Intermedium o ženě sedlské hladem stonající a o muži o zdraví její se starajícím

Intermedium o ženě sedlské hladem stonající a o muži o zdraví její se starajícím.

Osob rozmlouvajících a neb hru konajících jest 5. 1. Rumiplot. 2. Doktor. 3. Karásek. 4. Důra. 5. Mamlásek. Čtoucí tu hru musí se smáti, aby napolo umrlý byl.

Rumiplot.
Och, och, což tu něco voní,
        věru, v tom domě zle není.
Však pro vůni až jsem vokřál,
        co bych korbel piva vyžral.
I, i, bratři, voní, voní,
        snad strojí ňáký snídaní,
jestli jsou dobře vorali,
        sili, a potom vláčeli.
Snad jim sedlák dělá hody,
        zmyje jim hlavy bez vody.

Prokurátor aneb doktor.
Ale Rumiplote, ne tak,
        mravněji hleď mluvit nějak,
však v městě sedlákův není     /437/
        ale jsou vzácní měšťani.

Rumiplot.
Teda jsme my toto v městě,
        jáť jsem nevěděl, věř jistě,
neb jsem se hrubě divil dnes,
        pravil jsem, že to hrubá ves,
že musí zde dobře býti,
        sviní že musí dost míti.

Prokurátor aneb doktor.
Vosle, na svině nedbají,
        neb jinší živnosti mají,
poctivější a ctnostnější,
        pro svůj ctný život vezdejší.
Tyť sic, troupe, věz, co jest ctnost,
        dbáš ty, když jednom máš krup dost.
Toběť jest vo ctnost mluviti,
        co slepému v barvách býti.

Karásek.
Což ty nás, sedláky, haníš
        a jakous ctnost městskou chválíš?
Však až my větší zrosteme,      439L
        taky se hučit budeme.
Budeme do školy choditi,
        bychme mohli moudří býti.

Rumiplot.
To pravda, švagře, že půjdeme,
        do školy hučit se budem,
ale však hle, ne tak brzy,
        nebo nás to potom zmrzí.
Jsme mladí a ještě malí
        k následování té školy.
I, i, vopět mi cos voní,
        vždyť jsou tu měli pečeni.

Prokurátor aneb doktor.
Ty vždyckny tlampáš, že voní.
        Ovšem, nebo jest posvícení
dnešního dne v městě Praze,
        kdo má kroše, jest mu blaze.
Voní zde krmě nákladné
        a oupravně připravené,
tak jakž sluší na každého
        pána i měšťana ctného.                439P

Rumiplot.
Hned jsem řek, že bude dobře,
        ty, bratře Karásku, švagře,
neb mý břicho se raduje,
        že se hodně napěchuje,
že bude míti jelit dost,
        k tomu vepřiviny hojnost.

Prokurátor aneb doktor.
Jestliže peníze máte,
        všeho hojnost dostanete,
kromě jelit, to zde není,
        než na selské posvícení
to náleží, ne na pány,
        než na troupy, jaks ty, chámy.

Mamlásek.
Ten habr nás vždycky haní
        i vždyť jsme my taky páni.
Vždyť praví, že řemeslo pán.
        Já jsem též Zobálek pan Jan,
takť mi pastucha říká,
        když na mně ve vsi vykříká.
Vždyť umím hřebla dělati,
        začež se nechci styděti.
Tys, Karásku, koštišťářem
        a Rumiplot šindelářem.
Vždyť jsme rovně řemesníci,
        ne jednom samí měšťáci.
A jest pravda, že jsme bratři,
        nechť na nás, kdo chce, patří.
Taky rovně řemeslníci,
        ba také i nákladníci.
Já dávno navařil piva,
        ještě mi ho škopek zbývá,
z votrub znamenitého
        a velice lahodnýho.
Šenkuji je juž pořád rok,
        ač bych je moh vydati v skok,
kdyby je kdo chtěl píti
        a u mně za hosti býti.
Než každý, jak ho koštuje,
        hned se šklebíc na mně plije.
A radče, aby ho nepil,
        mnohý mi kroš na zem hodil.
Jde pryč, kam ho voči nesou,
        aby je tak vzal i s chasou.                 441P

Rumiplot.
Ba, pravdu, Mamlásku, pravíš,
        cokoliv tu nyní mluvíš,
neb já vod tý doby stůni,
        jak jsem u tebe pil vlůni,
žena má pak hnedky leží,
        ani sem nyní neběží
a má je sem schválně cesta,
        že jsem sem přišel do vsi či města,
abych jí hledal líkaře,
        anebo toho putykáře.
Mohli by ji zhojiti,
        aby mohla zase píti.

