Téhož dne
(čtyrmecítmý
den měsíce července)
Život jiné svaté
Kristýny panny
Živa byla okolo
léta páně 1200.
V Hasbani v kraji flandrském jest
městečko svatého Trudona, v kterém tato svatá Kristýna poctivé, ač
nevzácné rodiče měvši, se dvěma sestrama osiřela. Všecky tři na tom se snesly,
aby spolu pobožný život na světě vedoucí od sebe se nedělily, ale starší aby
modliteb a kostela, druhá domácího hospodářství pilná byla a třetí, nejmladší
Kristýna, aby společný dobytek pásla. Přijala panenka tu opovrženou práci a
rovně jako Mojžíš za dobytkem chodící a v pobožnosti vší pilnosti se
cvičící, tak se Pána Boha svého přidržela, že hodná byla i domu i komory choti
svého, Ježíše. A krátce o tom mluvíc, když se v lásce Boží rozhorlila i
mladé oudy své pro Boha sužovala, v nemoc upadla a v té duši Pánu
Bohu oddavši, v pokoji umřela. Sestry a příbuzní její, povědomi souce
předivné její tichosti, poslušnosti i náboženství, plakali nad ní. A když ji
křesťanským způsobem pochovávali, na mši, která byla za mrtvé držala, z már,
na kterých před oltářem (jak obyčej) ležela, pozdvíhla se, vstala, chodila a
hned na horu pod samý kostelní krov běžela: lid všecek zděšený z kostela
utekl, sama toliko nejstarší sestra, ač s velikou bázní, v kostele
zůstala. Hned jak kněz mši dokonal, počal Kristýnu zaklínati, poroučeje ji, aby
dolů sešla. Tak se zachovala, s sestrou domů šla a pokrmem se posilnila.
To pak že hned, jak vstala, na horu běžela, někteří takto vykládali: že duše
její očištěná těl lidských a země smradu snášeti nemohla. Jakož pak to dlouho
činila, vždycky kde jednom mohla, na hory, věže i dříve utíkala a tam pokoje
k modlitbě hledala.
Sešli se
k ní duchovní i jiní přátelé i sousedé: ptali se jí, co se jí stalo? A ona
svobodně i nahlas pověděla: „Hned“ (prý) „jak sem s těla vyšla, vzali mne
anjelé boží a provedli mne skrze tmavé a strašlivé místo plné duší lidských.
Muky, které sem viděla a které oni trpí, tak těžké sou, že ty |
vypraviti věc možná není. Viděla
sem tam některé mně známé osoby a politovavši všech velice, ptala sem se, jaké
by to místo? (nebo sem se domnívala peklo býti). Odpověděli mi, že to jest
očistec těch duší, které v pokání z tohoto světa sešli, ale za hříchy
dosti neučinili. Potom mne do pekla provodili, kdež sem také některé známé
spatřila. Provodili mne potom do ráje a postavili mne před stolicí Velebnosti
Božské: kdežto uzřevši, že mne Pán přijímá, nesmírně sem se zradovala
smejšlející, že bych tam měla na věky zůstati. I řekl mi Pán Bůh: ‚Takť jest,
dcerko milá, budeš tu se mnou: než vybeř sobě jedno ze dvou: neb již zde se
mnou zůstati, neb do těla se vrátiti, v kterém by za duše, kterých si
v očistci litovala, těžké muky trpěla, z očistce vysvobodila a lidi
k pokání příkladem tvým přivodila a potom sem s větší zásluhou milosti
mé přivítána byla.‘ To uslyševši a srdečnou lítost nad těmi tak těžké muky
trpícími dušemi měvše, vybrala sem sobě do těla se zase vrátiti a tak učiniti.
