Úvod

Historie Představení

Herci

Kontakt

Temus Lamus a Svobodova hra

Představení, které jsme připravili za organizační spolupráce s Lektorským oddělením Národní galerie v Praze jako součást doprovodného programu výstavy Karel Škréta (1610—1674): Doba a dílo, je v lecčems výjimečné. Zejména probíhá ve šňůře čtyř vystoupení za sebou, a to 1. 3., 21. 3., 30. 3. a 7. 4., hrajeme v dobových kostýmech, zapůjčených z fondu Národního muzea v Praze, poprvé užíváme reprodukované hudby a konečně: jde o naše prvé představení, nepocházející z raného novověku. A je mu také věnována neobvyklá mediální pozornost: informativní spot proběhl na Rádiu Classic, nově je publikován rozhovor s vedoucím souboru na stránkách internetového časopisu i-forum, následovat budou informační vstupy na rádiu Leonardo, Regina a Proglas.

Co hrát?

Ke Škrétovi jsme se dostali bez vlastního přímého "dramaturgického" úmyslu. Přivedl nás k němu Pavel Heřmánek, lektor Národní galerie v Praze a pracovní kolega jednoho z významných herců našeho souboru, Petra Kadlece. (Pavel Heřmánek mimochodem také zpracovává velmi volným způsobem Svobodovu hru jako loutkové představení Kterak Škréta ke štěstí přišel.) Nabídl nám připravit k předvedení v rámci doprovodných akcí výstavy Karel Škréta (1610—1674): Doba a dílo jednu z her zpracovávajících námět ze života Karle Škréty, jak byl v 19. století napsán pro divadelní jeviště. Jedním takovým zpracováním byla hra malostranského gymnaziálního profesora Václava Aloise Svobody Karel Škréta, malíř (vlastně Karel Skreta, jak Svoboda všude důsledně uváděl) z roku 1842, druhou byla opera Karla Bendla s libretem Elišky Krásnohorské Karel Škreta z roku 1883. V obou námětech hrála dominantní úlohu Škrétova malba a láska. 

V Bendlově opeře to byl obraz svaté Cecilie, kterou Škréta maloval v klášteře Na Zderaze v Praze poté, co musel uprchnout před spravedlností z Itálie, když tam potupil důstojníka Orlanda, a láska ke krásné dívce Veronice. Obraz pro představení namaloval Vojtěch Hynais. Lepší než popisovat poněkud komplikovaný děj této opery bude uvést zde její synopsi; nezkrácená zní  takto:

Karel Skreta, Karel Bendl a Eliška Krásnohorská, 1883

Jednání I. Z hluku římského karnevalu prchá Škreta v osamělý stín  Colossea, očekávaje soka k souboji. Graziella, sličný model Škretův, dala se žertem od cizího, maskovaného muže políbiti, čímž si Škreta znechutil její lásku i nevázanou veselosť žití svého dosavádního, a zatouží po čistých ideálech. Vyzvaný sok, maskovaný důstojník Orlando, dlící v Římě s císařským poslestvím, v jehož čele jest podmaršál z Hyršova, dostaví se k souboji, však barvotříč Bobeš a celý dav maškar odtrhnou od sebe zápasníkův. Při tom Orlando zví, že má před sebou Karla Škrétu, i chce mu vyříditi vzkaz, jejž mu krásná dáma v Praze proň uložila. Táž dáma však, odmítnuvši Orlandovu lásku, vznítila v něm žárlivou zášť proti Škretovi, pročež Orlando. odevzdávaje mu její list, z pomsty utrhne i spálí konec jeho s jejím jménem. V listě jest prosba, aby Škréta se vrátil a vlasť svou uměním zdobil. Při tomto vyřízení se Orlando i svému českému podmaršálu potupně vysmál. Maškary se smíchem pronásledují Škretu,jenž touží po krásné pisatelce nevěda, kdo on jest. Orlando přemluví Graziellu, že ji vezme s sebou do Čech, kamž také Škretase odebéře, i žádá, aby mu tam konala služby špehýřské, dbajíc, neshledal-li se Škreta s neznámou kráskou; Graziella svolí, jen aby mohla dlíti Škretovi na blízku. Podmaršál přijde hledat Orlanda, o němž se mu doneslo, že jej potupil; nenalezne ho však již zde. Škreta uniknuv maškarám líčí přátelům svou vlasť, pro kterou opustí Itáílii.

Jednání II. Veronika, jíž Orlando tají Škretovu příotmnosť, s hospodyní Zuzanou vejdedo chrámu zderazského, kde Škreta na kůru maluje. Z kláštera vyběhne Škreta, nešťasten, že se mu dílo nedaří; mniši, Bobeš a Graziella jej uprosí, aby se k práci vrátil. Orlando, vyzvídajena Grazielle o Škretovi, prozradí maně, že neznámá kráska jest v chrámě; Graziella dychtiva poznati ji, vběhne do chrámu, Orlando za ní. Přijde verbíř a najímá mladý lid na vojnu. Škreta, trápen touhou po neznámé krásce, opět uprchne od malby, jež se ideálům jeho nerovná a dá se naverbovati. Orlando, nepoznán, představí se mu jako jeho důstojník a zjeví mu, že maskovaný vojín, jenž mu v Římě dodal list, nyní po návratu do Čech má nastoupiti trest smrti za potupení podmaršála, a že jen přímluva závažná, například Škretova, mohla by podmaršála obměkčiti. Poněvadž odsouzenec jediný zná tajemství, kdo jest ona kráska, lekne se Škreta, že by tajemství toho nikdy snad se nedopátral, i přimluví se u podmaršála za soka svého tak vydatně, že podmaršál místo trestu povýší Orlanda za hejtmana. Graziella, soucitem ku Škretovi pohnuta, prozradí mu, že neznámá její  sokyně dlí v chrámě. Lid se vrací z chrámu, Veronika vystoupí, spatří Škretu, vítá jej, an poslechnuv listu jejího do vlasti se vrátil. ŠKreta v ní poznává svůj ideál z nevinných dob dětství; prosí ji, aby ji malovati a tím své umění povznésti směl; ona svolí.  Orlando dává se Škretovi poznati jakořto tajemný sok z Říma a tasí meč, aby dokončil souboj tam přerušený.

ŠKreta se brání i raní Orlanda. Sběhne se lid i vojsko; Škreta stíhán jakožto vrah svého hejtmana; opat zderazský zachrání jej asylovým právem kláštera, ŠKreta pak rouhá se bezmocnosti podmaršála, jemuž se lid vysmívá, což podmaršála rozzuří k pomstě. Nařizuje vojenské stráži, aby se Škrety zmocnila, jakmile by vykročil z kláštera.

Jednání III. Na kůru zderazského chrámu poučuje Zuzana opata, že sem přijde Veronika k malování, ale pod záminkou, jako by se chtěla učiti na varhany; jinak by otec její Grönberger jí nedovolil přicházeti. Grönberger sám se přichází přesvědčit, nejsou-li mniši mládi; spatří malířské lešení, a tu se mu starý Bobeš představí jakožto malíř z Vlach; Grönberger odejde spokojen. Škreta, malovav již zpaměti Veroniku, blažen očekává  její příchod. Ona přijde, vybízí jej k útěku v cizím šatě; vyznají si lásku i ujednají, že za tmy prchnou ze střeženého kláštera.

Frater varhaník přijde dát Veronice hudební lekci, přičemž ji ŠKreta maluje. Pak se dolev chrámě shromáždí lid k bohoslužbě, náhle však nastane zděšení, neboť Orlando prohlásí, že nikdo nesmí z chrámu ven, dokud nepřijde podmaršál, jenž vymohl u arcibiskupa na dnešek zrušení asylového práva, aby se mohl Škrety zmocniti. Graziella  horoucí lásky přemůže žárlivost i prosí Orlanda, aby dal Škretovi uprchnouti, však prosí marně. Podmaršál přijde, aby vydal Škretu vojenskomu soudu. Škreta rozloučiv se s Veronikou, žádá, aby se směl posledním pohledem rozloučiti ještě s arcidílem svým; odhrne se záclona i objeví se obraz svaté Cecilie v podobě Veroniky u varhan.  Všechen lid se modlí za mistra, jenž tak spanilé dílo vykonal.

Podmaršál i Orlando, pohnuti krásou obrazu, se Škretou se smiřují. Všichni provolávají slávu Škretovi a slávu umění.

Tak složitý děj s přesunem míst, s řadou hlavních i epizodních postav, a především: s áriemi a sbory, kterýmiž nedisponujeme, mě vedl k jednoznačné volbě veselohry Svobodovy. Ta sice také pracuje s italským motivem, podobně silně  tematizuje lásku a malířství, ale navíc přidává obrovskou porci vlastenectví. Svoboda se o volbě tématu i o jeho zpracování důkladně rozepsal v předmluvě, v niž uvádí jak primární zdroj, ze kterého čerpal (Geschichte der Böhmen Františka Martina Pelzla), tak i své úpravy tématu.  Jako výhodný se jevil Svobodův důraz na jednotnost místa (jen jedna scéna se odehrává v jiném prostoru než je komnata primátorova) i relativně malý počet postav (v obsazení je uvedeno celkem 10 postav).

Jak hrát?

Už před  létem jsem začal komunikovat s lektorským oddělením Národní galerie v Praze, konkrétně s Annou Zajícovou a Janou Klímovou. S nimi pak zejména v etapě  závěrečených příprav domlouváme organizační záležitosti (institucionální zaštítení zápůjčky kostýmů, propagaci a podobně).

Na začátku léta jsme si udělali informativní schůzku, abychom domluvili základní postup, tím jsem si také chtěl zajistit základ souboru (zúčastnili se jí Šárka Hribová, Lucie Peisertová, Petr Kadlec a já). Přes prázdniny jsme vstřebávali text a přemýšleli, co s ním. Setkání se Svobodovými alexandriny přineslo značně ambivalentní pocity. Estetičnost, či lépe estétnost zpřeházeného slovosledu, zcela obskurní výrazy a slovní spojení jako "lepá okrasa", "touha jesutná", "obrazník", "zpíčit se" apod. ve mně vyvolávaly pochyby o srozumitelnosti textu, nicméně jen velmi marginálně se objevila myšlenka, že bychom měli Svobodovo drama přepracovat, vzít si z něj jen syžet a sestavit  nový kus. Zbavili bychom celou hru toho nejjedinečnějšího, co na ní je, poobrozeneckého jazyka, zbavili bychom se do značné míry i možnosti pracovat s tématem vlastenectví; to může znít jen v původním jazyce, abychom se vyhnuli nějakým aktualizacím, které by nakonec mohly vyznívat nejen zcela anachronicky, ale také nevhodně. K roku 1842 tenze mezi češstvím a němectvím patří, je to nenapadnutelný kolorit doby.  A naše pojetí divadelnictví vždy vycházelo ze snahy o pochopení dobové atmosféry, a tím i o respektování textu: pro nás není nikdy text jen starou "veteší", je pro nás jazykem, který zněl v inscenacích, ať už lidových, nebo v tomto případě dokonce z profesionálního divadelního jeviště.

Rozumnou cestou, jak nezatížit vnímání moderního diváka přemírou estétského jazyka náročného Václava Aloise Svobody, bylo text prokrátit. Postupně prošel dvěma fázemi krácení (a opětovného vracení, když se ukázalo, že zrušení některých replik poškodilo logičnost scény). Vzhledem k přísnému metru i jasné veršové struktuře jsme museli postupovat hned po dvouverších, ale zásahy jsou výraznější. Zrušili jsme jednu celou postavu, a to roli staršího malířského cechu Jana Pallinga. Svoboda jej do textu zcela bezpochyby umístil kvůli koncepčnosti především závěru: Palling vystupuje zprvu jako odpůrce Škrétův, zařazuje se tak k Turkovi z Rožmitálu a Waldorfovi, ale nakonec také uznává Škrétu za výtečného malíře. Proč ho tam Svoboda dal, když totéž už činí Turek a Palling jen většinou opakuje již řečené? Kvůli institucionalitě Pallingova postavení: jeho oceněním je Škréta uznán i pražským malířským cechem. Svoboda potřeboval Škrétu uznat ve třech rovinách: jako státníkem uznaného velebitele Čech (to činí Plachý, když tlumočí rozhodnutí Ferdinanda II. o povýšení Škréty do šlechtického stavu), jako věrného vlastence (to činí Turek z Rožmitálu) a jako malíře (to činí Palling). Nicméně protože celá jedna polovina Turkovy podmínky se týká malířství (buď povýšení do šlechtického stavu, nebo uznání kvality Škrétovy malby Waldorfem), je na konci Škréta uznán samozřejmě i jako (či především) malíř. Proto jsme Pallinga zrušili: tenhle škrt například za usnadění již tak zmatené závěrečné scény stojí.

Zde uvádím příklad pasáže, na níž je vidět, jaké změny jsme provedli. Vlevo je původní text, vpravo náš, prokrácený.

Waldorf
Hahahaha! Mein Seel, muším se tomu smát; 
Ten Škreta, ten malíš, frailičkám lavy zmát.
Waldorf

Hahahaha! Mein Seel, muším se tomu smát;
Ten Škréta, ten malíš, frailičkám lavy zmát.

Eliška.

Vlastenkám jest drahý Čech rodný vlastenec.

 
Waldorf

Von Vás bezaubroval, ten starej mládenec.

 
Lidmila.

Lůznější jistě jest než Vy. A odkud víte, 
Zda ženatý není.

 
Waldorf

    Še Vy cho tak chájíte. 
A kte by ubohej tostal šenušku Škreta? 
'dyt jemu na čele stojejí hezký léta.

 
Lidmila.

Statný je ovšem muž. Vás též netrápí mladost.

Lidmila.

Statný je ovšem muž. Vás též netrápí mladost.

Waldorf

Hihi! To bude mít pantáta velkou radost, 
Primátor Prašanů, až frailičku Elišku 
Z kostela povedou jako paný malíšku.

Waldorf

Hihi! To bude mít pantáta velkou radost,
Primátor Prašanů, až frailičku Elišku
Z kostela povedou jako paný malíšku.

Lidmila

S milencem lépe jest být váženou malířkou...

 
Eliška.

Než s mužem nemilým na hradě tkvít rytířkou.

 
Waldorf.

Haha! pak uchlídám u Tejna Vás sedávat, 
Sa kroš a sa tronýk obrázky tam prodávat.

 

Haha! pak uchlídám u Tejna Vás sedávat,
Sa kroš a sa tronýk obrázky tam prodávat.

Eliška.

Je aspoň malovat můj muž by musil umět.

Eliška.

Je aspoň malovat můj muž by musil umět.

Lidmila.

To předce lepší, než na zpustlém hradě čumět, 
Za rok nic neslyšet, než o báň větry šumět, 
A cinkot puhárů, když domů k hodování 
Se z psovodu vrátí stateční milostpáni.

Lidmila.

To předce lepší, než na zpustlém hradě čumět.

Eliška.

Takou o blaženost já věru málo dbám.

 
Waldorf

Co psovod? Co to je? To taky já nesnám.

 
Lidmila (posunky Waldorfovými).

„Ja 'šechny šečí snám." — Co psovod jest, nevíte? 
Zda, páni, za zvěří psy polem nevodíte?

 
Waldorf (mrzutě).

Já vidým, še mi jen sa plázna 'šecky máte.
Tejd pudu, birzo 'šak Waldorf Vy posnáte.

(S výhrůžkou odejde.)

Waldorf (mrzutě).

Já vidým, še mi jen sa plázna 'šecky máte.
Tejd pudu, birzo 'šak Walldorf Vy posnáte.

(S výhrůžkou odejde.)

Úpravy jsou tedy poměrně rozsáhlé, nicméně dbali jsme na to, aby smysl scén a samozřejmě celého textu zůstal zachován. Podle cedule z roku 1842 hráli herci představení 2 hodiny, od čtvrté odpolední do šesti. Po prokrácení trvá naše představení něco málo přes hodinu.  Přestože bychom rádi odehráli představení celé (koneckonců, naše poslední hra, kterou jsme před Škrétou inscenovali, Komedie o svaté Jenovefě, dvě hodiny opravdu trvala –, nebráníme se ani takto dlouhým hrám), v případě složitého Svobodova textu a zejména v závěru i komplikovaného děje by původní rozsah pochopitelnosti inscenaci rozhodně neprospěl.

Do kolektivu byl v záři pozván Václav Veselý. Kvůli postavě Girolama Marchettiho jsem cíleně oslovil Jana Prucka, který se jako schopný herec představil již ve scénickém zpracování Máchova Máje, jež v roce 2008 zorganizovala Věra Brožová; znal jsem jej i ze seminářů starší české literatury, na roli Itala se hodí dle mého mínění i vizuálně. Volné zůstaly postavy Jiřího Plachého a sluhy (ve hře jsou předepsáni sluhové dva, ty jsme sloučili v jednu postavu). Na první schůzce došlo k zajímavým přesunům, které jednoznačně inscenaci prospěly: Lidmilu měla původně hrát Šárka Hribová, Elišku Lucie Peisertová, Waldorfa Vašek Veselý a Škrétu Petr Kadlec. Už na druhé zkoušce, vzpomínám-li si dobře, jsme hráli v současném obsazení.

Od října 2011 jsme začali zkoušet první dějství, pro které jsme měli již všechny role obsazené. Jasné rozložení rolí v jednotlivých scénách umožnilo udělat jasný harmonogram zkoušek, při nichž jsme se scházeli jen ve dvou až třech lidech. Teprve od prosince jsme začali zapojovat i Honzu Prucka a od ledna představitele Plachého, Honzu Hradce. Ten svým zcela specifickým způsobem hraní (ovšem i zkoušení: po každé zkoušce po něm například zůstal v učebně text) značně ozvláštnil podobu scén, ve kterých vystupuje, i atmosféru zkoušek. S jedním "celodenním" soustředěním (což je ovšem značně eufemistický název pro zkoušení, při němž jsme se v kompletním obsazení sešli pouze mezi půl jednou a půl třetí...). jsme hru odzkoušeli. Původní, přísně stanovený požadavek, aby všichni uměli svůj part do začátku listopadu, jsme museli chtě nechtě posunout až na začátek ledna 2011 – text opravdu není jednoduchý.

Hudba

V představení 28. září 1842 zněla ouvertura J. N. Škroupa, mezi dějstvími se hrály  též Škroupovy skladby. To byl požadavek nesplnitelný, orchestr bych dohromady sestavit nedokázal, orientoval jsem se proto od začátku na skromnější pojetí. Už v prosinci jsem oslovil Marušku Klichovou, kterou znám jako skvělou zpěvačku ze soukromých produkcí s dechovým kvartetem, ale vlastně též také patří do duchovního prostoru pedagogické fakulty – vystudovala zde primární pedagogiku. Doprovázet ji podle mých představ mělo trio či kvartet, ale do problémů jsem se dostal, když se mi koncem ledna omluvila kvůli vážným důvodům Kristýna Čeřovská, jež měla hudební podobu doprovodu na starost. Díky rychlé a intenzivní organizační aktivitě jsem získal možnost několika náhrad, nakonec jsem se díky doc. Stanislavu Pecháčkovi dostal k vynikajícímu hudebníkovi Eglimu Priftimu, který k mým požadavkům přistoupil zcela profesionálně, a já naopak přijal jeho argument, že klavírní doprovod postačí, že se tak vyhneme problémům s aranžováním; navíc jsme se domluvili, že oboustranně výhodné bude skladby nahrát a pouštět reprodukované.

Samotné skladby jsou vybrány z dobových pramenů. Prošel jsem zpěvníky ze třicátých a čyřicátých let 19. století a vybral několik skladeb, které vyhovovaly tématem lásky k dívce a k vlasti. Jsou to skladby Kytka vlastenkám, pocházející ze zpěvníku Věnec ze zpěvů vlastenských z roku 1838 (našel jsem ji ovšem  také ve zpěvníku Josefa Krasoslava Chmelenského Dar uměny zpěvu také na rok 1838, jako druhé číslo bez notace), text k ní napsal Václav Jaromír Picek, hudbu Ignácius Vocel: ta zazní jako úvodní skladba. Je to jediná píseň, ke které jsme měli k dispozici nápěv. K ostatním skladbám, které jsou vybrány ze zpěvníku Písně z roku 1847 Václava Jaromíra Picka (a máme tak hudební doprovod hezky jednotný) už nápěv nebyl, a můj požadavek na vymyšlení melodie splnila Maruška Klichová myslím skvěle. Mezi prvým a druhým dějstvím zazní první tři sloky písně Tři květy (v uvedeném zpěvníku str. 30 a 31).  Mezi druhým a třetím dějstvím hrajeme píseň Vlast a láska (Pickovy Písně str. 4), a při rychlé změně scény ve třetím dějství, kde se děj přesouvá z ateliéru Škrétova do bytu primátorova, zazní zbývající tři sloky písně Tři květy v myslím působivé podobě jen zpěvního recitativu (Pickovy Písně str. 31).

 

Písnička zvaná pracovně Zahradnice krásná (jde ve skutečnosti o první tři sloky písně Tři květy Václava Jaromíra Picka), melodii složila a zpívá Marie Klichová, na klavír doprovází Egli Prifti, zazní mezi prvým a druhým dějstvím našeho představení.

Kostýmy

V podstatě podobným procesem prošla příprava kostýmů. Původní plán byl, že kostýmy vytvoříme ryze modernizující, že si je navrhneme sami, každý z nich bude jen nějakým detailem specifikovat dobu a povahu děje (kolárový límec, primátorský řetěz atd.). Do přípravy kostýmů jsem hodlal zapojit svou ženu Veroniku, která nám již v minulosti několik kostýmů vyrobila. Ještě v lednu vypadalo vše splnitelně, když si vyžádala míry; nicméně ubíhající čas ukazoval, jak náročný je požadavek na sedm celých kostýmů. Nakonec jsme celkem logicky ustoupili od toho, že by se kostýmy sestavily z různých zdrojů – alespoň ženské ušité, mužské sestavené z různých kusů odkudkoliv. Představa takové chaotické vizuální podoby představení mě děsila. Obrátil jsem se proto na oddělení výroby kostýmů Národního divadla v Praze a podařilo se mi dohodnout velmi rozumný nájem sedmi kostýmů z fondu Národního divadla; ani ty sice neodpovídají přesně tomu, jak by měly kostýmy z roku 1650 vypadat, některé odpovídají počátku 18. století, jiné jsou ještě mladší; ale naše divadelní licence spojení pojetí představení roku 1842 a času děje myslím takovou podobu umožňuje.  Jsem také vděčný Šárce Hribové a jejím osobním konexím za zorganizovánií výpůjčky jezdeckých bot pro Waldorfa a několika dalších drobností.

Ukázka kostýmů pochází ze závěrečené děkovačky: zleva sluha (Ondřej Hána, kostým jsme jako jediný zajistili sami), Jiří Plachý (Jan Hradec), Karel Škréta (Václav Veselý), Eliška (Šárka Hribová), Waldorf (Petr Kadlec), Girolamo Marchetti (Jan Prucek) a malý kousek Lidmily (Lucie Peisertová, až bude na hezkém obrázku, doplním ji).

Já v kostýmu Turka z Rožmitálu.

Vlevo: ukázka kostýmů pochází ze závěrečené děkovačky: zleva sluha (Ondřej Hána, kostým jsme jako jediný zajistili sami), Jiří Plachý (Jan Hradec), Karel Škréta (Václav Veselý), Eliška (Šárka Hribová), Waldorf (Petr Kadlec), Girolamo Marchetti (Jan Prucek) a malý kousek Lidmily (Lucie Peisertová, až bude na hezkém obrázku, doplním ji). Vpravo: já v kostýmu Turka z Rožmitálu. (Foto: Jan Šrajer)

Scéna

Nemáme ani výtvarníky, kteří by nám navrhli ohromující scénu, ani dodávky, které by nám tuto scénu převážely, ani kulisáky, kteří by nám ji postavili. Naše scéna je vždycky skromná, jen výjimečně jsme ji obohatili něčím větším (Komedie o sedmi čertových osidlách). Zpravidla vystačíme se stolem a dvěma židlem. V představení Karel Škréta, malíř používáme dva stoly, dvě židle, dva malířské stojany, z toho jeden mobilní, "plenérový", druhý typu A, zapůjčený z Národní galerie.

Scénu jsme zkrátili za pomoci variabilních mobilních stojin, vyrobených už před lety Pavlem Motuzem. Přes ně věšíme dekorativní látky (v podstatě závěsy), a hodláme je využít ještě více pro proměnu scény ve třetím dějství. Původně byly celé v přírodní podobě, ale usoudil jsem, že na divadle budou mnohem výhodnější a opticky nenápadnějšíí, když budou černé. V této podobě je tedy při představení již neuvidíte.Stojiny

Významným dějotvorným prvkem hry jsou Škrétovy obrazy. Ve hře hrají významnou roli hned tři: prvým je portrét dcery primátorovy, Elišky. Na tom poprvé poznává Turek z Rožmitálu kvality Škrétova malířského umění. Celé třetí dějství se týká soutěže o kvality obrazů, z nichž jeden přináší Waldorf z Hubenšteinu, druhý Škréta. Oba pojednávají stejný motiv: svatý Lukáš maluje Pannu Marii. Svoboda si prvý obraz zřejmě vymyslel, pro druhé dva ale vzal poučení ve skutečném obraze, který v roce 1649 maloval Škréta pro Týnský chrám v Praze. Jsem vděčný pracovnicím Lektorského oddělení NG v Praze, že mi dokázaly zajistit reprodukci tohoto obrazu, který je majetkem Muzea hlavního města Prahy. Od začátku jsem měl v hlavě představu, jak s tímto motivem naložím. Nechtěl jsem užít reprodukci ani nic, co by se tvářilo jako kopie Škrétova díla. Mým cílem bylo zajistit dílo, které by bylo jen interpretací Škrétova obrazu, ale přitom natolik odlišné, že by plnilo funkci divadelní rekvizity. Takovým způsobem podle mě mohla působit upřímná dětská malba. Dal jsem tento úkol svým dvěma dcerám, dvanáctileté Aničce a desetileté Marušce. Obě se učí chápat výtvarné umění na ZUŠ; můj úkol byl jejich prvým setkáním s malbou na plátno (to jsem jim připravil já). Malovaly temperami na akrylový šeps, a aby malby nakonec působily dojmem olejové techniky, přelakovali jsme je damarovým lakem. Marušce jsem obraz sv. Lukáše lehce předmaloval, Aničku nechal, ať si s bílým plátnem poradí zcela sama.

 

Foto: Jan Šrajer

Oba "škrétovské" obrazy vypodobňující sv. Lukáše malujícího Pannu Marii na scéně vedle sebe: vlevo Maruščin, vpravo Aniččin. (Foto: Jan Šrajer)

Portrét Elišky si mohla naopak zcela sama vymyslet a realizovat Maruška. Toto je výsledek:

 

Závěr

To nejlepší na závěr: krátká videoupoutávka (děkuji srdečně Robertu Ptáčkovi za natočení a Honzovi Kockovi ze sestříhání):


Tak zatím jsou tyto informace asi tím nejdůležitějším, co je třeba o našem představení napsat. Toť závěr.

Tomáš Havelka

 

Stránky vytvořil Tomáš Havelka
Poslední aktualizace této stránky: 24.03.2011 10:24:49