Karásek.
A ty prv mluvil s líkařem,
        anebo tím putykářem.
Von umí hesky hojiti,
        že není nač naříkati.
Já mohu svědectví dát,
        v čem nic nemíním jistě lhát,
že mi jednou hojil krávu
        a koně taky na hlavu
skoro pořád celičký rok.        43
        A byl by to vyhojil v skok,
kdyby to bylo nezívlo,
        anebo sprosta nescíplo.
Kobylu taky hojil,
        byl by ji juž i vyhojil,
než že hrubě zohavěla.
        Potom hnedky scepeněla.

Rumiplot.
Leda ten, jak jsem s ním mluvil,
        pravíš, že by doktorem byl.
Vonť není žádná hrdina,
        vdyť je rodem z Hloupětína,
z tý vsi jako já aneb ty,
        a má taky selský šaty.
Vdyť já ho velmi dobře znám,
        votce jeho v paměti mám.
Je sic z lože poctivého,
        to mohu říci, dobrýho,
votec jeho, když se ženil,
        já taky na veseli byl,
strojil veseli i křtiny.        443P
        A to je von syn jediný,
votec jeho vovčákem byl,
        v kožich koňských vždycky dědil,
ale znám ho velmi dobře.
        Jednou mi vyvez na káře,
koně, kobylu a krávu.
        Ale znám, znám, dobrou stravu,
tehdyť při něm něco spravím,
        půjdu k němu, se poradím,
moh-li by mi ženu zhojit.
        Rád bych mu chtěl sic zaplatit;
a von nyní saubou sem jde,
        a jako habr se vede.
I, Kubo, cos ty líkařem,
        žes rači nebyl hřeblářem.
I můj milej, kdes se hučil,
        tomu řemeslu vycvičil,
já sem tě nepoznal, hádej,
        neb mi se zdáš hrubě mladej
co desítiletej hřebec,  445L
        nebo třidcetiletej kanec.
Umíš řemeslo líkařský,
        či to, jakž praví, doktorský?

Doktor, chodíc, mluví.
Bych se sice s troupem hádal,
        mílo bych ctnosti nastrádal.
Vodbýt blázna nejlípěji
        a spokojit ho raději.
Vyčítá mi můj selský rod
        a co by nepořádný plod.
Nechám ho tak, neb se vadit
        nemíním s ním a nesnadit.
Radče vyzvím, čeho žádá
        a při mně tak snažně hledá.

Tu mluví k Rumiplotovi.
Jakou starost, Rumiplote,
        máš, nevypitvaný knote,
že se tak ptáš na doktory,
        snad mi to činíš nazdory.
Pakli upřímně co míníš,
        pročež mi hned nevyjevíš.                 445P

Rumiplot.
Doktoře, Kubo, líkaři,
        ať se čas darmo nedaří.
Míním se s tebou raditi
        a vo svou ženu mluviti
že stůně, aby ji hojil,
        jakos koně, krávy zhojil.
Juž mi více než rok stůně
        a leží tu v maštali u mně,
nebo jestli ji vyhojíš,
        zaplatímť, hle, to potom zvíš.

Doktor.
Dobře, proč nic, oznam nemoc,
        byliny mají divnou moc.
Postarám se, bych ji zhojil
        a k tobě zdravou připojil.
Načpak stůně, nač si stejská,
        ovšem, když stůně, nevejská.

Rumiplot.
Kat-liž ví, nač si stejská,
        toť jest pravda, že nevejská.
Já ji sem k tobě přivedu,       447L
        do tvý chalupy uvedu.
Stůně, je pravda, jakkoli,
        povíť sama, co ji bolí.

Doktor.
Kterak by pak stala z luže,
kdyžť stůně, chodit nemůže.

Rumiplot.
A zdaliž na luži leží -
je v maštali, koňskou kůží
místo peřin se vodívá,
ba někdy v ní i chodívá.

Doktor.
Nu, neškodí, přiveď ji sem,
což máš prodlívati časem.