A hned mi poručeno bylo, abych se vrátila a potom zase na svět poslána: protož
vás prosím, když na mne uzříte nětco divného a neslýchaného, nehoršete se tím;
Boží jest.“
I divíce se tomu
ti, kteří se byli k ní sešli, očekávali, co bude. Potom začala hrubě
obcování lidského a domácnosti na poušť, na dříví, na věže, na kostely a na
jiné co nejvyšší místa vcházeti. Přátelé pak vědouce o tom, co dělá, a
domnívajíce se, že by ďáblem posedlá byla, s těžkostí ji svázali a
vsadili, kdež velký nedostatek a nepříležitost pro smrad lidský trpěla: až
jedné noci s pomocí Boží vydobyvši se, na poušť utekla a po dříví toliko
jako pták lezla a v nedostatku pokrmu, bez kterého tělo její trvati
nemohlo, hlad veliký snášející, nechtěla se mezi lidi vrátiti, toliko Pána
Boha, aby on ji radil, prosila. Divná, neslýchaná a všecko přirození
převýšující věc: z jeji vlastních panenských prsův mleko týcti počalo,
které ona vytlačujíc, tím devět celých neděl živa byla.
Nalezli ji zase
přátelé a svázali a potom svobodnou propustili. Propuštěna do Leodium běžela,
kdež tělo Páně přijavši divné a nad přirození i pochopení lidské pokání, pro
kteréž z onoho zase na tento svět poslána byla, činila: nebo chodila do
horoucích a vypálených pecí a pro veliké pálení, které trpěla, křičela: ale
hned jak vyšla, žádného znamení na těle nějakého upálení neměla. Někdy, když
pece míti nemohla, na oheň se kladla; aneb ruku nebo nohu až do veliké bolesti
pekávala. Někdy do velikých kotlů vroucí vodou plných vstupovala a v nich
stá|vala a vroucím oukropem oudy,
které v vodě nebyly, polívala. Křičela jako ku porodu pracující a předce
trvala; a když vyšla, žádného znamení na sobě neměla.
V Moze,
řece tak řečené, zimního času šest dní pořád pod ledem zůstávala, sotva ji kněz
pod klatbou poroučejíc odtud vyhnal. Stávala někdy pod mlejnským kolem, vodu na
se pouštějící a někdy z řeky stavidlem se pod kolo spustivši, kolem všecka
zhmožděná byla a hned jak vyšla, zdráva byla. Do kola, do kterého zločinci
vpleteni byli, vpletávala se, kosti a hnáty své v kolo lámala a hned, jak
ji vypletli, přelomení žádného znamení nebylo. V hrobích mezi mrtvých
kostmi bydlela. Psi všeho města v Trudoně na rukou i nohách chodě, na se
vyštvávala a často od nich zhryzena bývala. Skrz trní, hloží nahá chodila a tak
tělo své zdrápala, že všecka krví polívala. Div, kde se tak mnoho krve, která
se z těla jejího cedila, v ní brala, nebo i z žíl mnoho krve sobě
vypustiti dávala. Tělo měla velmi lehké a subtýlné. Na hory jako laně běhala a
na malých větvičkách sedala. Nejraději se modlívala na místech co nejvyšších,
kdež pokoje hledala. V takovém jejím náboženství, když se duši k Bohu
pozdvihla, tělo jako klubko svinula, že článků její, až k sobě přišla,
rozeznati možné nebylo.
Lidé tak divnými
věcmi pohnuti, domnívali se, že by ďáblem posedlá byla, začež se příbuzní její
zastyděvše, silného muže, aby ji jal, najali; ten, nemoha ji chytiti, házením
ji nohy podrazil, přelomil, a tak nevinnou panenku jal a zranil. Uvázanou
přátelé do Leodium, aby se tam hojila, poslali. Barvíř povědom jsa jeji obyčejů
a obávajíc se, aby se mu nevydřela, v jakémsi sklepě k sloupu tuze
přivázanou zavřel. Ona pak nechtě žádného kromě Krista lékaře míti, mocí
Kristovou zhojená, z vězení se vylámala. Zase ji přátelé jali a těžším
vězením opatřili, až jí ledví od břevna, ku kterému přivázaná byla, uhnily, ano
i ramena, na kterých týž břevno leželo, zpráchnivěly: za potravu kousek chleba a
nětco málo drobet vody jí dávali. Pro velikou bolest, kterou v tom vězení
snášela, chleba toho, že příliš tvrdý byl, ani jísti, ani hrýzti nemohla. Tak
tedy od lidí beze vší lítosti opuštěná, podruhé divné a neslýchané pomoci od
Boha došla; pustil se jí z prsů olej, kterým chléb suchý, aby ho požívati
mohla, mazala a rány zalívala. Tenť to zpusobil, který Samsonovi z zubů a
z kostí vodu vytočil.
