sice,
      nosíme se taky v městě
              k pannám děvkám notně čistě.
      Ty, smrdíš-li, já nesmrdím,
              leč když někdy trochu prdím,
      povoň, povoň, že nesmrdím,
              však sic nyníčto vškřípím.

      Kuba Otec, voníc, praví
      Pfi, pfi, psí dílo, však smrdíš,
              neskřípíš-li, než notně bzdíš,
      a jako kůň nosem supáš,
              ústy pak jako vůl dýcháš,
      musíš, chceš-li žákem býti,
              jinačejší mravy míti,
      nebť by toho netrpěli,
              spíš by tě ven vystrčili.

      Vávra Syn
      Ó, bodej tě, ať nediv nic,                                      383L
              uvázali, však to sic z plic,
      a nemůž, pantáto, za zlý,
              neb nemá bejti zlý za zlý,
      jaks mně vycvičil, tak mně máš,
              komuž vinu, než sobě dáš?
      ač sice pravíš, že smrdím,
              ni ty, já také povoním,
      Voníš-li ty, čili smrdíš,
              než pak sem dále přistoupíš.

      Kuba Otec
      Povoň, povoň, jáť nedbám sic,
              než vím to, že nesmrdím nic.

      Vávra Syn
      voní taky
      Ach, ach, jak ze drah mrcha,
              až smradem ze mě vlas zprchá,
      smrdíš hovny, hnojem, kozlem,
              kolomastí, starým sádlem,
      ale k ďasu jdi, umej se,
              ne jako blázen směj se.

      Kuba Otec                                                   383R
      Tak tehdy oba smrdíme,
              oba se taky zmyjeme,
      jen co svině z louže vyjdou,
              nebudem smrdět tou špínou,
      než to zlé: nemáme mejdla.

      Vávra Syn
              I, blázne, vezmeme sádla,
      vždyť jest mastný rovně mejdlo,
              když jest v něm bejkový sádlo.

      Kuba [Ot]ec
      Je sic pravda, dobře pravíš,
              ale radče kýž mi povíš,
      budeš-li chtít bejt tím žákem,
              jak jsem pravil, ne sedlákem,
      nyní oba mytí nechme,
              však předce trochu pěkní jsme.

      V(áv)ra syn
      Až se, tatíku, poradíme,
              potom, po radě, učiním,
      co mi se bude líbiti,
              a snad budu ním chtít bejti.

      Kuba Otec                                                       385R
      Raď se brzy, já tu státi
              nemám kdy, s tebou tlampati,
      a kde se pak radit půjdeš,
              pročež přede mnou neprožveš?

      Vávra Syn
      Kdež, než do krčmy k Vávrovi,
              k tvému a mému kmotrovi,
      von mi dá v tom dobrou radu,
              co bych měl činiti vnadu,
      jest rozumný, jsa krčmářem,
              k tomu fojtem neb rychtářem.

      Kuba Otec
      To, to, to, v krčmě je rada,
              což se zbláznil, však tam zrada
      spíše bývá, mnozí vědí,
              ty třebas k šibenici jdi,
      ale hle, že tam má děvku,
              kmotříčka krčmáře dcerku.

      Vávra [Syn]
      Táto, táto, abych slyšel,
              co bych tě tu vypomlazel?.
      Dalť bych radit k šibenici,                             385R
              Ty táhni k pluhu, k radlici.

      (Kuba Ot)ec odchází
      Bude z provaza tuším žák,
              jako z krkavce bílý pták.

      Vávra přichází [k krč]máři
      Dej vám Pan Bůh, Vávro kmotře,
              Dobrej den po ranním jitře.

      Krč[mář]
      Ale kde, zdráv byl, kmotře,
              můj milý upřímný bratře,
      toť jsou u nás divni hosti,
              škoda, že není psích kostí,
       [u]ctít tě, jonáka ctného,
              ke mně vždyckny upřimného.

      Vávra
      Ja, jsem já snad upřimnější
              k tvé dceři, mé nejmilejší,
      nyní jdu k tobě na radu,
              aby mi poradil pravdu,
      mám-li v městě žákem býti,
              tak, jakžto tatík chce míti.

      Krčmář                                          387L
      Bude-li slavík z krkavce,
              také z vlka tichá ovce,
      ze psa zajíc, z mrchy vůně,
              zbráníš-li kuřata kuně,
      půjde-li spátkem Vltava,
              tancovat na ledě kráva,
      bude-li žid pravý křesťan,
              milosrdný lakomý pán,
      bude-li liška s kohoutkem
              ve vsi se pásti za plotem,
      panna pak na jednom dosti
              bude-li mít v upřímnosti,
      taky ty žákem můžeš být,
              když se ty věci budou dít.

      Vávra
      O, o, málo o mně držíš,
              když ním budu, potom uzříš.

      Krčmář
      Ba, kdybys ním mohl býti,
              nemohlo by ti škoditi,
      nebo ač štěnic dost mají,
              vši a blechy je hryzají,
      však potomně toho zbudou,                               387R
              když v ouřad, v němž já jsem, přijdou,
      i ty, kdyby se chtěl učit,
              žákovství a školství cvičit,
      kdo ví, snad by byl školníkem,
              anebť tím předním mendlíkem;
      též já slyším, že chceš ženu.

      Vávra
              Ovšem, chci tvou dceru Rejnu,
      až se vyučím mendlíctví,
              žeť míním vstoupit v přátelství,
      však jest mi dávno slíbila,
              och, kdyby tu nyní byla,
      dal bych jí kopu hubiček,
              ač ještě nejsem mendlíček.      
      vychází Rejna
      ach, vona tu, má Rejnička,
              och, och, [Zdař Bůh], mý milý srdéčko.

      Rejna, dcera krčmářova
      Bodej zdráv byl, můj  Vavroušku,
              přeroztomilej  miloušku,
      žeš k nám taky jednou přišel,
              já měla, žes dávno visel,
      což pak tak mysli veselé,                                       389L
              zdvíhajíc hlavu co tele,
      já také na dvoře slyšela,
              rozprávět hned jsem běžela,
      ty-li jsi, či-li kdo jinej,
              jenž jsi mi každý čas milej,
      pověziž mi, jakť se daří,
              znám  to, žes vesel, po tváři.

      Vávra
      A což nemám vesel býti,
              budu se žákovství učiti,
      komuž bude, než mně, chvála,
              a tobě taky nemalá.

      Rejna pleská rukami skákajíc
      Och, budu míti žáka,
              ne toho troupa sedláka,
      ochi, já poběhnu k mámě,
              a oznámím jí to samé,
      že se Vávra bude učit,
              žákovství, mendlictví cvičit,
      Matka Bára vychází
              mámo, mámo, trochu počkej,              Vávra odejde na stranu k Otci
      ba, co ti povím, poslouchej.

      Bára krčmářka
      Kat-liž tě dře, že tak křičíš,
              cos se zbláznila, či míníš,
      což pak mi povíš, povídej,
              neb jdi do chlíva, hnůj kydej.

      Rejna
      Ba, juž nebudu hnůj klidit,
              když budu muže žáka mít.

      Krčmářka Barka
      Ale jakýho pak žáka,
              budeš míti havrana ptáka,
      von by tě tak spusta zesral,
              než by tě sobě, mrcha, vzal.
      Což sem z města k tobě přijde,
              na frej s tebou mluvit bude,
      ale žáka, hleď, bláznice,
              budeš mít, budeš, biřice.

      Rejna
      Poslechni jen, mámo, povímť                     391L
              a nic falešného nedímť,
      Vavroušek, jak mi chce dávno,
              byl teďky u mně nedávno,
      bude se učiti v městě
              školství, žákovství, věř jistě,
      na tom již dokonce bude,
              zvíš dobře, však sem hned přijde.

      Krčmářka Barka
      I tak: že se bude hučit,
              mělas mi prve povědít,
      och, och, toť by dobrá byla,
              kdybych žáka zetě měla,
      von by nás všeckny vyučil,
              tomu žákovství vyučil
      byli bychom všickni v škole,
              ne v chlívě, v hnoji, v stodole.

      Mikeš, syn krčmářky, vycházející mluví
      Ta matka s dcerou štěbetá,                              391R
              a vopět notně klevetá,
      kýho pak ďasa tam mají,
              že tak spolu rozmlouvají,
      vím, že vo bláznu Vávrovi,
              budoucím mým švagříškovi.
      Chce mou sestru Rejnu míti,
              jakož již má na tom býti,
      chce ji vod let třidcíti,
              ba víc, tuším čtyrydcíti,
      snad již vo veselí mluví,                       
      tu k nim jde
              půjdu k nim, vyzvím, co praví.
      Matko, co se pak raduješ,
              a s dcerou notně kleveceš?
      [C]o tu pak nového máte,
              že tak pilně rozmlouváte?
      Já vás mluvit dávno slyšel,
              když jsem za plotem z díla šel.