Rumiplot.
Dobře, hned, Karásku, kde jsi,
počkej půl hodiny asi,
Karas, Karase, Karásku,
i kde jsi pak byl, lotráku? 447P

Karásek.
Tvou ženu jsem navštěvoval,
        v nemoci ji potěšoval.
Ba, nemá se dobře, Machu,
        přines sem jí hrnec hrachu,
kotel buchet a kysela,
        kaše hrnec, všecko snědla,
pojedla, pojedla trochu.
        Ale toť nic, toť jest k smíchu
a vždyckny se vohlížela,
        co by vytřena byla,
ještě-li jí něco nesu,
        ale neměl jsem nic kusu,
kromě vosrdí hovězí,
        nalez jsem je tam na mezi.
Hnedky tu přede mnou snědla,
        a byla by více jedla,
než neměl sem víc při sobě.
        Pak si stejskala po tobě,
že jí nic jísti neneseš
        a sám že snad v krčmě žereš.                 449L

Rumiplot.
A hovno, Karase, žeru,
di, di rači pro mou Doru,
a přiveď ji k líkařovi,
tamhle k tomu doktorovi,
von jí ba pěkně vyhojí.

Karásek.
        Ten je snad, jak tamto stojí.
Nu, počkej, já ji přivedu,
        než se naděješ, s ní přijdu.
Důro, Důro, nelekej se,
        ale raděj raduj se.

Důra.
Ba, což se mám radovati.
        když již nemám co žvejkati
a stůni hrubě na hlavu.
        Já míním prodati krávu
a koupiti krup a hrachu,
        nemám co jísti v tom strachu.

Karásek.
A co jsi dnes nic nejedla,
jen to, cos vode mně měla?

Důra.
Ba, nic víc, jen to, cos mi dal,
        krom tamto jakýs hrnec stál.
As v konev pohanky kaše,
        co nesnědla děvka naše,
tu sem jen po jídle snědla
        a trochu se posilnila.

Karásek.
I chudinko, líto mi tě,
        ale víš co, poďme hbitě,
já pro tě naschvále přišel,
        bych s tebou k doktoru přišel.
Muž pravil, že tě dá hojiti,
        tak aby mohla lípe jíst,
že prej stůněš na žaludek,
        koupí ti ňákých lahůdek.

Důra.
Ba arci, Karase, stůni,
        roznemohla sem se vlůni,
jak sem se jednou vopila,
        Mamláskovo pivo pila,
bylo, tuším, hrubě zmála,
        nebo sem hnedky stonala,
anebo nebylo chmelný,
        hrubě řídký a nic chlebný.
Coť krkavec, a ne kmotr,
        ten Mamlásek, habr lotr,
von by rače zrádce visel,
        než by hojnost dukladu dal.
Nu suď, co mělo dobrý být,
        neb jak je měl brzy odbýt,
dvacet ho sudů navařil,
        báby sud sládkem vodložil
a jednom štrych votrubů dal
        a že je moc, ještě pykal.

Tuto Mamlásek vrtí hlavou.
Kurva, kmotra, jak mně haní,
        škoda, že tu žádný není,
abych sobě to vosvědčil,
        což bych ji hojně posmejčil,
aby mi to vůči řekla,
        zdá mis, že by se ulekla.
Mý pivo, můj statek haní,       451R
        že po něm prej stůně, praví,
praví, že sem štrych votrubů dal,
        já jich čtyry věrtele dal
a došků z stodoly dvacet
        a s chalupy skoro třidcet,
dosti mně to mnoho stálo,
        že peněz zůstalo málo,
chtíce hodnou várku míti,
        hany od lidí nemíti,
vod cejchu co sem dal, mlčím,
        zatna zuby, nic nekřičím.
Naschvále ho vezmu trochu,
        dám ho Karasovi kmochu
k prubování koštovati,
        bude-li mi je haněti.
A půjdu hned, jakž se vidí,
        hned s ním mezi dobré lidi.
A von tuto Karas stojí,
        tuším, na pivo jít strojí.
Zdařiž Bůh,kmotře Karase!                 453L

Karas.
Zdráv byl, kmotře, jak pak máš se,
copak, hlučně-li šenkuješ?
A ty, tuším, počtu neseš.

Mamlásek.
Karase, počtu ti   nenesu,
        než košt piva svého nesu,
aby ho i ty hned koštoval,
        o něm pravdivou zprávu dal.
Lidé mi je hlučí, haní
        a praví, že po něm stoní.
A nejvíce kmotra Důra,
        ta mi je voškliví, můra,
pravíce, že není chmelný,
        či cos kamsi, že nehodný.
Nu, koštuj ho, jakť se líbit
        bude, hleď pravdu povědít.