V tom čase
přátelé nesnesite|dlnou nouzi
její shledavši, sestry nad ní plakaly a všickni jiní na kolena padši, ji, aby
jim to provinění odpustila, prosili, a že jí toho nikdy více neudělají,
připovídali. Ona pak všecko s vděčností pro toho, který ji pro rozmnožení
spasení duší krví Kristovou vykoupených všecko trpěti poručil, míle snášela.
Když sobě svobodná byla a takové, jak se svrchu povědělo, pokání činila, veliké
množství lidu z daleka se k ní zbíhalo a mnozí se takovou utrpností
vzdělávali, žádostiví souc věděti, pro jakou by příčinu tak utrpný život vedla.
Ničehož netajivši a příčinu oznámivši, každého k pokání přivésti
usilovala. Jiní se také nad tím horšili, vidouce její divné a rozum lidský
převýšující obcování. Protož lidé pobožní obojího pohlaví, kterým čest a
sláva Boží milá byla a kteří Kristyny dobře povědomi byli, že totižto věrně
Pánu Bohu sloužila a vůli jeho svatou plnila, Pána Boha za to prosili, aby
uskrovnil ty zázraky a moc svou v ní umenšil. Vyslyšel Pán Bůh modlitbu
jejich tak, že život její mnohém příjemnější lidem býti počal a ona také
obcování lidské trpěti a snášeti mohla. Předrahé tělo Páně velmi často a
zvláště v neděli přijímala a pravila, že z něho i radost velikou na
duši, i posilnění na těle mívala. Z statku svého, který na ni přijíti
mohl, nic jísti nechtěla, na tom přestávala, co vyžebrala, aby těch hříchy
nosila, kterých se almužnou živila pravíc: „Proto“ (prý) „od zlých a v
hříchu zatvrzelých lidí almužnu žebři, aby oni almužnu dávajíce tím spíše
z hříchů povstati mohli: nebo žádná věc tak hrubě Boha k člověku
neskloňuje, jako když on milosrdně činíc, nad bližním se slitovává: a že
milosrdenství a slitování vždycky k dobrému konci a dobré smrti člověka
vede.
Jednou hrubě
žížnivši do domu jednoho zlého a bezbožného člověka běžela a nápoje prosila,
kázal jí vína dáti, i napila se drobet a žížeň uhasila. Ta pak almužna tak tomu
zlému člověku platná byla, že mimo všech naději v pravém pokání a
zkroušení umřel. Když brala a jedla almužnu z věcí zle a nespravedlivě
nabytých, říkávala: „S takovou těžkostí a příkrostí to jím, jako bych žabí
a hadí střeva jedla. Ó, přemilý Ježíši, což se mnou počínáš? proč mne tak
trápíš?“ A bijící se v srdce křičela: „Ó, bídná duše má, jakých to tak
nečistých a ošklivých pokrmů užíváš?“ Takové trápení z toho, co zle
a nespravedlivě nabyto bylo, požívavši mívala: avšak jest ještě se více
rmoutila, když zlé a bezbožné za almužnu prosila a nic neuprosila: protož někdy
mocí brala řkoucí: „Nyníčko toho li|tuješ,
ale potom litovati nebudeš.“
Roucho její bylo
sukně bílá a plášť dlouhý až do země, nesšitý, než lejkem stažený neb štočky
spjatý: vždycky bosá chodila: co nejhrubšího bylo, jídala, pomyje pívala:
chleba tvrdého otrubného v vodě omočeného, a to třetího, někdy i čtvrtého
dne požívala.
