Op. 15. 464L
Intermedium
kratochvilné o grobiánich o urozenost se nesnadících
a na vojnu, též na posvícení, ano i k ženění
se strojících a též kterak z nich kdo prve
svou ženu miloval a jí sobě vážil, tato hra oznamuje.
Osob pět rozmlouvajících jest: 1. Ciplik diškantista.
2. Vospálek Jirka. 3. Koťuha Pavel. 4. Pazák Vašek.
5. Farkaška vojačka.
Ciplik dišk. 465R
Kdo jsi rozumný, zasměj se,
kdo jsi famfárum,
hněvej se.
Já, Ciplík, věru nedbám nic,
byť vás
bylo třebas tisíc,
protože jsem urozenej,
velmi vysoce
splozenej.
Vospálek Jirka.
Hned sem řek, že naše cesta
nebude do Turek
jistá.
Že se budeme vaditi,
na té
cestě hadrovati.
Ciplík dišk.
Proč bychom se hadrovali,
mezi sebou se
vadili?
Poněvadž sme sobě rovni,
máme
býti také svorni.
Vospálek Jirka.
I, dobře, Ciplíku, spíváš,
než že nechutnou
notu máš.
Vo svornosti prorokuješ
a v rodu se
vyvyšuješ. 467L
Pravíš, že jsi urozenej,
cos kdes vysoce
splozenej,
tu hned, jako by nás tupil,
a sebe v rodu
velebil.
Ještě sme nepočali jít,
a juž chceš
co by předním být.
Ciplík disk.
Ale nechci, než hájím se
a v svém
rodu zastávám se,
neb mi má matka pravila,
že mně na věži
zrodila,
vysoko na dvadceti mil.
Vospálek Jirk.
I žes se tam lží neudávil!
Ciplík disk.
A když se můj votec ženil,
já taky
na veselí byl.
Strojil veselí i křtiny,
to obé
jedné hodiny,
neb má, než se vdala,
tři nás
živých synův měla.
Pamatuji to jako dnes. 467R
Že jsem seděl
u kamen kdes,
když měl veselí i křtiny,
že sem tu byl
té hodiny.
Vospálek Jirka.
Nech ti se kat v rodu rovná,
jakž povídáš,
toť jest jiná.
Věřím juž, žes urozenej,
velmi vysoce
splozenej,
máš lepší, než kat poctivost,
ó, bodejž
v ní hrubičkej zrost.
Ciplík disk.
I, hle, juž mi všeho věříš,
dobře děláš,
že se nepříš.
Koťuha Pavel.
Ach, jak mně ten Ciplík mrzí,
dal bych se
do něho brzy
a hned bych jej kordem ranil,
jen kdyby mi
se nebránil.
Že se v rodu vyvyšuje,
a nad námi
zvelebuje.
Ješto, Pázo, víš, co jsem já,. 469L
a jaká
jest poctivost má,
že sem též člověk erbovní,
ty a já
jsme sobě rovní.
Páza Pazák.
Tus selhal, nejsme si rovní,
ač sic sme oba
erbovní,
já sem prej měl votce čtyry,
věř mi: však
sem hoden víry.
Koťuha.
Ó, poddávám se a nepřím se,
s tebou vadit
nemíním se,
jsi, jsi ctnostnější nežli já,
potvrzuje toho
řeč tvá.
neb sem já jich tolik neměl,
jen dva a tři,
jakž sem zvěděl.
tři sem znal, než o dvouch nevím,
než že se stopili,
to vím.
Páza.
Ó, moji šlechetně pomřeli,
vod kořalky
z světa sešli,
když se v každém zapálila,
tak ho z světa
zprovodila.
Než pověz mi, co za erb máš, 469R
pověz, upřímnej
jsem, to znáš,
jáť taky svůj erb vyjevím,
nebo se za něj
nestydím.
Koťuha.
Pověz ty napřed, já potom
učiním
též zmínku o tom.
Páza.
Já mám za erb hovno sviňský,
a v něm tři
štětiny heský,
v hnojné vodě, v černém poli,
a to na mé
vlastní roli,
neb můj votec byl pastucha,
vo něm to ne
jeden slýchá,
já ten erb po něm užívám,
jakož o tom
víš dobře sám.
Koťuha.
Ó, ó, to nic, mám já lepší,
můj erb jestiť
podstatnější,
neb já huvno vepřový mám
za erb, jakož
víš o tom sám.
V sviňským moči, v žlutým poli,
též podobně
na svém roli,
nebo je vepř vonačejší,
nežli svině,
i smělejší.
Páza.
A víš-liž, co mám přidáno,
k svému
erbu darováno?
nevíš, že sem toho žádal,
když sem svůj
erb potvrdit dal,
že mám dva kravský líhance
tam za humny
na své louce?
Koťuha.
A víš-liž i ty, pane Bzde,
že se to dálo
ve vsi zde,
že sem i já majestát svůj
potvrdit dal,
tak že ne tvůj
toliko jest obnovený,
ale i můj jest
stvrzený
a jest mi k němu přidáno
hrubý,
hrubý koňský huvno,
tam na dvoře v hnojném poli,
ne tak jako
tvý na roli.
Páza. 471R
Přemoh si mně, jez tak, žer tak,
jsi z Ládvího
vyzrálý pták,
zanechme hádání toho,
na tento čas
daremního.
Radče sobě kordy brusme,
budou-li co
vostrý, skusme,
budeme-li moct z nich stříleti,
Turky bíti
a sekati.
Přisau, ja se nic nebojím,
jen když žádného
nevidím,
neb spoléhám na své srdce,
jenž jest smělé
jako vovce.
Farkaška Pater.
Vyslechla sem ty hrdiny,
stavu pastušího
pány.
Znáť, že jsou z Sviňského Brodu,
velmi klukovského
rodu.
Vedou sobě, co by zdvorna,
šmakuje jim,
tuším, vojna.
Chtí sobě do Turek, jakž rozumím,
potom nětco
více vyzvím.
Ó, blázni, kdyby věděli. 472L
radči by doma
seděli,
jak na vojně bývá v Turcích,
mnohý
by řek: ó, ó, bych bych
seděl doma, nechal vojny,
radče spravoval
vůz hnojný.
Ale ďasa-liž sem řekla,
tu sem se trochu
poklesla.
Slyším, že jsou urození,
velmi vysoce
splození,
nu, nechci jim křivdy činit
a o nich tak
lehce myslit,
neb i mně by líto bylo,
kdyby se mi
ublížilo
na mé cti a poctivosti
a erbovní
zrozenosti,
jehož užívám po muži,
kterýž
jest krkavcům slouží,
jsa zabit, jest jim k potravě,
ač jest mu to
k jeho slávě.
Ač kdybych směla povědít,
že pro krádež
měl z světa sjít. 472R
a pro zradu ó to dílo,
ke cti by mi
nesloužilo.
Neb já vojny neopustím,
poněvadž mrzutě
šidím
v kvartýru hloupé sedláky,
ba již i také
měšťáky.
Jsem ovšem vožralá kůže,
než vezmu si
zase muže,
bez něho nesvedla bych sic
v kvartýru
i na vojně nic.
Než do Turek víc nepůjdu,
než zde v Čechách
šidit budu.
Tam se tak šidit nedají,
jako zde obyčej
mají.
Pamatují i na Uhry,
že sou mi tam
panket dobrý
pro slepici dali hárum,
na mou kůži
palicárum.
Ale to tam čekám štěstí,
po tom kyjovým
neštěstí.
Ciplík. 474L
Bratře Vospálku, slyšel-lis
a toho všeho
doslechl-lis?
Co je ta paní mluvila,
kteráž
o nás nevěděla,
abychom ji poslouchali
a co mluvi,
doslejchali?
Jestiť na vojně skušená,
v slepicích,
řek bych, cvičená,
kachny, husy a kuřata
jsou její,
řek bych, záplata.
Neumí, tuším, čekati,
sama si hledí
platiti.
Och, ach, kýž chce moje býti,
musil bych přešťastným
býti,
abych měl takovou ženu,
bylo by líp,
nežli fenu.
Nesla by mi na vojnu ranc,
och, och, měl
bych hotový šanc.
Vospálek.
Kat ti se, ne vojna hodí,
chceš se ženit?
co ti škodí?
že chceš na sebe vojnu vzít,. 475R
sám volně
in mandatis být.
Co tě dobrá vůle drbá,
víš:
mulier mala herba,
že žena trpké koření.
Žeň se, žeň: budeš
mít paní.
Budeš takové břímě mít,
že by chtěl
radči živ nebýt.
Dum tibi cantabit zradce,
řeknět, abys
visel krátce.
Když pak bude pleno choro,
tu visalecká
potvoro
voce clara bude spívat,
tak, až se bude
rozlíhat.
Když pak bude secunda pars,
tuť ona povýší
svůj hlas.
Bude hráti z b fa. b mi.
řekne: šelmo,
jdi z vočí mi.
Bude píseň toni primi,
brzo z domu,
šelmo, jdi mi,
pak se skoná na E, la, mi,
ty řekneš, ach
laje-liž mi,
budeš se jí chtít opříti,. 477L
ale musíš
víc slyšeti.
Když hned začne tertii pars,
tu chceš-li
míti kterej vlas,
ihned tu tace pro pace,
anebo mluv pěkně
krátce
a s uctivostí pokoř se,
co pavouk neb
sršeň mouše,
anebo co náš pes k kočce.
Vodpusť jí,
bude-li vovce
vezmi sobě z vlka příklad,
jak von vovcím
vodpouští rád.
Tak ty ženě hleď odpustit,
nechceš-li pauperculus
být.
Bene ipsam excipias,
fuste aut baculo
v ten čas
metiare ji po pleci
a potom hned
hleď utéci.
Alias by sice dožral,
snad by se do
spodku usral.
Mezi tím ty, jak chceš, dělej,
všaks sic co
slepice smělej.
Jak si usteleš, tak lehneš,
a snad, hrdino,
nepykneš .
Ciplík.
Jest pravda, bratře Vospálku,
že mám
o svém myšlení válku,
nevěda se čeho chytit.
Měl-li bych
se předce ženit,
má se ovšem rozmysliti,
kdo nechce bycha
honiti.
Žena jest těžké břemeno,
k složení
velmi nesnadno.
Spomínám, jak sme se spolu
plavili po moři
dolů
a vítr se hrozný strhl,
pramem pak sem
i tam vrhl.
Mnoho na něm zboží bylo,
aby se pak oblehčilo,
patron lodi právo vydal,
aby každý
i hned by vzal,
co ma v lodi nejtěžšího,
vrh do moře
bouřlivého.
Tu hned mnozí drahé zboží
vyhazovali jsou
mnozí,
jeden pak byl mezi nimi,
kterýž
nechtěl držet s nimi,
žádné zboží házet nechtěl,
ten svou ženu
tu v lodi měl,
v půli ji hněvivě popad,
co žábu
hladovitý had,
zakalil ní všeckno moře,
pravíc,
že to jeho hoře,
že on neměl nic těžšího,
a sobě odpornějšího
jako ženu, jíž utopil,
a tak poctivě
ji odbyl.
Druhý též v lodi byl skoupý,
pro ten skutek
nebyl hloupý,
když měl od plavby platiti
a patrona spokojiti,
maje mu sto zlatých dáti,
a jeden více
přidati,
on pro skoupost jen sto dával,
zlatej si pak
zadržoval.
Patron se na něj obořil,. 479P
aby platil,
co jest smluvil
a ještě mu zlatej dodal,
jakž v smlouvě
byl na tom zůstal,
jináč že mu vezme ženu
jeho vlastní,
jménem Rejnu.
Muž, slyše, že ji chce vzíti,
ženu mu proto
odníti,
hned s radostí zlatej dodal,
tři sta zlatejch
k tomu přidal,
jen brzy aby ženu vzal
a on tak v svobodě
zůstal.
Tak patron peníze i ženu
dostal v přídavku
přes cenu.
Ale já nejsem tak tvrdej
na ty ženy,
ani hrdej.
Abych se pro něho uvázal,
nežli bych jim
co zlého přál.
Zde u trnože za nohu,
toť, hle, Vospálku,
říct mohu.
Vospálek.
Ciplíku, Ciplíku, blázníš
a sobě nedobře
radiš.
Příklady mi vyjevuješ,
předce se třeštíš,
turbuješ.
Jsi, jsi výborný miloušek,
zasmrdělť ženský
fěrtoušek.
Neblázni a nechej těch žen,
anebo se radče
vožeň.
Nemužeš-li bez ní býti,
lép se
ženit, než páliti,
jáť sám k veselí pomohu,
daruji ti koňskou
nohu.
dršťky z koně, taky hlavu,
budeš, hle,
míti dobrou stravu.
Než musíš vojny nechati,
radče řemeslo
dělati.
Ciplík.
Za tu pomoc ti děkuji
a k tvý
radě přistupuji.
Skoro zanechám tý vojny,
kdo ví,
byl-li bych tam hojny.
Radče poďme k mé milence,
přeroztomilé
Farkašce.
Budu si ji namlouvati,
Koťuha má
družbou býti,
neb umí firšnajdrovati,
maso hovězí
krájeti.
Než každého polovici
jídla
vezme v svou kapsici.
Koťuha.
I ne v hrdlo lži, Ciplíku,
však sem vondyno
z kotlíku,
jak sem to maso vytáhl,
do tvý
kabelice vrhl.
Spolu jsme je také jedli,
za plotem na
drahy sedli,
Vdyť si taky jed, žral, papal,
až si své
prsty voblizoval,
Páza vytáh dršťku celou,
ještě nedobře
pařenou,
a všecko sme to sežrali,
potom po svejch
vandrovali,
hledali sme posvícení
k našich drštěk
nasycení.
Páza.
Načpak jen vo tom tlampáte,
sobě pokoje
nedáte?
Co sme kolivěk vytáhli,
vždyť sme to
spolu shltili.
Radče poďme místo vojny,
kde je posvícení
hojný
voni mi dnes povídali,
že by posvícení
měli
v zdejší vsi dnes též strojiti
a hody veliké
míti.
Zdáť mis, že cibule voní.
Koťuha.
Ano, blázne,
huvno koní,
ty vždyckny, že tobě voní,
voníť,
voníť, trusky koní.
Páza.
I, juž já čiji, že voní,
nepřichází
mi to maní.
Můj nos křapáč mě nemejlí,
jestliže tebe
tvůj zmejlí,
můj věru ne, já mu věřím,
cokolivěč v
hrsti držím.
Koťuha.
Pravdu pravíš, já juž taky
čiji s cibuličkou
fláky,
má dršťka se juž raduje,
že se hodně
napěchuje.
Ach, ach, ach, kýž nás kdo pozve,
na to posvícení
sezve.
Snad Farkaška nětco vaří,
zdá mi
se, že vosla paří.
Když ji budu namlouvati,
snad nás
nezanechá státi,
kážeť nám k stolu sednouti
a snad mohu
uhodnouti.
Poďme hned k ní, tamto stojí,
tuším
se čepí či strojí.
Učiním k ní řeč uctivě,
nějak po městsku
poctivě,
ne jako sedlák ničemný,
a nebo chrapoun
necvičený.
Tu jdou k ní a namlouvají
ji Ciplíkovi.
Koťuha.. 485L
Pomahej ti Bůh, Farkaško,
nás všech
upřímná miluško.
Ale chceš-li se pak vdáti,
kázal
se tě Ciplík ptáti?
Že by tě sobě ihned vzal,
za manželku
věrnou pojal.
Nu, nu, bláznice, pověz nám,
přeješ-li mu,
i také nám,
však se tě uctivě ptáme,
nebo tě, žes
dobrá, známe.
Farkaška.
Nejprve vás k sobě vítám,
protože jste
dobří, vás znám,
kdo chce co mít, nechť sám mluví,
co mu potřeba,
vysloví.
Potom, když já řeč uslyším,
co učiním,
taky povím.
Skrze trouby namlouvání
nepřicházívá
skonání.
Koťuha
Inu, ty blázne, ženichu,
nekrč se co
v kožichu,
mluv k ní a ji si namlouvej,. 485P
co máš
na srdci, přednášej.
Však slyšíš, že to chce míti,
aby hleděl sám
mluviti.
Než mluv pěkně a uctivě,
aby to bylo
poctivě.
Ciplík.
A huvno já umím mluvit,
Farkaško, chceš-li
pak má být?
Pověz, pověz, prosím tebe,
ó, má
milá, vem mě sobě.
Věř mi toho, že sem silnej,
však sem taky
synek městskej.
Nu, nu, mrcho, pověz, chceš-li,
dokud by ti
nevodešli.
Farkaška.
Co já míním udělati,
chci vám
zas odpověď dáti.
Ale teprv zejtra, dnes nic,
není
ta má řeč z žádných plic.
Přiďte zejtra ke mně zase,
všickni vy v
tomto čase.
Zůvi vás na posvícení,. 487L
dne zejtřejšího
bez prodlení.