Karásek pije.
I, i, pivo znamenitý,
        věř, stojí ho vár za zlatý,
dobrý, co některá voda, 453
        nebloudí, kdo ním pohrdá.
I vždyť jsi je z došků vařil,
        než zdá mis, hruběs přechmelil,
však mi se jaks hlava točí,
        dohromady lezou voči,
však bych se ním byl hned vožral,
        což bych byl, Mamlásku, dožral.

Mamlásek.
I hle, a Důra je haní,
ona tě sic pyšná paní.

Karásek.
To je sic pravda, že stůně,
        a snad z tvého piva rouně.
Já sám vím, že je nemocná
        a velice malomocná.
A já naschvál pro ni vyšel,
        abych s ní k doktorovi šel,
mohli by ji vyhojiti,
        zdraví její navrátiti,
kde jest pak, čas jest již jíti,
        daremné je víc meškati.
Důro, poď, budeš se hojit,      455R
        juž by pak můžeš lípe jíst?

Důra.
Au, mohu krkavce jísti,
        já, kdybych uměla čísti,
sama bych se vyhojila,
        koření si navařila,
pojedla sem málo trochu,
        za deset krejcarů hrachu
a zelí za čtyry český,
        dva vokříny tak, i s lusky,
mrkve za pět českých k tomu,
        kterou sem měla při domu.,
Tak tak, jen sem založila,
        bych trochu silnější byla,
jděmež nu k tomu líkaři,
        ba, kýž radči něco vaří
pro můj ten prázdný žaludek,
        asi po věrteli slejšek.

Karásek k doktorovi mluví.
Nu, doktoře, veduť paní,        455R
        byla v maštali u koní.
Pohlídni na její líce,
        zdali jí nehnijí plíce
čili játra, či co jej jí,
        však sic muž její tu stojí,
Rumiplote, oznam ty sám,
        jáť nemoci nedobře znám.

Rumiplot.
Nechť se jí pan líkař zeptá,
co ji bolí hnedky voptá.
Důro, mluv sama za sebe,
což máš dělat hloupou z sebe?

Doktor.
Oznam, ženo, co ti škodí,
mně se tak v jistotě vidí,
že ty snad stůněš z příjedku,
oznam sama, jak jest v skutku.

Důra.
To, to, to, blázne, z příjedku,
        mělať bych tupit lahůdku.
Z příjedku hlava nebolí,        457L
        vidíš, chodíváš do školy
a o té moudrosti nevíš,
        což se pak za to nestydíš?
Já ti povím, po čem stůni.
        Poslechni, pila sem vlůni
vod kmotra Mamláska pivo,
        vod tý doby mi nezdrávo.
Nevím, zmála-li je bylo,
        do hlavy mi se vrazilo
či ňáký bylo zvětralý.
        Voni by člověku dali
třebas kvasnic, nic nedbají,
        když jen peněz dostávají.
Tu sem se hned rozstonala,
        skoro do dneška ležela.

Doktor.
Nu neškodí, můžeš jísti?

Důra.
        Ba, zapomnělať sem oznámit,
jím, jím, věru, věru, hodně,
        pojím si předce neškodně,
to též nemoci přidává,  457R
        když mi se jíst nedostává.

Doktor.
Nu, neškodí, jedlas co dnes?

Důra.
        Ba nic, žrala bych jako pes.
Hrách, kroupy, mrkev sme měli,
        k tomu deset hlávek zelí.
To sem sama skoro snědla,
        více sem nic víc nejedla.

Doktor.
Nu, postavíš zejtra vodu,
pošleš ji sem, já tvou škodu
skrz zdraví tobě nahradím,
až se s recepty poradím.

Důra.
Voda tam v kuchyni stojí,
        co se taky vodou hojí.
Ve dvou čbeřích ji tam máme,
        nebo ji vždyckny píváme.
Přinesu ti ji jeden žber,
        coť se líbí, jí si naber.                 459L

Doktor.
Na tuť vodu já se neptám,
        neb takové sám hojnost mám.
Na tvou vodu přirozenou,
        od tebe ven vypuštěnou,
tu já musím vohledávat,
        bych moh nemoc vyspitovat.

Důra.
Nu: přinesuť jí plnej hrnec,
nebo více třebas gbelec.

Doktor.
Ó, nerozumná bláznice,
        musí bejt k tomu sklenice
naschvál k tomu udělaná,
        by byla nemoc poznaná.
Tak má mysl k tomu měří,
        zdali se ti matka bouří,
aneb zdaliť kámen škodí,
        jenž divné nemoci plodí.

Důra.
To, to, to, matkyť já nemám
        a zdaliž nevíš vo tom sám,
že je má dávno umřela,  459R
        tehdáž, když sem vdovou byla,
ty byl na pochovávání,
        šel jsi s mužem za márami.
Kámen jak by mně pak trápil,
        tus velmi moudře promluvil,
co bych se mu dala trápit,
        mohouce ho hned zahodit.
My ho v chalupě nemáme,
        než všecko vod dřeva máme,
krom mlýnskej – je před chalupou,
        tenť nemůže vládnouti mnou,
ani já jím, co pak mluvíš.

Doktor.
Bláznice, když nerozumíš!
Na ty věci já se neptám,
že jsi voslice, to již znám,
než na matku přirozenou,
kámen, věc tobě stvořenou.

Důra s křikem odpovídá.
Ale však sem ti pravila,        461L
        že matka dávno umřela,
uměla by mně trápiti,
        snad juž vona mohla shníti,
kámen kterak by mně trápil,
        kdyby živej jako já byl.
I tak bych se mu trápit nedala,
        hovno uhods, mlč raději
a uč se hojit lépeji.

Doktor obrátí se od ní.
Což mám s bláznicí dělati,
        když si nechce v rozum bráti.
Odbýti blázna lépeji.
        Muži, oznamiť raději,
kterak by měl s ní dělati,
        aby ji mohl zhojiti.
Na to štěstí von je tuto,
        Rumiplote!

Rumiplot.
Co chceš, co to? 461R

Doktor.
Chci ti nyní oznámiti,
        jak bys měl ženu hojiti,
neb já ji hojit nemohu,
        pro tu její hloupost mnohou.
Já s ní tu měl řeč vo slívách,
        vona mluvila vo blumách.
Nemoci její rozumím,
        což ti v upřímnosti pravím,
že ji sprosta břicho bolí,
        věř mi, bez břitvy se holí.
A ty, chceš-li ji zhojiti,
        takto hleď se zachovati:
pořád po devět nedělí,
        začnouce hnedky v pondělí,
každý den dělej jí vodu,
        nebudeš mít hrubou škodu.
Do hrnce naklaď masa,
        co by snědla dvorská chasa,
dvacet liber neb víceji,
        víc nežli míně raději.
Potom zasol velmi dobře,        463L
        ať při ohni pěkně ovře.
To jí dávej na každý den,
        někdy ať jest třikrát za den,
Slibuji, že ti se zhojí,
        víš, zdraví za mnoho stojí.

Rumiplot.
Mám dobrých dva páry volů,
        nu, to bude k tomu stolu.
Darmo je, již jich voželím
        a pro ni je všecky zabím.
Než jen, čím budu vorati,
        když se musím pro ně zbýti,
když to sní, co budu dělat,
        jáť musím as na ni žebrat.

Doktor.
Což mi po tom, jak chceš, dělej,
raduť sem dal, tu sobě měj.

Důra sama k sobě mluví.
Och, radči sem, nežli mi dal
        pět zlatejch někdo daroval,
že ten pan doktor tak radil,   463R
        cože mně dobře vohradil,
cože mně vopatřil dobře,
        že nebude nic v komoře.
Břicho, žaludku, raduj se,
        hubičko, dršťko, vesel se.
Musím mu poděkovati,
        a toral na víno dáti
k památce toho hojení
        a mně dobře opatření.
Pane doktor, tu toral máš,
        vidím, že rozum zdravý máš
a že umíš pěkně hojit,
        že nebude více škodit.
Cosiž mne tím obradoval,
        že jsi takovou radu dal,
pro mý zdraví pi celou noc
        a vinšuji ti šťastnou noc.

Doktor.
Nu, dobře, já ti děkuji,
z tvého se zdraví raduji
a s tím nyní zdráva spala,
na mou radu spomínala.

Finis.
Compo: Vences. Franci. Kozmane. Czaslau: rozsápala

Pramen: