�kréta v R��ové ulici

Kdy� v zá�í 1842 otevíral pra�ský divadelní �editel Johann August Stöger divadlo v R��ové ulici na Novém M�st�, sv�j nový podnik, v n�m� �ikovn� vyu�il odhadu po�adavku �eského publika na �eská p�edstavení i svých obchodních schopností (p�i stavb� nap�íklad obratn� vyu�íval cihel z vlastní cihelny, provozované ve Vyso�anech), zvolil za prvé p�edstavení práv� hru gymnaziálního profesora Václava Aloise Svobody Karel �kréta, malí�. Premiéra prob�hla na svatováclavský svátek, 28. 9. 1842, za velké pozornosti: jednak se t�ila zájmu divák� � divadlo bylo napln�no k prasknutí; jednak i zájmu policejního �editele Petra rytí�e Mutha, jen� n�kolika zásahy napadl otev�ení divadla i samu premiéru. Vadilo mu, �e nápisy na chodbách divadla jsou �esko-n�mecké (m�ly být n�mecko-�eské; náprava byla provedena tak, �e správa divadla cedule oto�ila vzh�ru nohama), vadil mu prolog, sepsaný J. K. Tylem, v n�m� se údajn� objevovaly výzvy k osamostatn�ní, ba dokonce zcela nep�ijatelné kanony (�St�jte p�i nás, jak se dosud d�lo.�). Censura nakonec zabránila p�ednesu prologu, a tak zn�ly jen skladby J. N. �kroupa. Sama hra se také musela p�izp�sobit po�adavk�m censury, jí� vadila zejména postava N�mce Waldorfa z Huben�teina, budící národnostní vá�n�: byla Svobodou p�epsaná na postavu podlého �eského odrodilce jménem H�rka z Holotejna.

Samo p�edstavení se v�ak údajn� povedlo, pochválena byla zejména panna Manetínská, která hrála Lidmilu, nete� primátorovu. Úsp�ch m�li i dal�í herci. V rozporu s tím ale také zazn�lo, �e herci m�li problémy se slo�itým ver�ovaným jazykem. Vlastenské nad�ení v�ak z�ejm� milosrdn� tyto nedostatky p�ehlédlo, proto�e na konci odm�nilo herce neutuchajícím potleskem, a poklonit se musel i sám �editel J. A. Stöger.

O dva roky pozd�ji byl ji� divadelní kritik Jakub Malý nápadn� p�ísn�j�í:

Václav Alois Svoboda toti� ve snaze ukázat ideální obraz reka Karla �kréty sáhl po specifickém tématu i zvlá�tním zp�sobu jeho zpracování. Za nám�t vzal anekdotu, kterou nalezl v Geschichte der Böhmen F. M. Pelcla. Takto ji cituje v p�edmluv� k dramatu:

Nám�t se zdál Svobodovi �p�vabný�, nicmén� chudý. P�esadil jej proto z Itálie do �ech, doplnil k n�mu plán vá�nivé lásky, se kterou se odmítá smí�it otec dívky; na scénu dále p�ivedl dva diametráln� odli�né cizince, kte�í reprezentují dva postoje k �eskému, resp. národnímu jazyku. Na jedné stran� je to �krét�v sok Waldorf z Huben�teina, n�mecký �lechtic, který se okat� nep�átelsky staví v��i v�emu �eskému i v��i �krétovu um�ní, na druhé Ital Girolamo Marchetti, v�rný p�ítel �krét�v z italského pobytu, obdivovatel �e�tiny i �eských dívek. Na zápletce, zalo�ené na podmínkách stanovených p�ísným otcem Turkem z Ro�mitálu (bu� ocen�ní �krétovy malby Waldorfem, nebo pový�ení do �lechtického stavu), pak buduje postupn� pozoruhodné �krétovo zadostiu�in�ní: na konci hry �kréta splní ob� podmínky a je programov� uznán jako vlastenec (Turkem z Ro�mitálu) i jako malí�. Triumf je dokonán, kdy� slavný obhájce Starého M�sta z roku 1648, jezuita Ji�í Plachý (kterého se Svobodovi také vtipn� poda�ilo dostat do d�je) p�inese (ahistorickou) zprávu o �krétov� pový�ení do �lechtického stavu.

Celou tuto grotesku obalil Svoboda hávem ideálního básnického jazyka: hra je sepsána ve dvanáctislabi�ném alexandrinu s ne�ekanými p�esahy, jim� se p�izp�sobuje nejen slovosled, ale i lexikum; k vrchol�m Svobodova básnického jazyka pat�í ver� �A �emný zlolajec honívá pozd� býcha�. Nicmén� je to práv� jazyk, který dle na�eho soudu tvo�í kouzlo Svobodovy hry. Vlastenecký duch, který �kréta uv�dom�le hájí a který nakonec ve velkém finále zasáhne celé jevi�t�, ve spojení s fascinujícím jazykem vytvá�í skute�nou báse�, a jako takovou je t�eba celou hru chápat: je to ideální oslava hrdého �e�ství prost�ednictvím ikony jednoho z nejslavn�j�ích �ech�: je to bezpochyby skute�ná �krétovská Alexandreida.