Když někdo v městě umřel, věděla
z zjevení Božího, kam se dostal, jestli na zatracení, takovým se smutkem a
pláčem mučila, že ji i kamenné srdce politovati mohlo: Jestli pak spasen byl,
veselí a potěšení veliké mívala.
U nemocných a
umírajících velmi ráda sedala, ty k zpovědi, k pokání a
k dobrému skonání napomínala. Což netoliko s křesťany, ale i
s Židy, jichž tam mnoho bylo, dělala, připomínající jim, že Kristus Bůh
nás k trestání nekvapí, že příčiny hledá a ty nám vždycky podává, jak
bychom přísnosti spravedlnosti jeho ujíti mohli. Pravila, že jest jedno místo
před peklem, kdež se soudí ti, kteří po hříšném životě teprv se při smrti
k pokání utíkají a tak umírají. To pak místo tak těžké muky má jako samé
peklo, krom toho, že z toho možné vysvobozenu býti: a ďábli tím se
vstekleji nad nimi potřásají, že vědí, že někdy z moci jejich vyvedeni a
vysvobozeni býti mají.
Duchem prorockým
mnohé věci budoucí a daleké věděla. Toho dne, když kníže brabantské válku svedl
a veliké krvé prolití bylo, na jeptišky volala: „Pospěšte k modlitbě, krve
a mečů v povětří plno.“ Jedné jeptišce v klášteře svaté Kateřiny,
která na mysli měla z kláštera utéci, řekla: „Tato prázdná bečka veliký
posměch klášteru udělá.“ A tak se stálo. Potom pak, když své všetečnosti
litovala a sestry ji zase do kláštera přijíti žádnou měrou nechtěly, tak dlouho
se o ni starala, až sou ji přijali. A říkala: „Vy sobě ji, by pak ušla, málo
vážíte; ale Krista draho stojí: i smrtí svou i drahou krví zaplatil ji.“ Den,
kterého se pohané nad Jeruzalémem zmocnili, věděla a lidem oznámila. Hlad
veliký, který po smrti její nastal léta páně 1270, předpověděla. Velmi ráda v klášteře
svaté Kateřiny na předměstí bydlela, kdež jednou na modlitbě mysli vytržena
byvši, všecky oudy v klubko svinula. A když se rozvinula, byla, jako by
spala. Při ústech pak její a prsech zpěv a muziku nevýmluvné sladkosti slyšeti
bylo. I procítivši jako ze sna, sestry svolati kázala řkoucí: „Chvalme, sestry,
Ježíše milosrdného a předivného v díle svém.“ I začala Te Deum laudamus etc. a
jiné po ní zpívaly. Potom porozuměvši od jiných, co se s ní bylo | přihodilo, zastyděvši se, od
chvály lidské z kláštera utekla. Někdy z takového vytržení mysli
protrhši se, na svět naříkala řkoucí: „Ó, nuzný a bídný světe, proč Stvořitele
svého neznáš? proč tak dlouho trpělivosti jeho pohrzíš? Kdyby poznal, hříšný
člověče, jeho dobrotu, nemohl by tě všecek svět od toho odvesti, aby ho neměl
milovati: Než proto snad, že nechceš a že nerozumíš, oči své od něho odvracíš.“
A to mluvící, bolestí jako rodící o zem sebou bila, plakala, až pláčem řvala. A
první naříkání obětující říkala: „Proč, nuzný a bídný člověče, Pána svého znáti
nechceš?“
Ušla potom
z vlasti své na zámek Loen řečený, a tam v nějakou Iverou za věrnou
jeptišku devět let zůstala. Ta jistá Ivera (spisovatel života svaté Kristýny
mluví) o mnohých věcech, které píši, zprávu mi dala: pročež sem také
z daleka z Frangkrejchu k ní jezdil. Tam den po dni na jitřní
chodila: a když se po jitřní kostel zavíral, ona teprva svou muziku začínala a
tak pěkně a příjemně zpívala, že se na světě žádná muzika libostí svou této
vrovnati nemohla: nebo cosi tak vděčného v hrdle a v prsech jejich
znělo, že toho žádný vypraviti nemohl. Zpívala pak z Písem svatých veliká
božská tajemství pěknými latinskými rytmy složená. Latinské řeči i učení dobře
rozuměla; a na otázky o těžších věcech moudré odpovědi z Písma svatého
dávala. Ač nerada toho dělala řkoucí: „Nesluší to na mne, než na kněží Písmo
vykládati.“ Kněží, ačkoli od nich veliké křivdy snášela, hrubě vždycky ctila.
Hřešicí kněží s poníženou poklonou a soukromě jako otce napomínala,
aby pro ně Kristus od lidu zprostného zlehčen nebyl.
Pán toho zámku,
na kterém bydlela, Ludvík, hrabě z Loen, v veliké ji poctivosti měl a
jako matku miloval a na její napomenutí vše, jestli kdy nětco kostelům neb
chudým ublížil, nahražoval. Času jednoho, když se byl v kostele Pánu Bohu
pokorně modlil a okolo sebe mnoho dvořanů měl, Kristýna mimo něho jdoucí řekla:
„Ó, jak jsi pěkný, pane!“ To slyšíce dvořané, řekli: „Hle, jak tě chválí.“ A
hrabě řekl: „Ne mne, než Pána nesmrtedlného v nebesích, který jest Pánem
vší pěknosti, chválí.“ Kristýna to zaslechši, řekla: „Pravdu pravíš, než proč
ho nemiluješ?“ Když bylo to jisté hrabě z Loen na smrt se roznemohlo,
prosilo Kristýny, aby od něho až do smrti neodcházela. A poručiv všem
z pokoje vystoupiti, Kristýně k nohám padl a všecky hříchy své, kterých
se byl od jedenácti let dopustil, s velikým pláčem pověděl prose, aby se
zaň mo|dlila. I svolav přátely a
čeleď, pořízení statku svého, tak jak Kristýna chtěla, učiniv, skonal. Ona pak
věděvši, že se na těžké muky do očistce dostal, to na Pánu Bohu vyžádala, aby
částku muk jeho na sebe vzíti mohla. A kdy se jí hrabě ukázalo za pomoc ji
žádajíc, řekla: „Jdi a trp, jakť Bůh nařídil: a já polovici muky tvé na se
vezmu.“ A ihned bez prodlévání v ohni se pekla: a zimou se podlé obyčeje
trápila. Místa ta, na kterých hrabě hřešilo a veselo bylo, slzami polévala a
lítostivým pláčem veselí nahražovala.
Rok poslední
života svého na větším díle na poušti strávila, zřídka jí bylo mezi lidmi, krom
v potřebě spasení lidského aneb potrav tělesných jednání, viděti. V
klášteře také trudonském u svaté Kateřiny mezi jeptiškami bydlela. Tělo její
toho posledního roku tak křepké a lepké bylo, že když běžela, sotva ji bylo
možné okem uhoniti. Jednou opat svatého Trudona zavřev se nočního času
v kostele, vyšpehoval ji a ona sebou jako pytel kosti plný před oltářem
hodivši a v srdce své se s srdečným vzdycháním bivši říkala: „Ó,
bídné a nuzné tělo, dlouho-liž mne tak mučiti? a dlouho-liž mi vidění Krista
mého zastírati budeš?“ A zase od těla k duši mluvivši naříkala: „Ó, bídná a
nuzná duše, proč mne mučíš? Jakou ze mne rozkoš máš? proč nepouštíš do země,
z které vzato sem, abych odpočívalo a očekávalo všech vzkříšení? Proč ty
beze mě, ješto země jsem, nejdeš na tvé odpočinutí a věčné štěstí tam,
kam já s tebou jíti nemohu, neužíváš?“ A to pověděvši velice plakala a
naříkala: Po malé pak chvíli radovati a smáti se počala a políbivši nohy své,
řekla: „Ó, šťastné tělo, které si mi k dobrým skutkům a k plnění vůle
Boží po vůli bylo a všecko jsi, co duše chtěla, trpělo a snášelo, dojdeš i ty
mzdy své a mým nerozdílným tovaryšem po tom, který poslední světu nastane dni,
v slávě věčné budeš.
Před smrtí již
s žádným více nemluvila, ale smutně velmi chodila a na zlosti, hříchy a
nevděčnost lidskou plačící naříkala věděvši, jaké Pán Bůh trestání na ně dopustí.
Když pak již
nastával čas nemoci její, mysl nikam jinam od ustavičného božských věcí
rozjímání odvrátiti nechtěla. I všedši do kláštera svaté Kateřiny, Beatrici
jeptišku zavolala řkoucí: „Ustel mi lůžko v mé komůrce a žádnému nic o tom
neříkej. Beatrix ustlala s chutí. I položila se a těžce tři neděla
stonala. Potom pak, když byla Velebnou těla božího svátost, poslední pomazání,
přijala, Beatrix klekši před ní, aby ji v některých věcech jistou | zprávu, nežli by se z těla
vystěhovala, dala. Ona mlčela. A v tom Beatrix kamsi vyšla. Začasté
Kristýna Pána Boha prosila, aby její smrti žádným divem a zázrakem oslaviti
neráčil; než aby tak jako jiní umřela. I stalo se tak: nebo dřív než se Beatrix
k ní navrátila, ona se s tělem rozloučila. Přišedši Beatrix, našla ji
na zemi, pěkně, jak se zdálo: anjelskou rukou složenou. Což spatřivše,
netrpělivě příliš volati a křičeti počala řkoucí k ní: „Tak-liž si měla,
Kristýno, na mou otázku nic neodpověděvši, sester nepožehnavši, nás Bohu
neporučivši, beze vší odpovědi nás opustiti?“ S velikou žalostí a
s jakousi ku Pánu Bohu důvěrností pilně na tvář její hledící řekla:
„Kristýno, vždycky si mi zde živa soucí poslušná byla, zaklínám tě skrze pána
našeho Ježíše Krista, kterého jsi ty zde horlivě milovala, aby mne i nyničky
uposlechla: nebo všecko u toho můžeš, který všecko může, vrať se k tělu,
požehnej sestrám a dej mi na to, co sem se ptala, odpověd.“ Divná věc! na ta
slova Kristýna k sobě přišla vzdychající a smutně na Beatrici patřící,
řekla: „Proč jsi, sestro, pokoji mému překážela? Jižť sem k Kristu
dovedená byla.“ I tázala se: i odpovědi dostala. A v tom čase zběhly se
k ní sestry a ona je křížem svatým požehnavši, duši vypustila Léta Páně
1224. Živa byla po nejprvnější smrti dvé a čtyryceti let. V témž klášteře
pohřbená. A v sedmi letech, i když ten klášter na lepší místo přenešen
byl, tělo také její s velikým náboženstvím všeho lidu přenešeno bylo. A tu
když truhla, do které to svaté tělo položeno bylo, k otevření přišla,
všickni vůni jakousí nevypravitedlné sladkosti ucítili, tak že každý přítomný
volal: „Kristýna v životě divná byvši: po smrti od Krista oslavená jest.“
Mnoho se nemocných tehdáž uzdravilo ke cti a chvále jediného a v Trojici
svaté panujícího na věky věků, Am[en].
Ex Adone Treviensi.
|
Vitae sanctorum
Kalendář
Svatí
měsíce července
Svatá Kristýna zázračná,
24.
7.
II. díl, s. 78-85
ex Adone Treviensi
Autor edice
Kristýna Ludvíková
Komentáře
(komentovaná
slova jsou
hypertextově provázána,
při přejetí
slova myší se
komentované místo zvýrazní;
komentář
je také uveden
jako tooltip)
Ikonografie
Patronace
Kult
Odkazy
Julius Zeyer
Kristina zázračná,
(ze souboru próz
Kristina zázračná
a jiné práce, 1906)
|