      Krčmářka Barka
      Což bych se neradovala,                                 393R
              když mi Rejna pověděla,
      že se Vávra bude učit,
              v řemesle žákovském cvičit.
      Budeš míti švagra žáka,
              já zetě ctného jonáka.

      Mikeš
      Bude provazem, a ne žákem,
              spíše voslem, než spěvákem,
      má-li habr žákem býti,
              a von neumí mluviti,
      spíše kozel ptákem bude,
              krkavec černosti zbude,
      spíše rak bude lítati,
              ryby po stromích běhati,
      spíš se zajíc s dědkem zpere,
              prase psa rozteklého zdere,
      spíš komár sršně udáví,
              moucha srazí rohy kraví,
      nežli on dojde žákovství,
              mendlíctví a nebo školství.

      Krčmářka Barka
      Milej Mikši, ty nevíš nic,
              nemáť toho oumyslu z plic .
      Kuba, votec jeho milý,
              kmotříček náš roztomilý,
      pravil, jestli žákem bude,
              že peníze míti bude.
      Povídal, že vondy v městě
              umřelo dítě zajisté
      nic delší než na tři čtvrti
              lokte, jsouc zmořeno smrtí,
      hned vod něho žákům dali
              tři zlatý, že jen spívali,
      ješto sotva za pět českejch
              stálo, a neb za šest bílejch,
      a kdyby jich umřelo deset,
              byli by vzali zlatejch třidcet.

      [Mikeš]
      Kmotr provaz dobře tě lhal,
              zdaž jsem vondino nevídal,
      když jsou funus v městě měli,
              jakýhos muže pohřbili.
      Byl na čtyry lokte dlouhej,
              a nedali jim, než zlatej,
      nadto vod toho dítěte
              nedali jsou, v hrdlo lhal tě,
      tři zlatý spíš vod hrubýho,
              dostalo by jim se toho.

      Bára krčmářka
      Nu, nechci víc o tom mluvit
              s tebou a nebo se vadit,
      než přála bych mu žákovství,
              ne-li toho sedlákovství,
      an on sem přisau s otcem jde,    
      Kuba, Vávra na plac jdou
              s naším kmotrem, jakť si vede,
      ale, ale, kdeže Rejna:
              dcera má, a jeho věrná,
      bude se hned na ni ptáti,
              vím, že ji musím volati.

      Kuba s Vávrou oba mluví
      Dejžť štěstí, ty kmotra milá,
              aby dlouho zdráva byla.

      [Bára] krčmářka
      Zdrávi byli, kubičkové,
              Vavříčkové, kmotříčkové,
      nu vítám vás k nám, poseďte
              a něco porozprávějte.

      Vávra
      Inu, třebas posedíme
              na zem, neb poležíme.
      Ty nám, kmotra, piva nalej,
              mé milé Rejnky zavolej.

      Bára krčmářka
      Hned naleji, Rejnka, Rejnka,
              poď brzy, máš tu Vavrouška.

      Rejna
      Och, mamo, toť ráda slyším,
              jdu, jdu, a brzy pospíším,
      nu, vítám vás, kmotříčkové,
              ušlechtilý panáčkové                      397L

      Vávra
      Ach, radostí se uváži
              a pro muziku hned káži,
      když tu již svou Rejničku mám,
              již do konce na nic nedbám.
      Kde kmotr krčmář, anť hude,
              a s námi vesel pobude,          
      tu dá piva
      huj, huj, krčmáři, hned nám hud,
              a s námi též veselý buď,
      neb jsem vesel na rozchodnou,
              majíce vandr před sebou,
      po svátcích musím preč jíti,
              a žákovství se učiti.

      Krčmář
      Jáť s vámi vesel pobudu,
              a vám též notně zahudu,
      jednom hleďte notně píti
              a potomně k tanci jíti.

      Vávra připije votci a potom tancuje
      Připímť plnou, habře táto,                              397R
              splň mi: já jdu k tanci za to.          
      tuto tancuje
      Nu. již jsem se natancoval,
              též také i nahodoval,
      musím do jiného jíti,
              budu-li chtít žákem býti,
      já nyní do města půjdu,
              k vám nebrzy zase přijdu,
      leč se žákovství vyučím,
              potom se jináč zatočím,
      Rejničko, ty se dobře měj,
              a na mě často vzpomínej.

      Rejna
      Arciť můj Vavroušku budu,
              aniž veselá nebudu,
      leč tě zas uhlídám brzy,
              neb mne bez tebe vše mrzí,
      nu, jdi s Bohem, já jdu též pryč,
              abecedě se pilně cvič.

                                                                      Finis

                                                              Compo: V. F. K. Cz

       

       Pramen: