Julius Zeyer

Kristina zázračná

Jsou slova, za nimiž se hloubí propast pojmu a významu a slovo samo osvětluje to bezedno slabě jen jako plachá bludička. Jedno z těch slov je láska. K porozumění toho pojmu je velké vědy třeba, té, kterou nám Kristus dal a jíž zářili ti, co po něm vínem jeho byli zpiti. Ta věda v pravdě ví, protože vidí za hranice slov a za hranice věcí, a před ní mizí vůbec každá mez. Zjev lásky oslňuje jako slunce a jen zraky silné silou prostého srdce dovedou na něj patřiti. Zraky zkalené pasvětlem lidské pošetilé pýchy zavírají se a nevidí.

O zjevu takovém, vyskytnuvším se a za zářivším nad míru skvěle na konci dvanáctého věku po Kristu, zachoval nám podivuhodnou paměť francouzský mnich Tomáš Cantipratanus, z řádu bratrů kazatelů. Na pevném základě jeho výpovědi spočívá moje vypravování.

Bylo ráno. S nevysoké věže v městě Saint-Trond, ležícím v starém hrabství hasbánském, blíže Lutichu, bědoval žalostivé zvon. Jeho hluboký zvuk nesl se daleko do polí, na pastviny, k lesům. Ohlas jeho rozplakal Marii i Marthu. Okna v jejich předměstském dvorci byla otevřena a pláč zvonu a svit slunce lily se zároveň do bílené jizby, kde obě sestry se oblékaly do smutku. Sousedky jim pomáhaly. Připevňovaly jim, pronášejíce soustrastná slova, závojové Čepce do vlasů. Maria a Martha chystaly se do kostela k pohřbu své nejmladší sestry Kristiny. Ležela tam v bílém rubáši na suchoučkém těle, mezi polními květy v prosté rakvi. Martha byla měkčí, plakala silněji a pravila sousedce, o jejíž rameno se podpírala:

„Je mi tak těžko v srdci, jako bych tam kámen měla! — Zdá se mi teď, že jsme nemilovaly Kristinu dost, když byla živa!“

Maria pohlédla přísně na sestru a pravila:

„Výčitka tvoje je zbytečná. Plnily jsme povinnost svou a jednaly jsme dle vůle rodičů.“ Obrátila se k sousedkám a mluvíc jako někdo, kdo se nepřiznává k omluvě a přece se skrytě omlouvá, dodala: „Víte, že mluvím pravdu. Zůstaly jsme tak záhy osiřely. Všechna starost o statek zůstala jen nám, ač jsme byly tak mladé. Byla jsem rodiči ustanovena za hlavu rodiny. Mně připadlo tedy řízení celku. Martha konala práce v domě. Co měly jsme si počít s Kristinou?

Byla tak neschopna ke všemu! Dítě tak bláhové 1 když dorostla! Vždyť znali jste ji! Chodila neustále jako ve snách a ledva slyšela, co kdo s ní mluvil. Nuže pásla tedy naše stádo tam u lesa, kde tak ticho a, pravda, trochu smutno. Trávila tam celý svůj čas a vím, že tam ráda bývala. Jakých tedy bychom si měly dělat výčitek? Chřadla a zemřela. Byla to vůle Páně. Ted ale pojďme, bychom Ji důstojně pohřbily.“ — Mlčky bral se tedy celý průvod do kostela. Zvon přestal žalovat.

Bleda, ležela Kristina v otevřené rakvi. Dlouhé její vlasy, plavé jako zralé žito, měly lesk paprsků mlhou tlumených. Dlouhé řasy zavřených víček byly temné jako obočí. Tvář nebyla krásná, ale nevýslovně dojemná s tím stínem velké vážnosti, kterou dodává smrt, a s tou luznou čistotou záhy přelomené dívčí mladosti. Byla jako odervaný květ. Tak prostá, cudná, zastřená smutkem těla, opuštěného duší.

Ležela v rakvi nyní mezi květinami, jako za živa mezi nimi ležívala na lukách, když stádo svých sester pásala. Nikdo ne tušil, co se v tom děcku kdy dálo. Byla plachá a mlčelivá. Nikdo ji neznal, než Bůh. K němu lnula od okamžiku, kdy poprvé se učila odříkávati svůj dětský Otčenáš. Když poprvé slyšela o Kristu a jeho oběti za lidstvo, milovala jej větší silou, než bývá v dětském srdci, milovala jej v pochopení úplném. Modlila se jednou vroucně po kázání, v němž kněz živé líčil umučení na kříži. Srdce její přetékalo. Klečela jako kamenná a dívala se upřeně na oltář, očima, které neviděly předměty, ale za to viděla Kristina cosi neurčitého, nevysvětlitelného: začala se totiž sloužiti mše, bylo pozdvihování a Kristina ve svém zanícení ani neslyšela znamení zvonu, neschýlila hlavu ve svém vytržení, když kněz pozdvihoval hostii — a tu viděla – – – co viděla? Nedovedla to říci. Linul jakoby bílý úsměv z té hostie a ten vnikal jí do duše. Bylo, jako by byl Kristus k ní promluvil, jako by Jí byl řekl: „Vím o tobě a tvojí ke mně lásce.“ Ta slova neslyšela, ale věděla o nich. Omdlela tím štěstím a donesli ji domů. Tam chtěla vypravovat, co se bylo s ní událo. Ale „ten bílý úsměv“, který k ni linuli Jak to dovede říci? Ani ta slova, jejichž význam přece znala a cítila, jí nepřišla na jazyk, a kdyby, což byla by stačila? Kristina mlčela. Ale od té doby bylo srdce její Jako hořící lampa. Žila na tichých pastvinách se stádem svým a celý svět ji kolem mizel. Láska Její však rostla. Let ptáků o ni mluvil, strmění stromů o ní mluvilo, plynutí oblaků mělo o ní slovo, jiskření hvězd. Ale i to vše minulo, neboť s rostoucí její láskou rostla i schopnost chápati Boha, viděti a slyšeti Krista bez prostředně. Nezjevil se jí Spasitel, neviděla tvář jeho snad jako na obrazu v kostele v Saint-Trond, vcházel spíše neurčitým vidmem do hloubi a v nejskrytější taj duše její, jako když se barevný déšť paprsků malovanými okny do šera chrámu nese. Podobně, jako v kostele tlumenou slávu svatých zobrazených na skle i tehdy viděla, když nasytivši oči, je zavřela, podobně viděla vždy glorii Kristovu duchem, když uchvácena rozjímáním o něm, vnímavosti smyslů svých pro vnější svět pozbyla na prosto. Tu býval Kristus s ní a tak tiše pak k ní mluvíval, tak sladce tiše a přece tak velce o síle lásky své a o vy koupení lidstva. šelest stébla trávy byl hlasitější než ten jeho šepot, který plnil svět a Jeho propast. Až k slunci a k hvězdám se ten šepot nesl a dole vnikal do nejčernější temnosti hlubin země, až tam, kde spali mrtví!... Jej slyšeti, jaká to byla blaženost! Slzy její tekly štěstím a touhou, touhou ne smírnou, aby dovedla Krista ještě silněji, ještě, ještě silněji milovati, až by plameny té lásky ji strávily jako obět zápalnou!... Tak toužila Kristina, nevědouc, že ten silný plamen v ní už háral krajnostně a že prosba její byla vyslyšána dříve, než ji pronesla. Požár lásky trávil její tělo, a pokorná a krotká, zemřela ráno jednou tiše, právě Jako plamen, který dohořel. Nuže ležela tedy teď v rakvi v kostele a začala mše zádušní, a sestry její oplakávaly dílem opravdově, dílem obřadně znova předčasnou Její smrt. Mše byla slavná. Sbor dívek a hochů zpíval dojemně. Obzvláště krásné bylo, když zazněla slova po přijímání „Beránku boží jenž snímáš hříchy světa“ — bylo to jako šumění andělských křídel, jako chvění andělských harf. Dvakráte nesla se ta slova chrámem, dozněla sladce a už po třetí se linula prostorem, když do posvátného zpěvu náhle se výkřiky hrůzy mísily. Nastal šramot a hluk, neboť stalo se něco neslýchaného! Bledá mrtvola v rakvi sebou pohnula, sedla pomalu, protáhla ramena, vstala a vznášela se pak povlovně do výše jako lehký bílý oblak. Nesla se k samé klenbě kostela. Jako pták, jejž rozpřáhnuté perutě udržují ve vzduchu tak, že se zdá, že visí v blankytu, trvala Kristina pod samým chrámu klenutím ve vzduchu. Její dlouze plynoucí bílé roucho, její měkké, plavé, dlouze proudící vlasy chvěly se průvanem. Jinak nehnula Kristina ani brvou a oči její byly jako ve spánku zavřené. S výkřiky divokého strachu prchali lidé z kostela. Nezůstal tam nikdo než kněz u oltáře a Maria, sestra Kristinina, která leknutím byla jako zkamenělá a pohnout sebou nedovedla. Venku na náměstí byl křik a volání, v kostele bylo ticho jako v hrobě. Kněz se poněkud zpamatoval. Vzal kalich, z něhož byl při mši při jímal, pozvedl ho pomalu proti Kristině a zvolal hlasem slavným: „Jménem otce, syna a ducha svatého ti kážu, abys sestoupila na zem! Jsi-li v moci démona, nechť prchá z tebe v propast pekelnou! Jménem Otce, Syna a Ducha svatého!“

Kristina otevřela nyní oči, bylo, jako by se nové světlo rodilo, bylo, jako by nový blankyt stvořen byl! Z těch zraků linula záplava rajsky krásných snů.

Kostelem zavanul lehký větřík a po něm jako spanilý lupen lilie snášela se Kristina pomalu dolů od klenby, pomalu nesla se vzduchem, prosáklým dýmem kadidla, a vůně sladší růže šla z jejího roucha. Jemný van, který ji nesl, položil ji tiše v náruč její sestry Marie. Maria vzpamatovala se nyní též, beze slova vzala Kristinu kolem pasu a vedla ji z kostela. Venku bylo hemžení jako v mraveništi; když ale obě sestry se objevily před davem, povstala znova hrůza, avšak byla němá. Bylo velké mlčení a lidé ustupovali Marii, mávající rukou, by si tlačenicí cestu klestila.

Bílá a tichá, s nebeským zanícením v blouznivém zraku, kráčela vedle sestry své Kristina. Nedotýkala se téměř země. Byl to zjev nezemský. Došly domů. Martha zavřela vrata, neboť po stopě Kristinině valilo se téměř celé město k dvorci. Dům byl zavřen, ale mnoho přátel a známých bylo přece vniklo do jizby, kde Kristina jako ve snách stála. Otázky na ni pršely, Kristina však ne dovedla slova promluvit. Tu napadlo Marthě podati jí něco mléka a chleba. Kristina pohledla na ni jaksi udivedně, pak vzala však nápoj a chleba a jedla a pila, málo sice, ale dychtivé. Zdála se nyní podobnější samé sobě. Ohlížela se po pokoji, učinila několik kroků a pak sedla na staré křeslo u kamen.

Martha položila jí ruce kolem krku a pravila:

„Jak jsem se polekala v kostele! Bohu díky, že byla jsi mrtva jen zdánlivě! Jak ale bylo možno, že jako motýl jsi se vznesla ke stropu? A proč jsi tak učinila?“

Kristina sebou zachvěla a odpověděla tiše: „Ah, ten zápach lidských těl! Jak těžko je ho snášet!“

Dívali se udiveně na sebe, nemohli slova její chápat.

Maria však pravila: „Bohu díky, vrátila se jí mluva! Jedla a pila též, tedy žije úplně.“ Pak obrátila se k sestře své a pravila: „Víš-li, co se s tebou dělo mezi tím, co's zdánlivě mrtva v rakvi ležela, pak nám to pověz. Ukládám ti to jménem božím.“

Kristina podívala se na Marii a odpověděla: „Ne zdánlivě, ale skutečně jsem byla mrtva.“

Mnozí se usmáli, Maria však se ptala: Nevíš, co se s tebou stalo, když jsi zemřela?“ „Zda to vím!“ odtušila tiše Kristina. A úsměv plný nějakého štěstí jí vytryskl v zraku a na rtech a byl krásný jako čistá záře úsvitu.

„Tedy mluv!“ řekla Maria.

Kristina jala se tiše takto mluviti: „Hledíte na mě, znovuzrozenou, a nevíte, jaký ten život můj minulý byl. Sama jsem se nechápala, když jsem tak toužila po Kristu, tam v tichosti samot u lesa. Kristus se mnou mluvíval. Ne, jak já teď mluvím s vámi. To bylo jinak. Věděl o mé lásce k sobě, tak nesmírné a dal mi znáti, že o ní ví. Tak tedy se mnou mluvíval. Měla jsem pak procítiti nejdříve všechnu jeho bolest na kříži. Plovala jsem v krvi svého srdce. A tu dal mi poznat velkost lásky své k nám všem. A dal mi ucítiti, jak miluje duši, která Jej v pravdě a celou silou miluje. Poznala jsem tak, co je láska, a poznala jsem, že On je láska. Věděla jsem, jak jsem té lásky ne hodna, a plakala jsem moře slz. On ale těšil mne, a slzy moje byly pak sladké tak, že jsem štěstím omdlévala. Když tak jste mne nalézaly, říkaly jste, že jsem chorá. Mě však jen velká láska tak stravovala a radovala jsem se z toho, neboť měla jsem touhu, v ní se ztratiti, jak olej v plamenech. Měla jsem touhu trpěti, jak On za nás trpěl, a lekala jsem se té myšlénky co velké hrdosti...“ Kristina se zamlčela a Maria pravila: „Mluvíš sice souvisleji, než kdy jindy, ale nerozumíme ti. Nemluv tedy o té době minulé, nýbrž vypravuj, co s tebou se dělo, když jsi v rakvi ležela. Slyšela's náš pláč?“ Kristina mlčela chvíli a pak pravila pevně: „Nebyla jsem mrtva pouze zdánlivě, ze mřela jsem. Tělo moje leželo hluché, slepé, chladné v kostele, ale duše moje byla s anděly. Jen neurčitě teď o tom vím, že viděla jsem nejdříve místa temná a strašlivá. Jazyk lidský o tom vypravovat nemůže, je to velké tajemství. Viděla jsem muka a strádání, ne-tažte se, jaká, nevím to sama, bylo to jiné, než zde na zemi. Ale velká lítost se mne zmocnila, lítost, jak ji cítíme i zde. Věděla jsem, že mi byl zjeven smutek očistce. Cítila jsem cosi jako velký, hořký, palčivý lidský pláč. Pak bylo jasno ve mně, nesmírně jasno, jak vypsat nelze, ani pomyslit, a stála jsem jako na prahu ráje. Byla to blaženost, jakou zde pocítiti nelze, ani se jí domyslit. Stála jsem před Kristem a pravil mi: ,Ó duše krotká, bud mi vítána! Dle vůle tvé bud zde u mne zůstaneš anebo vrátíš se ještě jednou na čas v tělo své. Slyšel jsem tvůj pláč, když zjeven byl ti očistec. Pro velkou lítost tvou ti bude tedy dovoleno, abys trpěla pro ty, s nimiž jsi soustrast cítila. Duše tvoje smí tím způsobem trpěti pomocí těla tvého muka, která spásu způsobí těch, nad nimiž zaplakala's v očistci. A příklad tvého života a tvého utrpení přivedl mnohé ze žijících na cestu ke mně a chrání je ode zlého. Až dílo to jsi vykonala, vrátíš se ke mně. Tvá soustrast učinila tě hodnou takového úkolu.‘ Tak mluvil Pán, ač mluva jeho neměla podobnosti se zvuky mluvy naší. Bez otálení jsem odpověděla: ,Buď vůle tvá! Volím návrat na zem, abych snášela.' Zaradoval se Pán a andělé jeho mě vedli zpět. Jak rychle se to dalo! Když poprvé se v kostele nad mou rakví ‚Beránku boží‘ zpívalo, zářila na mě veleba stolce Páně, a když po třetí se ‚Beránku Boží‘ opakovalo, byla duše moje opět s tělem spojena a slova písně zněla už v mém sluchu pozemském!...“

Kristina mlčela a všichni, kdo ji slyšeli, byli podiveni tak, že byli jako omráčeni. Konečně Marie pravila: „A co hodláš nyní činiti?“

„Nevím to sama jasně,“ odvětila Kristina. „Co Bůh mi kázal, jde nad pochopení lidského rozumu. Bůh povede mě. Nebuďte ani zmateni ani udiveni nad mým počínáním. Cokoli se mnou díti se bude, bude vždy dle vůle nejvyšší.“

Byla velice bledá a znavena. Oči její se zavíraly a usnula tiše. Sestry její a všickni, kteří byli přítomni jejímu vypravování, vyšli bez hluku ze sednice v udiveni největším.

Celé město rozprávělo nyní o události v kostele a s velkou zvědavostí očekávalo se, co nyní asi Kristina podnikne. Každý o tom rozumoval a hádal, jen Kristina nepřemýšlela; k čemu? Byla odevzdána do vůle vyšší své, věděla, že byla poslána na zemi k působeni něčeho, a věděla tedy, že úkol svůj bude konati vnuknutím. Sestry její se radily mezi sebou a pak přišly ke Kristině, a Maria vládnoucí domem a rodinou pravila: „Kristino naše, bud poslušná toho, co ti nyní povím. Varuj se lidské zvědavosti, nevyzývej jí svým chováním. Věříme ti, že vše, co jsi nám vypravovala, se ti do podrobná zdálo tak, jak jsi nám to vylíčila. Avšak byl to pouze sen. Nemysli, že máš nějaký zvláštní úkol konat. Konej pouze práce, které ti uvnitř domu uložím.“

Kristina pohledla tiše a pokorně na sestru a odvětila: „Podrobím se vůli tvé. Ale nezavírej mě do domu, kde mi úzko. Žízním po volném vzduchu. Miluji stromy, trávu, oblaka. Nech mě zase stádo pást tam v samotě u lesů.“

Maria a Martha byly zaraženy. Nevěděly proč, ale bály se něčeho neurčitého, něčeho, co si vysvětliti nedovedly v obmezené své všední střízlivosti, bály se prostě ducha, který svítil a zářil z Kristiny. Ale nevěděly o tom, Věděly pouze, že mají dobré přání, aby Kristina byla, jako ony byly, jako každý je. Sty děly se za to její vypravování po jejím z mrtvých vstání, v které nevěřily. Bylo přece patrno, že Kristinina smrt byla jen zdánlivá. Jednoho dne se tedy sebraly obě sestry a šly do Lutichu, bylo tam blízko, a žil tam velice učený muž, šly k němu na poradu, aby měly utišené svědomí. Vždyť ten učenec znal celý svět a jeho složení a jeho účely, znal vše a nic mu nebylo tajné. Znal každé kolečko všehomíra a latinský jeho název, měl všechno vědění jako rozděleno do přihrádek svého osvíceného rozumu, jen narážku a vytáhl patřičnou zásuvku a doložil třeba ještě každý výrok svůj tlustou knihou, psanou na vzácném

pergamenu. K tomu slavnému muži tedy sestry se vydaly a vypravovaly mu vše, co se stalo s jejich sestrou Kristinou. Odpověď jeho byla jasná. Usmál se a řekl jim: „Dobře jste uhodly, celé vypravování vaší sestry je horečné blábolení, není-li to úmyslná lež. A z mrtvých vstání? To by bylo zázrakem, a zázraků není. Věda o nich neví. Nic podobného nepotvrdily naše výzkumy a dnes, ve století dvanáctém, stojíme na vrcholu vědy, dále a výš už nemůže nikdo. Slyšely jste o novém stroji k počítání myších chlupů? Kristina vaše byla, jak samy tvrdíte, jen zdánlivě mrtva. Chlad v kostele a snad i vůně kadidla ji vzkřísily. A to vznášení se do výše? Tomu vůbec nevěřím. Říkáte, že to na sto lidí vidělo? Moje milé, to vše byl klam obraznosti, jaká bývá u polekaných lidí, delusio imaginationis. Když zdánlivě mrtvá se po hnula v rakvi, ztratili jste všickni hlavu, zdálo se vám nejspíše, když vstávala na nohy, že roste do výše a tu hned se vám zase zdálo, že je u stropu. Obraznost! Klam! Něco podobného se dít nemůže, věda o tom neví. Ale ještě slovo o té vaší Kristině. Víte, co z ní a z jejího blábolení škaredé hledí? Povím vám to: je to pýcha duchovní a ta je trestuhodná. Buďte na ni přísný. Kým je, že by měla zvláštní úkol? Kdo ví, umí-li číst a psát a o latině se jí zajisté nikdy ne zdálo! Hleďte, byste ponížily její pýchu. Smějte se jí. Také tím ji lze uzdravit, že ji povedete mezi lidi rozumné, tak se nejspíše chorobné chmury její obraznosti rozptýlí.“

Sestry byly velice zkroušený, zdálo se jim, že bude těžko s Kristinou jednati. Obdivovaly se však jasnému rozumu učence a jeho moudrosti a děkujíce slíbily, že se za chovají dle jeho vzácné rady.

Vodily nyní Kristinu, nutíce ji, do společností, ač je úpěnlivě prosila, by ji poslaly raději do samoty. Sestry nepovolily a krotká Kristina šla tedy tiše, kam ji vedly — ale sotva že bývala chvíli v prostoru, kde bylo více lidí pohromadě, začala úžasně blednout a padala do těžkých mrákot Když se jí sestry doma ptaly, čím to je, odpověděla, že jí je ne možno býti ve společnosti lidských těl. Sama byla spíše jako světlým stínem než tělem, a i dlouhý, bílý, ač hrubý její háv bez ozdob zdál se celý světlem projasněn a jako bez tíže hmoty. Sestry nechtěly a nemohly rozumět, nutily ji tím více, čím více ve společnostech omdlévala, myslily, že podivný odpor její tak překonají. Pak, když viděly marnost svého počínání, rozhodly se, že ji uvězní na nějaký čas, zajisté že se jí tu zasteskne brzy po lidské společnosti! Zavřely ji tedy do od lehlé komnaty. — Byla jasná noc, svítila oknem na lože, kde Kristina ležela. Dívka vstala. Nesmírná touha po širém prostoru se jí zmocnila. Otevřela okno, hledící do sadu, a seskočila, ač patro bylo dosti vysoké, do bujné trávy. Sad zašuměl, vanutí, jarně sladké, zdálo se, že věje se samých nebes, kde hvězdy se jiskřily. Kristině bylo, jako by křídla měla. Nevěděla sama, jak se stalo, že byla náhle na zdi zahradní a dole na ulici. Srdce její jásalo, ta tam byla úzkost žaláře. Celou noc těkala za městem, jako by plovala ve volném vzduchu. Ráno, když vycházelo slunce a když zvony hlaholily, viděli lidé Kristinu seděti na věži, v samém sousedství těch rozzvučených zvonů. Od té doby vídali ji vždy jen na výši, nad lidskými obydlími, kde proudil čistý, volný vzduch; sedávala na stromech nejvyšších, na vrcholku chrámu, kde holubi se slunili, sama jako divuplný pták, v tom dlouhém bílém hávu, s těmi bledozlatými, ve vzduchu vlajícími vlasy. Všechny zraky se k ní obracovaly a mnozí se na ni dívali s obdivem, druzí však se zlobou a hněvem a někteří s pravou hrůzou, neboť bylo jim jasno, že je Kristina ďáblem posedlá. Sestry její, které marně se snažily Kristinu vábiti zpět do domu, byly pohoršeny nadmíru. Styděly se za Kristinu a přidaly se s pláčem k těm, kteří horlili, že je Kristina posedlá. Brzy mělo toto mínění vrch v městě a našli se lidé, kteří na Kristinu si vyšli na lov jako na nebezpečnou zvěř. Vypátrali strom, kde ráda sedávala, tahali ji s výše jeho šumícího koše, spoutali ji a uvrhli ji v temný úzký žalář, kde sotva dýchat dovedla. Trpěla nevýslovně. Nikdo však neslyšel jediný Její vzdech. Modlila se tiše a byla vyslyšena: v noci otevřely se těžké železné dvéře vězení a vešel k ni jasný zjev. Sotva jej spatřila, spadly okovy s ní a Kristina vyšla pod Siré nebe. Byla hluboká noc, nikdo na blízku. Ohlížela se chvíli, pak se rozběhla a lehká jako péro, které vítr nese, utíkala hbitě jako střela z města, daleko, bez zastaveni, až kde se lesy tměly. Tam byla konečně volná jako pták! A jako pták spletla si Kristina na dubu hnízdo z větví a mechu a snivě jako pták zpívala tam chválu Hospodinovu při třpytu ranní rosy, v znoji poledne, při záři zlaté večernice. Byla opojena mlčením samoty, blahem volnosti, milosrdenstvím božím... Ale za několik dní na padl ji zrovna vlkem velký hlad! Nebylo nikde potravy, ani jediné jahody, ani jediného zrnka! Měla se opět přiblížiti lidským obydlím? Kristina chtěla raději hladem mroucí zůstat s Bohem svým v té krásné samotě, v tom hlubokém luně tajnosti, než vydati se nebezpečí lidské krutosti za pouhou cenu chleba! Pozvedla tedy ruce a zraky k nebi a prosila, by podáno jí bylo úlevy. A hle, na starém dubě, kde hnízdila a zbožně Duchu chválu zpívala, vykvetla náhle velká růže, temná a krásná, a vůně její byla tak sytící, že ukojila úplně Kristinin hlad, a po devět neděl, po kterou dobu růže stále svěží a ne změněnou zůstávala, byla ta silná vůně Kristině dostatečným pokrmem a rosa její hojným nápojem. Kristina byla nevýslovně šťastna v lese a netušila, co se kulo proti ní. Hledali ji totiž její příbuzní, a jednou, když usnula, byla lapena a opět jata do okovů a vlekli ji opět do vězení jako divou zvěř! Tenkráte zavřeli ji do komory bez okna.

II.

Sestrám bylo Kristiny líto, avšak myslily, že jednají správně a že ji vedou k dobrému, vedouce ji k rozumu, jak říkaly, a všickni rozumní lidé s nimi souhlasili a radili jim horlivě ku přísnosti ve prospěch nezkrocené, zbloudilé té dívky. Nedávali jí tedy téměř pokrmu a zavěsily dvéře pro jistotu řetězem. Zdály se jim ty dva zámky, které ji uzavíraly, ne dosti bezpečnými. Kristina potmě, na vlhké a studené dlažbě trpěla těžce. Ne dbala však bolestí svého těla a jen rozjímala. S pláčem si pravila: „Co snáším, to je nejspíše pouze trest za vinu mou a neulehčí moje trápení nikomu, nesnáším, aby jinému bylo ubráno břemene. To, Bože můj, mě tíží! Proto tekou slzy moje, ne proto, že mám hlad a žízeň a že tělo moje jedna bolest! Vidím teď, čím jsem chybila! Utíkala jsem do samot — komu jsem tím prospěla? Byla jsem tak šťastna, a proto přece nevrátila jsem se na zemi, abych šťastnou byla! Hle dala jsem, ač nevědomky, štěstí a to je hřích, to je hřích! Hledat štěstí jiných je povolání naše, ne své štěstí vlastní, kterého dosáhnouti vůbec ani nelze. A že ho dosáhnouti nelze, to je Tvoje varování, Pane můj! O, vlož na mě břemeno ještě těžší, ať mě kruší Tvoje tíž, ale dle slibu Tvého ať jí ubude těm, kteří klesají pod tíhou utrpení! — V rukou Tvých je váha a míra, polož tedy, Milosrdný, na jednu misku váhy své mou vůli a klaď na druhou spasné jiným utrpení moje dle váhy vůle mé!“

Sotva že Kristina tak pravila, ejhle, otevřely se dvéře jejího žaláře dokořán, zámky a řetězy padly bez nejmenšího lomozu na zem a Kristina vyšla. Též dvéře domu otevřely se před ní a stála chvíli tiše jako orná-měna pod širým nebem. Bylo hluboké šero; země a lidé a zvířata ještě spali, ale úsvit se už neurčitě hlásil k životu, už ho rodila prchající tma. Pohlédla Kristina k lesu, jak vznesen stál tam v dáli, jako chrám, který zve k pobožnosti a volá beze hlasu, tajuplným svým mlčením mocněji než hlaholem zvonů, bys do něho vstupoval! Kristina však nešla tam. Vždy se dvéře zázračně před ní otevřely ve chvíli, kde hlasem se byla obviňovala ze sobectví, hledavši posud samotu. Bez dalšího rozmýšlení obrátila se tedy stranou, kde leželo město Lutich se svými hlučnými ulicemi, plnými lidského ruchu. Nebylo tam příliš daleko a přišla tam Kristina, jejíž krok byl tak lehký jako let ptáka, právě, když všechny domy se zardívaly radostí nad vzplanutím ranní zory. Nikdo ještě nechodil po náměstí, kde se Kristina ocitla, a zastavila se u velkého kostela, který, ač stářím šedý, nyní v slunci celý zlatem politý se zdál zmládlý. Kristině zabušilo srdce a duše její, jak by tepny měla, bouřila horečně. Nesmírný, smrtelně mořící hlad, nevýslovně silná žízeň se jí zmocňovaly, ale byl to hlad a žízeň duchovní, mřela Kristina touhou po těle Beránka, který hříchy snímá. Dech nebyl prsům jejím nutnější, než v té chvíli duši její věčný chléb. Klesla na kolena, slzy se jí lily proudem z očí a smáčely tu malou, suchou, bledou její tvář. Neutírala svých slz a ranní slunce se v nich třpytilo jako v rose luh. Zaklepala Kristina na dvéře kostelní, byly ještě zavřeny. V tom okamžiku však se otevřely a Kristina vešla. Chrám byl prázdný, nebylo než kostelníka, který byl právě otevřel, a v šeru lodi stál kněz. Kristina letěla k němu, vrhla se mu k nohám, zachytla se za jeho roucho a zašeptala: „Lačním po chlebu nebeském! Hynu žádostí po něm! Zemru, nepodáš li mi tělo Páně!“

Kněz hleděl na ni zaražen a polekán, ta průzračná tvář, ty horečné zraky ho zmátly. Neviděl tu velkou zář její rájem projasněné duše.

„Podej mi tělo Páně! Zaklínám tě!“ zvolala Kristina nyní hlasitěji a držela se ještě pevněji jeho roucha, Jako by tonula.

Kněz nechápal. Byl jeden z lidí chladných. Nebyl nikdy cos podobného, jako tato žízeň po věčném, procítil, a byl slep pro zjevy, nesoucí se nad povrchem střídmosti.

„Je šílená?“ tázal se sám sebe a mráz mu šel tělem. Nevěděl, co je svaté šílenství, nevěděl, co jest opojení duchem, byl střídmý i v pobožnosti své, jak v životě. Vyrval jí roucho své z rukou a šeptaje postrašen: „Ne mám teď chvíle, nemám teď chvíle!“ prchal od toho znepokojujícího zjevu, prchal z kostela a ohlédl se tam teprve z konce náměstí, jako by zjistit chtěl, že není pronásledován. Nebyl, jen ty zářící, záhadné zraky viděl ještě stále před sebou ve vzduchu, jako vídáváme obraz slunce, když nás oslní a když pak oči zavřeme. Když zašel za roh, viděl však zdáli vycházeti Kristinu z kostela. Ani netušil, jak bolestně vyčítavý byl její zrak, když jí ode přel, po čem tak zaníceně prahla a volala, a řekl si nyní, přemítaje: „Je to velká hříšnice, zajisté! Hle, utíká nyní z kostela! Nevytrpělo ji to tam!“

A pravda, Kristina letěla teď jako střela ulicí, směrem opačným, než kterým se bral onen kněz. Lidé začali teď už plnit ulice a všecko se dívalo s největším udivením za běžící dívkou, prostovlasou, bosou, bledou, se zraky záhadnými jako sen. Kristina však nedbala ničeho a nikoho, celá její bytost byla soustředěna v touze jediné. Přišla posléze v odlehlejší ulici k malému kostelu. Byl otevřen dokořán, sloužila se tam mše svatá, na oltáři hořely svíčky. Jak klidně a jasně zářily jí vstříc, jako hvězdy na nebí! Vešla a padla před oltářem mlčky na kolena a vznášela ruce. Kněz, sloužící mši, jí lépe rozumě! než onen první. Sestupoval právě od oltáře k věřícím, již čekali přijímání. Podal Kristině svátost a přijala tělo Páně s nevýslovným blaženstvím. Zapomněla úplně svého těla, byla cele jen duší. Zapomenuté to tělo kleslo jako mrtvé na tvář a tak zůstalo ležet na dlažbě. Až lidem bylo úzko, bylo to tak podivné ! Když odešel kněz od oltáře, obživla jaksi Kristina. Bylo jí, jako by kráčela nyní za určitým cílem, ale nevěděla kam. Vycházejíc z kostela, neutíkala už, vznášela se jako vůně. Za zjevem jejím, tak nezemským, dívali se lidé zase mlčky a potřásali zase hlavami. Kněz, jenž byl jí podal hostii, byl teď též už na ulicí. Nevěděl proč, ale bylo mu, jako by musil čekat na něco, co by se mělo díti. Přistoupil k němu jeden z jeho soudruhů a oba šli mlčky za Kristinou. Hleděli na ni, když ji dohonili, a pak na sebe tázavě. Byla to dívka šílená? Byla svatá? Byl to člověk nebo zjev? Kristina, nedbajíc jich, šla spěšněji dále. Urychlili kroky a pospíchali za ní, šla nyní zase rychle a rychleji a konečně letěla, jako když ji vítr nese. Sluch její byl naplněn jakousi slavnostní hudbou a neviděla půdy pod nohama. Byla si vědoma, že duch Ji k něčemu má, že Pán ji k něčemu pudí a nevěděla, k čemu. Byla plna velkého očekávání. V tom zasáhl ruch spěchajících kroků jejího sluchu a ohlédla se. Viděla ty dva muže, jak za ní uháněli. Zmocnila se jí velká úzkost. Chtěl ji snad znova lapit, znova věznit? Opět se postavit mezi ni a její dílo? Letěla teď jako bouří hnána a ti dva muži uháněli bez dechu za ní. Ani asi nevěděli, co, vlastně počínají, ale dohoniti ji, dohoniti, ta myšlénka se jich zmocnila plnou silou bezsmyslnosti. Už byli docela blízko ní, když Kristina se náhle za stavila. Řeka Mosa valila se u její nohou, hluboká a široká, a temně, příšerně temně. Kristina stála okamžik bez pohybu a za slechla hlas jednoho z těch dvou: „Konečně nám neunikne!“ — Kristina neváhala. Bylo jí nyní jasno, co činiti. Usmála se. Jista, jako by nohu kladla na silnici, stoupla na proud a klidně, bez bázně kráčela po hladině vody, neomočíc si ani lem svého roucha. Bezpečně přešla řeku a posadila se na druhém břehu k odpočinku do vlnící se kolem ní trávy; ale ti dva kněží, stojící na druhém břehu proti ní tam, kde se byli zastavili, když vkročila na řeku, poklekli. Viděli nyní, že ne plamen šílenství, ale svatosti z ní tak silně šlehal. Zahanbeni odešli. Kristina po vstala. Pudilo ji to dále. Věděla, že čeká na ni více, než to, co se bylo právě s ní stalo.

Nešla daleko, když uviděla pekárnu, tam byla vytopena pec, velká a vysoká, dusící znoj dýchal z toho ohnivého jícnu jako z výhně a mnoho lidí bylo opodál přítomno. Teď věděla Kristina, kam ji to pudilo. Věděla, že začíná to velké její dílo, pro které se byla vrátila z ráje, to snášení neslýchaných utrpení za jiné. Vyrazila ze sebe výkřik velkého na dšení. Lidé se ohlíželi, hleděli s udivením na ni. Byla v té chvíli nadzemsky krásná, krásou právě nezemskou. Lidé ustupovali a Kristina s druhým výkřikem jásavého nadšení vešla v rozžhavenou pec. Tu jala nesmírná hrůza všechen přítomný lid, někteří padali uděšeni k zemi, někteří si zahalovali tvář, ale většina stála jako obrácena v sloup a nemohla poděšené zraky od hrozného toho divadla odtrhnouti. Pec zářila jako žhavá sluj a Kristina v ní trpěla všechny ty nesmírné, šílené bolesti, které by každý trpěl na jejím místě. Svíjela se, jako by jí údy trhali, jako by se rozpadnouti musila na popel, a vyrážela nyní ze sebe děsuplné skřeky, které jí mučení její vyrvalo z hrdla, lapajícího křečovitě po zmírajícím dechu. Ale přes všechno její mučenické utrpení zůstalo tělo její nedotknuto, tak jako její šat. Vytáhli ji konečně vysílenou do krajnosti z pece, a kořist tak neslýchaných bolestí padla beze smyslů v hrozném svíjení do prachu. Byla jako mrtva.

To byl začátek plnění jejího úkolu. A nyní sledovala nekonečná řada těch utrpení a muk za ty, o nichž věděla, že strádání její ukojuje strádání jejich. Nenalezla-li velký oheň, do něhož by se byla celá vrhla, držela nohy a ruce v plamenech tak dlouho, až mukou omdlela, a vrátily-li se jí smysly, trpěla hrozné následky svých ran bez reptání. Skákala do kotlů plných vařící se vody, a tělo její zůstalo bez porušení, nerozpadlo se, jen všechnu bolest svého umučení cítila. V zimě vrhala se do ledu v řece nebo v rybnících, a jednou zůstala v ledě docela po několik dní a nevyšla dříve, až když kněz jeden, kolem jdoucí a žasnoucí nad tím, co viděl, v největším pohnutí jí jménem Kristovým kázal, aby ustala od toho hrozného počínání. Dala se mlýnským kolem lámat a ležela pak jako rozdrcena dlouho na zemi, až údy její se samy sebou zase zacelily a nezůstalo stopy na nich po té kruté trýzni. Stalo se tenkráte, že odpravili za městem na vrchu loupežníky a těla jejich zůstala viset na šibenici. Kristina plakala dlouho nad tou popravou. „Kým jsme, že soudíme jiné?“ tázala se. „A nemá onen soudce a ti, kteří odpravili bratry své zbloudilé, snad větší vinu než ti odpravení?“ Lidé hrozili tenkráte Kristině pěstí za tak rouhavé řeči. Zůstala po celý den v horoucí modlitbě, v noci však vyšla v pokoře nejhlubší k té příšerné šibenici. Pocelovala nohy odpravených zkormouceně a v ponížení a sama se pověsila za vlasy mezi ty lotry, aby ve svém zavržení sami nebyli. Měsíc svítil zsinalým světlem na strašné to skupení, vítr hvízdal mrazivě a kvílel jako zraněná zvěř a klátil mrtvolami a Kristinou mezi nimi visící divoce. Bílý její šat, jenž na sebe poskvrny nebral, a dlouhé její plavé vlasy, za něž přivázána byla, svítily zdaleka. Lidé kolemjdoucí byli jako přivábeni neznámým kouzlem a přicházeli blíž. Donesli zprávu o tom, co viděli, do města. Úžas byl všeobecný. Dva dni visela tak Kristina, lidé se přicházeli davem na ni dívat, volali na ni, ale nikdo nešel pod samu šibenici. Myslili, že je Kristina už mrtva. Když posléze přišli pochovat ty lotry, vysvobodili též Kristinu. Byla bílá a bledá, zdála se průhledná. Ne promluvila, když oči otevřela, jediného slova. Lidé před ní couvali, když vstala na nohy, jak před morem tknutou. Někteří házeli po ní kamením, byla jim jako některý z těch oběšených, s nimiž prý se objímala klátěna větrem. Odešla tiše do lesa, kde se skryla v houšti. Když se setmělo, opustila les a šla na starý, zapomenutý, smutný, polozapadlý hřbitov, před jehož vchodem pochovali ty popravené lotry. Leželi v nesvěcené zemi a Kristina vylila v modlitbě za ně proudy slz, aby z lásky její jim tak vysvětila hrob. Pak vešla na hřbitov a vnikla v dávné krypty, klesla tam v prácheň a rum a oplakávala krvavými slzami hříchy lidí, hříchy živoucích i těch dávno mrtvých. Což netvořily všechny ty hříchy lidstva jeden jediný, nekonečný řetěz? Kvílela k nebi o smilování pro živé i mrtvé, pro soudící i souzené – – – i pro sebe! – – –

III.

Takovým způsobem tedy žila Kristina. A všechno, co snášela, zdálo se jí málo. Kolik ubylo bolesti těm, za něž trpěla, klad la-li se muka její na váhu? Jak bylo to málo, málo! Byla by tělo svoje ne]raději rozsápala na prvky. Pozorovala, že je jí spánek milý, odpočívala-li po řadě krutých zkoušek. To jí nespokojovalo. Vstávala tedy v klidných nocech a utíkala divým během ulicí. Tím poštvala na sebe všechny psy města. Jako zběsilí hnali se za ní v celých smečkách. Pádila pak bez dechu, v smrtelné úzkosti z ulice do ulice, ven, za město v širý kraj, do lesa a psi za ní, za ní, více jich a více, s hrozným štěkotem, jako tlupa ďáblů. Byl to hrůzy-plný hon! Horký dech rozzuřených zvířat jí vanul v tvář, ostré jejich zuby jí vnikaly do těla a jako šílená, hrůzou a strachem, letěla dál a dále s vlajícími vlasy, které se za větve stromů chytaly a trhaly, bez dechu, do hustého trní, které jí maso rvalo s kostí. Bývala krví od hlavy k patě zbrocena a zjev její, když ji ráno někde našli, zbuzoval úžas a lítost. Ale jemné, průhledné její tělo se vždy zase zázračně rychle hojilo, aby znovu a znovu snášet a trpět mohla. Byla lehká jako dech a bylo jí snadno po strmých skalách se vznášeti jako list, jejž vítr nese, a sedla-li na ratolest některého stromu, nesla ji jako ptáka, jen se tiše za-houpala. A často nyní nesla se Kristina opět na vysoké, šumící stromy, na vzdušné věže, na štíty chrámu a domů, neboť jen tak, když vysoko nad lidmi ve volném vzduchu dlela, plynula vroucí, vždy posilňující, vždy Ji po vznášející modlitba její v plném klidu z hloubi duše. Modlila-li se, tu změnil se celý její zjev, byla jako nebeskou slávou ozářena a zpěv její, byla-li duchem zpita, zněl divu krásně, sladkosvatě, nadzemsky čistě. Kdykoli duch ji plnou silou zachvátil, třeba i mezi lidmi, nedovedla v takové chvíli andělského nadšení státi na zemi, vznášela se pak povlovně nad ní. Přes to všechno ne dovedli přece její příbuzní ji pochopiti, ne byli schopni povznášet se k vysokému názoru a trvalí stále na svém slepém tvrzení, že je Kristina posedlá, neviděli Boha, neviděli ducha zářiti z těch nebesky čistých zraků!

Přemýšleli neustále o tom, jak tomu pohoršení učiniti konec. Sami stíhati nemohli Kristinu; jak mohli v noci za ní utíkati, když ji honili psi? Jak za ní stoupat na věže a stromy? Hledali ve svém bludu tedy pomoci u jiných. Našli člověka, který se jim nabídl za peníze, že Kristinu polapí a že jim ji přivede, aby ji znova v domě otcovském uvězniti mohli. Byl to člověk tak tupý, jak byl surový, a nestyděli se najmouti proti Kristině takto téměř kata. Obmezenost bývá vždy krutá.

Onen člověk dal se k vůli hamižnému zisku dychtivě po stopě ubohé Kristiny. Byla do samoty odešla, by se oddala rozjímání. Nemohl ji dlouho nalézti, to jej dráždilo. Zdálo se mu, že se Kristina skrývá, že se mu posmívá, a rozzuřil se surově. Ani mlčení lesů, ani sladký švehol ptáků, ani úsměv blankytu jej konejšivě nedojaly. Byl jako lovecký pes, který nemá smyslu než pro stopu laňky, již pronásleduje. K večeru jednou slyšel tichý zpěv, ne ptáků, byl to hlas lidský, byl spíše andělský, to však ten surovec nepozoroval. Šel za tím hlasem. Na pasece stál osamělý dub, lišil se temně od zlatého zarůžovélého nebe. Na silné větvi bělala se neurčitě postava. Byla to Kristina. Byla téměř průsvitavá a tak večerním červánkem ozářena, že byla zázračně krásná, krásou dojímavou až k slzám. Plížil se tupý kat k samému dubu a sáhl po ní. Neviděla jej, zraky její a ruce byly k nebi povzneseny a tichý její zpěv linul jí ode rtu jako šelest mladé břízy. Kat její byl sklamán, větev byla vysoká, nemohl dosáhnout a bál se, že Kristina nějak rozevře křídla jako pták a že mu uletí. Měl silný kyj v ruce. Popošel asi na tři kroky od dubu a pak mrštil vší silou kyjem po dívce, zasáhl ji pod kolenem a zlomil jí kost. Zastenala jako raněný pták, nic hlasitěji, a spadla tiše do vysoké trávy, tiše a bíle jako vloček sněhu, jejž by onen dub byl setřásl. Ležíc v trávě, pokračovala ve zpěvu svého pádem přerušeného žalmu večerního, ale hlasem už slabým jako ten vánek v trávách. Bolest ji přemohla a mdloba ji schvátila. Stromy stály kolem jako v hlubokém smutku, strnule, nepohnuly listem, červánek shasl. člověk zločinný byl též strnut. Bylo mu, jako by byl ránu do hlavy utržil. Ale vzpamatoval se přece, za smál se dokonce nucené, vzal dívku surově jako věc nějakou, hodil si ji na rameno, byla lehká jako péro, a donesl nevědomou, spěchaje smutně padající nocí, do dvorce sester. Zabušil na vrata, a když otevřely, pohlédl na ně nevlídně, s výčitkou, beze slova složil své břemeno na zem a odešel, aniž se ptal po oné mrzké mzdě. Když byl sám v temnu noci, za plakal a divil se svým slzám. Byl úplně zmaten.

Sestry žalovaly a plakaly nad Kristinou, která oči neotevřela. Vidouce ji zmrzačenou, naložily ji ráno na vůz a vezly ji do Lutichu k lékaři. Ten ji znal dle pověsti. Škaredil se zle a mluvil cosi o zaslouženém trestu. Přece ji však nohu napravil a zavázal a řekl pak sestrám: „Zajisté že je ta dívka ďáblem po sedlá. Nepřivážeme-li ji, unikne nám dříve, než se jí noha zahojí. Chcete jednat dle mé rady?“ Sestry přikývly smutně hlavou. Lékař donesl Kristinu do malé kobky, vzal silný řetěz a přivázal posedlou ke kamennému sloupu, který nesl klenutí té prostory. Pak zavřel dvéře a zatáhl je Ještě železnou závorou. V té kobce vězníval zuřivé šílence. — Kristina o samotě nabyla posléze vědomí a hleděla kolem sebe v hustou tmu. Nahmatala řetěz, jenž ji kolem těla jímal, a mimovolně vyšel jí vzlyk z třesoucích se rtů. Sestry její byly ještě za dveřmi, v průjezdu domu, a naslouchaly. Martha slyšíc ten bolestný vzlyk, zaplakala. Vrhla se ke dveřím a zvolala: „Kristino, pro Boha, odpust nám! Činíme vše jen k tvému dobru!“ Kristina od pověděla unyle: „Odpouštím!“ Maria táhla Marthu ode dveří, ta se však držela závory a promluvila opět: „Pověz, Kristino,“ volala zavřenými dveřmi, „jaká je pohnutka tvého podivného jednání?“ Kristina řekla krátce a sladce: „Láska.“ Martha se zachvěla. „Kdo dává ti tu sílu velikou a podivuhodnou, že snášíš, trpíš a nezahyneš?“ tázala se. Kristina odpověděla: „Láska!“ „A co je odměnou tvou?“ řekla s proudem slz Martha. Kristina odpověděla: „Láska!“ — To slovo třikráte opakované znělo klenutým průjezdem domu jako zázračná ozvěna, jako zlatý troj-zvuk nevýslovně mocného a luzného čaru. Zvonil tím trojzvukem kamenný průjezd jako stříbrné varhany. Martha plakala hlasem a zvolala: „Kristino věřím v tebe! S tebou v pravdě je Bůh a miluje tě!“ A třesoucí její ruce tahaly bez výsledku těžkou závoru.

Maria však byla pevná ve své suché střízlivosti. Odtáhla Marthu násilně ode dveří a zvolala na Kristinu: „Nejsem ukrutná, věř mi! Do vezla jsem tě sem do domu lékařova, by tě vyhojil, neb noha tvoje je přeražena. A samota jistotně uzdraví chorou tvoji mysl, jíž se zmocnil duch zlý a zavržený!“ — Kristina se vzpřímila u sloupu a zvolala silným hlasem v odpověď: „Lékařem mým jest Kristus sám! Chce-li, bych zhojena byla, budu jí i bez po moci lidské. K němu se utíkám! On vládne mnou a žádný zloduch!“ — Strhla svoje obvazky a ejhle, noha její byla zacelena. Chválila toho, pro nějž jedině chtěla žít a zemříti, a necítíc tíhu svého žaláře ani řetězů, vzplanula mocně duchem, odhodila rázem pouto, silou nadlidskou vytrhla velký kámen ze stěny a stála náhle v průjezdu před svýma sestrama. Byla duchem zpita, nesla se šerem průjezdu k jasu dne, jak se duše její nesla k světlu světů všech. Před domem roztáhla ramena jako perutě, a tělo její, záříc jako hvězda, letěla ptákem do vzduchu. Letěla z města, koupána blankytem, vznášela se jako skřivan nad lesem, do jehož klína, vonného, tichého, stinného se pak spustila na vysoký strom, na planou to hruši, hoříc! bíle nesmírnou spoustou květů. Do sněhu třpytného toho lože zapadla jako skřivan do brázdy, a rajský spánek zavřel její víčka, bledá a jemná, jako těch bílých hruškových květů lupeny.

Maria a Martha zůstaly po zmizení své sestry v šerém průjezdu státi jako kamenné sochy, očí jejich byly jako oslněny velkým jasem. Z toho ztrnutí je vyrušil lékař. Když viděl vylomený kámen, když uviděl žalář prázdný, rozzuřil se velice. Lál sestrám a obviňoval je, že s jejich pomocí unikla Kristina z jeho vězení, lál tak silně a vášnivě, že se lidé sbíhali. Začal nyní lékař jim vykládati, co se stalo, a líčil jim nebezpečenství, které z toho pocházelo pro celé město, nebude-li Kristina zpět k němu uvedena, aby ji vyléčil. Hrozil, že celé peklo ďáblů se vy řítí na neštastný Lutich, že to vše znamená vítězství Luciferovo nad zdravým rozumem lidským. Marthu, která se probírala ze svého úžasu a sestru svou hájila, označoval lékař co podvodnici, vydávající křivé svědectví, a chtěl, by byla ihned odvedena do vězení. Maria ji zachránila tím, že se přidala na stranu lékařovu, že vyznala, že i dle jejího náhledu vysvobození Kristinino pocházelo od démona. Tím se lékař poněkud utišil a byl spokojen, když se nabídlo několik lidí, že půjdou uprchlici hledat a že ji přivedou zpět. Maria prosila, by ji nevedli už do Lutichu, najdou-li ji, nýbrž do Saínt-Trondu, do otcovského domu, a zavázala se svou ctí, že Kristinu bezpečně uzavře, aby již nebylo toho velkého pohoršení, kterým i ona tak mnoho trpěla. Nevěděla sama, co soudit o Kristině. Neviděla ještě Boha v jejím počínání, ale náhled její, že to dílo samého pekla, začal se viklati. Sestry šly domů a mlčely po celé cestě. Marie byla jako omráčená a Martha se oddávala svému dojmutí a prolévala ne ustále slzy v tichosti. — Zatím šly dobro volní biřicové z Lutichu k lesům a ráno po dařilo se jim v samotě spící Kristinu v lůně bílých květů nalézti. Setřásli ji s plané hrušky a svázali jí ruce a nohy. Nevydala hlesu. Tiše se dala odnášet, jako obět, kterou nesou na oltář. Co měla říci? Byla to zajisté vůle boží, že ji nalezli. Když Bůh ji tolikráte vy svobodil z vězení, nebyl by ji i nyní zachránil od zraků těch pronásledovatelů, kdyby to býti mělo ? A což nebylo jejím úkolem, snášeti všechna protivenství? Ó, bylo to tak sladké spáti v květech na té výši pod jasným nebem! To bylo pro ptáky, ty okřídlené tvory, které jí připomínaly anděly, ne pro ni však! Přála si tedy v Bohu odevzdaně tu hroznou muku žaláře. A přání to se jí vy plnilo rychle. Přivedli ji ve velkém spěchu do Saint-Trondu dle přání Marie, ale nevedli ji do otcovského domu, jak slíbili. Odepřeli sestrám, když o to znovu prosily, a i Mana nyní trpce plakala, když Kristinu do temné šatlavy městské zavřeli. Otcové města vzali na sebe, pomstiti čest své obce a vyhojiti Kristinu, aby v celém městě se už nikdo za ni a její bláznovské počínání zardívat ne-musil. Přivázali ji k těžké dubové lavici tak, že sebou ani hnouti nemohla, a krmili ji jako psa: házeli jí tvrdé kůrky, které už nikdo nechtěl, a dávali jí tak málo vody, že ten tvrdý chléb v ní ani omočiti nemohla. Ne směla Kristina lidské tváře viděti a nesměla lidského hlasu slyšeti. Toužila po samotě? Nuže, měla ji. —

Kristina snášela tiše, jako vždy, ale tentokráte podléhalo její tělo a byly chvíle, kde se cítila opuštěnou i Bohem. Stonala těžce a trpěla nevýslovně. Celé její tělo bylo jako v rozkladu a nemohla už ani vody polykat, ač ji palčivá žízeň trápila. A ti lidé byli tak bez citu a srdce, že se nyní ze zvědavosti na ni úzkým oknem jejího žaláře dívat chodili, kudy se mřížemi sem tam ně který bledý paprslek slunce k ni vkrádal. Viděli nesmírné její utrpení a viděli nebeskou její sladkost v té muce — a přece se nikdo nad ní neustrnul a čekali jen netrpělivě, jako na zábavu, kdy ten zlý démon, kterým byla posedlá, z ní vyletí.

Jednou však šla žena milosrdná kolem žaláře, pohlédla soustrastně oknem a zdálo se jí, že Kristina umírá. Pozvedla hlasu svého a mluvila tak káravě a důrazně k davu, který se kolem tvořil, že prosadila, aby se dvéře otevřely a stála na tom, by se Kristině poskytlo pomoci.

Zatím doběhl někdo k sestrám, které se uzavíraly v dům a lidem se vyhýbali, a řekl jim: Kristina umírá! Letěly k žaláři. Dvéře byly nyní otevřené a všechno se tlačilo na práh, sotva že Je zvědavý dav propustil. Maria a Martha zvolaly v úzkosti: „Sestro naše! Sestro naše, promiň nám!“

Tu pozvedla Kristina hlavu a v tom okamžení ji oblil Bůh velkou glorií! Ejhle, náhle vykvetly kolem ní z tvrdé dlažby velké lilie na vysokých lodyhách, byly čistší nad sníh, světlo zářilo z nich jako z hvězd, tak že celé vězení se kmitalo jak vzácný draho kam, vůně nebeská plnila celý dům a cosi jako stříbrná rosa začalo pršeti z lilií, padalo na rány ubohé trpitelky a ty se zacelily zázrakem a tělo její zasvítilo jako plný měsíc. Pouta její spadla a Kristina vstala a zapěla chválu Kristovu hlasem jako zlatého zvonu. Tu padali všickni, přemoženi konečné, na tváře a sestry její líbaly jí šat a ruce a prosily, by za ně orodovala u Boha. Objala je a políbila je na čelo a vedly ji v pokoře ze žaláře. Když vy šla na náměstí, snesl se oblak bílých orlů z jasného modra k zemi a náhle byla Kristina, ani nevěděla jak, na tom živém, po hyblivém mraku, který nyní vzhůru vířil a ji odnášel... Daleko za městem spustil se na pustý, vysoký vrch, travou porostlý, odkud bylo vidět od bran růžového východu ku zlatým prahům západu, od azurného jihu k bledému severu, a tam spočinula tedy Kristina. Ó, nevýslovná slast! Opojovati se prostorem a sluncem! A byla sama, sama, sama jen s Bohem svým!

Od té doby byla Kristina volna a nikdo už jí nestíhal a nikdo už nevěřil, že je zlý démon v ní, a považovali ji konečně za vy volenou Bohem.

IV.

Pověst Kristinina se nyní šířila hlučně i do dálky. Neodpočívala dlouho na hoře, kam ji orlové odnesli, sešla se slunných výšin k příbytkům lidi a oddávala se znova mukám za jejich hříchy. Stala se nyní přes všeobecnou úctu k ní přece jen předmětem pouhé zvědavosti a našlo se vždy množství diváků, chodících za ní pro necitnou zábavu. Kristina to poznala brzy a velké hoře jí z toho vzešlo. Modlila se k Bohu, by od ní odvrátil to zlo, by z počínání Jejího nepovstal hřích u jiných, by nebylo i škody některým z bližních z jejího utrpení, které přece bližním těm prospět mělo! Prosila o znamení, o pokyn, co by si počíti měla. Prosila o větší, o silnější ještě lásku, plamennější, požárnější. A zdálo se jí náhle, že vůbec lásky v ní nebylo. Tělo její bylo rozsápáno, ovšem, ve službě bližních, ale duše její? Kde byly její rány? Kde byly plameny, které by ji šlehaly, tu duši mrazivou? Velké leknutí se jí zmocnilo, myslila, že je zavržena. Volala k Bohu v nesmírné bolesti, modlitba její byla jako bouř, a požár lásky, o který prosila, se v duši její roznítil sopečně, tak silně, že i tělo její bylo zachváceno svatou jakousi horečkou. Beze smyslu, neschopna po lidsku mysliti, vyskočila nevědomě se země a letěla v šíleném běhu, nevěděla kam. Letěla ulicí, přišla k otevřenému kostelu, kde stála velká, hluboká křtitelnice. Kristina nevědouc, co činí, se tam vrhla celá. S úžasem ji vytáhli ze svěcené vody a Kristině se vrátila nyní plně rozvaha. Cítila se náhle klidnou a bylo jí, jako by cesta nová a určitá se před ní otvírala. Od té doby snášela už lidskou společnost a neutíkala se už ani na věž, ani na vysoké stromy, a způsob jejího vnějšího života podobal se nyní více způsobu lidí ostatních. Bydlila nyní mezi lidmi, ale nejídala téměř ani nepila, stačilo jí skorém úplně tělo Páně, ukojilo hlad a žízeň nejen duchovně, ale i tělesně. Cítila po přijímání i sílu hmotnou i nevýslovnou radost vnitřní. Sestry její vydaly jí nyní dědictví po rodičích a Kristina rozdala je mezi chudé. Nezůstalo jí nic, než to roucho, které tělo její krylo. Žebrala u dveří těch, již byli zatvrzelí, a brala hřích jejich tvrdosti na sebe a cítila za ně kajicnost a všechna muka, která kajicnost přivádí na hříšné a hleděla zároveň obměkčiti srdce těch zlých, aby almužnou svou byli Bohu libější a aby přivedeni byli k nenávisti neřestí svých. Chtěla je tak nejprostší cestou k Bohu přivádět, neboť zdálo se jí, že milosrdenství božiho dojde především ten, kdo milosrdenství koná proti svému bližnímu. Vžila se Kristina úplně v hrůzu. kterou hřích vinníkům způsobiti by měl, a snášela tak rány v duši nevýslovně bolestné, přelévala

slzy horké jako jiskry, a vzdechy její byly srdcervoucí. Muky její duchovní byly rovny těm, jež zkoušela ohněm, mrazem a chorobou. Ale jaké bývaly často její odměny! Co zbouzela ryzí kajicnosti u hříšných, co spasila zbloudilých!

Stalo se, že jednou pozdě na večer po cítila nesnesitelnou žízeň, zdálo se jí, že zahyne. Tušila, že ne marně toto trápení na ni doléhá. Chodila ulicemi v očekávání. Přišla k domu, jehož okna byla dokořán ote vřena, světlo mnoha lamp se lilo do tmavé ulice a zároveň vycházel odtamtud hluk a smích, tak surový a pustý a cinkot číší mísil se do té vřavy. Pamatovala se, komu dům onen náležel. Byl to člověk tvrdý a hrdý, jenž se vynášel, že nikdy ještě soustrasti s nikým nepocítil, člověk ten pouze hýřil a páchal křivdy. Šířil kolem sebe hrůzu a nikdo se ne-osmělil jej osloviti. Ti, kteří s ním hýřili, třásli se před ním a smích jejich a veselost byly vylhány a vynuceny bázní. Byli to vesměs lidé nízcí a zavržení. Kristina vzhlédla k oknům, omdlévajíc téměř už samou žízní. Vzchopila se a vešla do domu, měřila rovnou cestou do skvělé hlučné síně, kde se odbývala divoká pitka. Bledá a smutná stála na prahu. Když ji zahledli, byli zjevem jejím zaraženi. Kristina šla klidně až před samého hostitele a hleděla mu přímo bez bázně do zraků. Mračil se na ni. Znal ji z ulic, kde ji vídal. Byl o ní slyšel a posmíval se pověsti o její svatosti. Přišla jej nyní snad napomínat? Mimoděk se divil její smělosti. Chladně však a tvrdě a opovržlivě se tázal: „Co chceš?“ Čekal káravého slova. „Pít!' řekla Kristina prostě a pohleděla na tvrdého muže svým krotkým zrakem. Tu ozvalo se v jeho nitru něco neznámého, neurčitého, tak podivného, že se začal třásti. Zastyděl se za to zbabělé hnutí, ale nedovedl říci surového slova. Sklopil zmateně oči a ruka jeho, chvějící se slabě, podala jako sama sebou, bez jeho vůle, bledé prosebnici číš. Byla to první jeho almužna! Kristina omočila rty, vrátila mu číš s úsměvem vděčným a pravila: „Ukojil jsi žízeň mou, odplat ti Bůh!' — Bylo cosi snivého vtom hlasu, šlo to zatvrzelému Člověku divně k srdci. Odplat ti Bůh! To slovo nebyl posud slyšel! Nutil se však do smíchu a pravil: „Jak to, že neštítila jsi se napit z poháru hříšníka? Což nejsem zavržen?“ Položila mu ruku na rameno, zahleděla se nevýslovně vážně do jeho smělého zraku a pravila: „Jsem hříšná též a tebe soudit nemám práva. Říkají o tobě, že jsi zlý a Bohem zavržený. Nevěř jimi čtu v očích tvých a pravím ti, cokoli o tobě se tvrdí, vím, žes povolán, bys konečného odpuštění dosáhl pro velkou kajicnost a zkroušenost v hodině své smrtelní!“ — Kynula mu rukou. Byl bledý jako stěna. Hosté jeho chtěli se smát, ale cosi v jeho zraku jim pravilo, že je pro ně lépe, aby mlčeli. Když Kristina vyšla ze síně, vstal od stolu a šel do své ložnice. Tam zmocnil se ho křečovitý pláč a z duše jeho plynula krvavě kajícná, požárně horoucí modlitba. Ráno jej našli mrtvého, na tváři jeho však byl úsměv, jakého nikdo na něm nebyl posud uviděl.

Kristina byla toho dne šťastna, neboť kajícnost umírajících způsobovala jí vždy radost bezmeznou, radost tak velikou, že bylo někdy divu, že jí nezemřela. Mluvívalo-li se o některém umírajícím v Kristu, zářívala tvář její takovou krásou, že to bylo k ne pochopení. Radost byla však u ní věcí velice vzácnou, bylať výjimkou. Vídali ji lidé obyčejně jako umírající kráčeti a vídali denně trpký její pláč. A „nebylo divu, neboť zjevoval jí Bůh všechnu bídu duševní těch, kteří denně v hříchu umírali. Trpívala strašně, bolest její nad těmi, kteří ve hříchu trvali, bývala tak prudká, že ti, již to uviděli, to ani snášet ne mohli a nezůstal nikdo bez hlubokého do-jmutí, jenž ji tak strádat viděl, ba i mnohý zatvrzelý byl bolem jejím změněn a dobru získán. I pouhý její zjev nutil k přemýšlení, bylo, jako by vzduch kolem ní byl čistší a prach ulice před ní jaksi couval. Roucho její hrubé, bylo bílé a bílý byl její plaší, halící ji od hlavy k patě. Chodívala bosá. Ale ani na nohou jako na rouše a na plášti nebylo skvrny.

Zavítala nyní často do kláštera Svaté Kateřiny, nedaleko rodného svého města. Klášter ten byl chudý a sestry byly prosté.

Rozmlouvala a nimi o Kristu. Poslouchaly JI Jako hlas vanoucí ze dna věčnosti. Při cházívala někdy do takového nadšení, že slova více nenalezla, a tu stávalo se, že ji zachvátila mdloba a že zůstávala bez vlády údů svých — ale v takové chvíli bylo v hrdle Jejím slyšeti podivuhodnou, nikdy nikým dříve neslýchanou harmonii zvuků přímo nad-zemských! Nikdo smrtelný to nedovedl chápat a nedal se ten způsob zpěvu napodobit ani popsati. Bylo to stoupání a padání zvuků jako v hudbě a bylo cosi jako slova v té rajské melodii, ale byla-li to slova, nedovedl Je nikdo chápati. A v takové době nejmocnějšího vytržení, když za toho vnitřniho, taju plného hlaholu Jako urvaný květ beze smyslů na zemi ležela, nevycházel nejslabší dech ani z úst Jejích ani z nozder a zvučela Jen stále ta sladká a vznešená hudba v Jejím hrdle, jako v andělském nástroji. Když se jí pak pomalu život vracel a dech, otevřela víčka a zdála se jako zpita duchem a vdávala vášnivě: „Chvalme společně dobrotu Kristovu, jevící se v jeho zázracích!...“ A začala zpívat po zvyklém, po lidsku, a zpěv její jako proud trhal duše sester klášterních za sebou do výše a celý tichý klášter zazněl pak posvátnými chóry. Mezitím se Kristina vždy úplně uklidňovala, ale zároveň bledla a bylo, jakoby se teď teprve zbouzela. Sestry dozpívajíce počaly pak jí vypravovat, co se s ní před tím dalo, a hleděly na ni jako na tvora vyvoleného Tvůrcem. Tu zardívala se Kristina do temna, jevila zmatenost a mlčky prchala z kláštera. O samotě cítila pak velkou trpkost a pravila: „Proč diví se kdo nade mnou, proč ne nad Bohem? Ó, světe nešťastný a bídný, že neznáš Stvořitele svého! Proč mu nesloužíš? Kdybys viděl u jiného jen část dobroty, podobné dobrotě jeho, miloval bys toho jiného! Ale od něho se odvracuješ!“ A plakala s hroznými výkřiky, stenajíc, že svět svého Stvořitele neznal.

V.

Jednoho dne přišel poutník zdaleka do města Saint-Trond a vyhledal Kristinu. Pravil jí: „V hlubokém lese daleko odtud žije poustevnice prorockého ducha, jméno její jest Inetta. Posílá mne k tobě, bych ti řekl: Přijď ke mně! Volá tě sem Pán, neboť mnoho je zde duší v okolí, potřebujících pomoci tvé a mnohou velkou věc zde vykonáš pomocí živého Boha!“ — Kristina cítila, že volání ono pochází s výše, a neprodleně se dala na cestu. Inetta žila až na německé hranici, v krajině, jež sluje Los. Vyhledala ji Kristina a pobyla tam celých devět let, a jak jí bylo předpovídáno poustevnicí, vykonal Bůh jí, Kristinou, mnoho podivuplných věcí za tu dobu. Nedlela Kristina ustavičné v poustevně, chodila mezi lidi, kde působila svatě a kde svatě a těžce strádala, a vracela se pak vždy zase do lesa k Inettě zpět. Ne příliš daleko od toho hlubokého hvozdu byl klášter s velkým kostelem, kam Kristina na jitřní chodívala. Ta budova, šerá a zvučící, plna tlumených paprsků, procházejících planutím malovaných oken, plná tajuplných ozvěn, jímala Kristinu podivně a plnila ji hlubokým čarem. Vzbouzela v ní přívaly zvláštní posvátné básnivosti. Někdy se stalo, že zůstala Kristina někde v temném koutě pohroužena v modlitbě tak hluboce, že o svém těle nevěděla a zapomněla na odchod, neviděli ji a zavřeli ji v chrámu. V prázdném, zavřeném, noční tmou už zatopeném kostele nabývala pak teprve zase pozemského vědomí. Tu chodívala po celou noc po šerých lodích, osvícených pouze matným světlem věčné lampy, a zpěvnost její se rozpoutala. Zpívala tu písně svoje, tak svatolahodné, že se podobaly zpěvům andělů, a zpívání její bylo tak podivuhodné, že bylo nad hudbu všech nástrojů, nad líbeznost všech hlasů smrtelných, a nebylo nic, co by krásnějšího bylo kromě oné harmonie cizočarné, která se jí extaticky kdys ozývala v hrdle, když v klášteře Svaté Kateřiny ve vytržení nadlidském zemského vědomí ztrácela.

Jednou v noci, když Kristina tak rajsky sladce Boha chválila, jel kolem toho kostela Ludvík hrabě Losský. Zaslechl tu zpěv a dojmut v hloubi duše, nehnul se s místa, až když ráno svítalo a Kristina unaveně ustala. Od té doby lákal Ludvíka ten kostel

čarem neodolatelným. Zajížděl tam často, i v noci, ale onen zpěv už nikdy neuslyšel. Z rána jednou přišel na mši svatou, a když vycházel lid, byla Kristina mezi nim, bosá, v svém bílém plášti, se zraky plnými nebe. Zjev její zarazil Ludvíka, tázal se, kým jest, a slyšel nyní celý podivuhodný děj jejího života. Ludvík hrabě Losský nebyl člověkem dokonalým, ale na dně duše jeho dřímala touha po čistším a vyšším životě, než byl dosud život jeho. Zamyslil se hluboce, a kostel onen blízko lesa jej vábil od toho dne ještě víc a ještě mocněji —

Jednou odpočíval pod jeho portykem. Den byl teplý a v stínu bylo milo. Ludvík zdřiml. Nedaleko něho bylo několik z jeho ozbrojených lidí. Kristina přišla do kostela a viděla u dveří hraběte, ponořeného ve spánek. Přiblížila se tiše a sklonila se nad ním. Pozorovala jej chvíli, dojmutí se jevilo na její tváři, pozvedla ruce a cči k nebi a šeptala lahodně: „Ó pane, jak jsi krásný!“ Odstoupila o krok a podepřela zamyšlenou hlavu o sloup. Ludvík se zbudil a hleděl na ni mlčky. Jeden z jeho lidí však pravil: „Pane, zaslechl jsi, jak ona zbožná žena tě chválila?“ Pohlédl pokorně na ni a odvětil: „Vím, koho chválila. Ne mě, ale Pána svého, jenž jest na nebi, jenž stvořil vše, co je krásné, a sám září krásou nejvyšší!“ Kristina přikročila k němu blíž, zahleděla se do jeho zraku a pravila: „Pravdu jsi děl. Však, pane, rci, proč jej tedy nemiluješ?“ — Ludvík mlčel a svěsil hlavu, od onoho dne však začal Krista do opravdy milovat. Slovo její, tak prosté, vznítilo silnou jeho lásku. Od té doby byla Kristina jeho rádcem, byla jako jeho milující matka. Jednal-li nespravedlivě, byla hluboce zarmoucenou, dopustil-li se hříchu, šla přímo do jeho paláce a kárala jej. Ludvík se stal téměř dokonalým jejím vlivem. Dvě léta trvalo to svaté přátelství, tu rozstonal se hrabě těžce a zdálo se mu, že přišla jeho hodina. Poslal za Kristinou a prosil ji, by s ním zůstala až do konce. Když přišla, sebral síly své, klekl před ni a s pláčem se vyzpovídal ze všech hříchů svých. Kristina pravila: „Proč zpovídáš se mně? Což ti mohu odpouštěti hříchy tvé?“ Ludvík odvětil: „Vím dobře, proč jsem jednal tak. Chci, aby srdce tvoje se ustrnulo nade mnou a aby modlitba tvoje za mě byla tím vroucnější, čím více nahlídneš, jak jí třeba mámí“ Kristina zůstala s ním v poslední jeho „hodině. — Rozjímala nyní o hříších jeho a zarmoutila se hluboce. Věděla, že vešla duše jeho do očistce, a lítost její nad jeho utrpením byla nesmírná. Modlila se tak vroucné, by jí dovoleno bylo, aby s nebožtíkem snášela za jeho vlny, že cítila určité, že modlitba její byla vyslyšána. V noci, když usnula, zjevil se jí matný stín Ludvíkův a vznášel ruce k ní, a Kristina byla blažena, že mu říci mohla: „Jdi a snášej, co ti usouzeno! Velká milost se stala mně i tobě!

V těle svém ještě jsouc, smím trpěti s tebou, který těla svého už zbaven jsi, a polovici tíže tvých trestů jsem vzala na svá bedra!“ — A dlouho potom bylo na ní viděti, jak trpí hluboce. Chodila po místech, kde byl Ludvík někdy hřešil, a myla je svými slzami, a tam, kde se byl kdy pošetile radoval, dlela dlouho v těžkém zármutku.

Když velkou tu zkoušku přestála, šla Kristina v nejhlubší samotu a přicházela jen mezi lidi, když ji pohnul Duch, by někomu k spáse svou pomocí přispěla. Přišla-li ze své samoty, neodvážil se nikdo na ni promluviti, ba ani ji pozdraviti jako tvora sobě rovného, taková výsost byla v jejím zjevu. Byla tak jiná než všickni lidé ostatní! Bylo těžko rozsouditi o tom jejím zjevu, je-li tělem nebo pouhou duší. Celé její tělo bylo tak nad míru zduchovnélo, že se země téměř už ani ne dotýkalo, a stín jeho v slunci nemohl nikdo beze zmatku a strachu spatřiti, byl světlý jako den a přece bylo lze jej rozeznat a hrůza věcí nepochopitelných zela z toho stínu. – – –

VI.

Léta plynula a Kristina cítila jakousi neurčitou touhu, by pout její se chýlila už ke konci. Nebyla však onoho svého přání vědoma, neprosila nijak o úlevu. Byla stejné ještě od hodlána trpěti a snášeti za jiné, jako na počátku svého poslání. Zdálo se jí jen, že svítá v ní tušení, že se brzo vrátí ke Kristu, a sklonila hlavu šeptajíc: „Ó nekonečná lásko!“ Bála se radosti, kterou jí to tušení způsobovalo. Což by to nebylo oddávati se myšlénce o vlastním blahu svém? A to ne směla. Vzpomínala raději povinnosti své, hle dala v paměti, kde na ní bylo jaké viny, kde kdy někoho snad zanedbala. Vzpomněla též sester svých a odhodlala se opustit svou dlouhou samotu a vyhledati je. Vítaly ji s na dšením. Martha a Maria žily zbožně, tiše a pod vlivem své sestry dosáhly vyššího stupně dokonalosti. Martha, dle příkladů své sestry Kristiny, rozdala nyní jmění svoje a uchýlila se pak do kláštera. Maria zůstala dále v dome svém, ale dvéře její byly otevřeny všem strádajícím. — Kristina žebrala svůj chléb v Lutichu a v Saint-Trond a působila tam, jak před svým pobytem v cizině. Přicházela nyní však častěji po kláštera Svaté Kateřiny, kde řehol-nice ji vždy s uctivou radostí vítaly. Bývala tam i několik dní, neboť tělesné síly její ochabovaly velice, a potřebovala klidného kouta, kde mohla oddechnout.

Jednoho dne pokárala sestry. Stalo se totiž, že jedna z klášternic odešla navždy z posvátného domu, nemohouc vyhověti slibům svým, lákána světem. Bylo z toho pohoršení, a sestry pravily s trpkostí: „Co konečně je mezi ní a námi společného, když chtěla zkázu svou?“ Kristina se vzpřímila, tvář její byla přísná a oči byly plny slz a plamenů, pravila: „Vy nevážíte si duše její, vám nezáleží na její zkáze, ale ta její duše nebyla věcí tak nepatrnou pro Krista, když za ni krev svou proléval a za ni zemřel!“

Činila velké a těžké pokání za odešlou sestrou, tak těžké, že byla jako bledý stín, když posléze vrávorajícím krokem vyšla z klá stera, by sedla na slunné místo, hledajíc po okřáni. Šla pak do města, tam ale padla sla bostí a pobyla den a noc pod střechou svého otcovského domu. Na úsvitě vstala a jdouc kolem kostela již otevřeného, vešla. V sou mraku lodi vrhla se tam na dlažbu a plakala tiše. Kněz, byvší náhodou na blízku skryt za sloupem, slyšel ji cosi šeptati a zvědav, zůstal na svém místě, aby naslouchal, co mluví. Byla tak divně vzrušena! Vstala a vrhla se s takovou prudkostí na tvář před blízkým oltářem, že bylo div, že slabé její tělo se neroztříštilo. Bušila si pěstí do prsou a do hlavy a jala se polohlasitě svoje ubohé tělo oslovovati.

„Bídná, neblahá hmoto,“ zakvilela, „jak dlouho ještě hodláš mé nešťastnou mučiti? Jakou hru to se mnou tropíš? Jaký tobě z toho zisk, že tak dlouho nebohou mou duši držíš? Jak dlouho, vinou tvou, budu ještě přítomnosti Kristovy postrádati ? Kdy mě pustíš, aby duše moje se mohla, volna, vrátit k svému Stvořiteli? Běda tobě a běda i mně, která jsem tak dlouho a tak pevně k tobě vázána!“ — A opět se tloukla do prsou. Pak se zamlčela a promluvila zase za chvíli, bylo to tělo její, které odpovídalo duši. „Duše nešťastná,“ zvolalo, „rci raději, proč ty mučíš mne? Ne já tebe, ty mne se držíš, a co láká tě do takového příbytku? Proč mi nedovoluješ, bych odpočívalo, vrátivši se do země, až do dne soudu, kde ti opět odevzdáno budu? Proč nevcházíš sama v lůno věčnosti, bys odpočívala též a slastí ráje se kojila? – – –

Kristina plakala a stenala. Umlkla však a zůstala pohroužena v hlubokém rozjímání. Posléz pozvedla hlavu, tvář její byla jako světlem proniklá. Vzala nohu svou do ruky a líbala ji vřele a zvolala: „Ó tělo moje milované, proč jsem tě udeřila? Což nebylo jsi poslušno mi ve všech dobrých skutcích, jež jsem na rozkaz boží podnikala? Rádo jsi snášelo a melos trpělivosti ve všech utrpeních a vítalo jsi všechny rány, které ti přisuzoval duch!“ A opět líbajíc své nohy, pravila: „Měj ještě strpení, tělo moje dobré a milé, konec muk tvých zajisté blízký jest. Hled, bude ti tak sladko! Obráceno v prach podřímneš tak dlouhým snem! Pak zazní trouby strašného soudu a budeš vzkříšeno a budeš zkázy prosto a shledáš se se mnou opět radostně, neboť nebudu ti více družkou smutnou!...“ Tak pravila Kristina, hladíc tělo své, a pojala ji podivná jakási dřímota a v hrdle jejím se ozvala ta zázračná harmonie zvuků nadzemských, jíž nic na světě nebylo podobného, a vnitřní radost Kristinina byla tak nesmírná, že se zdálo, že tělo její se už rozplývá... Jak zázrakuplodný, nad všechen odiv odivný Jevil se boží duch v té vyvolené světici!...

Ode dne té rozmluvy těla s duší stalo se celé bytí Kristinino Ještě duchovnější než dříve, už jako by těla u ní nebylo. Meškala li u sester v klášteře Svaté Kateřiny, nepřijala už sousta, ani sednout již nechtěla a nějak se už země ani nohou nedotýkala, byla neustále jako nad ní nesena. Stačilo jí úplně, zdřímla-li na krátkou chvíli, to Ji posilňovalo tak, že mohla se opět vydat na cestu do samot, kam ob čas toužiti nepřestávala. Na tváři její však teď už nebylo nikdy úsměvu. Chodila, modlíc se, v stálém smutku, neboť více než kdy jindy tísnil Ji hřích světa a malá jeho láska. Zaplakala často hlasem nad tím, Jak láska mizí ze světa křesťanského. Po takovém pláči silném zmocňovala se jí pak dlouho trvající unylost a ponořovala se do tak hlubokých rozjímání, že nevěděla, co se kolem ní dělo, neslyšela a neviděla, a bylo marné ji chtíti probouzet z té nepřítomnosti smyslů všech, ať sestry klášterní sebe horlivěji se o to pokoušívaly.

Jednoho dne ucítila Kristina takovou tíž, že věděla, že už nepovstane, lehne-li. Obrátila tedy kroků svých do kláštera svaté Kateřiny. Dům byl zavřen a neslyšely ji zvonit, ale Kristina vešla zavřenými dveřmi. Sestry hleděly na div ten s úžasem, nechápaly, že tělo, dotknuto Pánem, prošlé branou smrti, má Jiné zákony než hmota ostatní. Nedovedly v podivu ani promluviti a vítaly Ji mlčky v pokoře. Kristina pravila Jim: „Tělo moje tíhne k prachu, z kterého povstalo. Prosím vás o poslední almužnu, o místo, kde bych složila svou pozemskou tíž.“ — Vedly ji do odlehlé komnaty, tiché jako hrob, ale plné zlata slunce a vůně ze sadu. Tam připravily jí nízké lože. Snesla se tam Kristina jako list, který se stromu sprší. Jak do lehla, zmocnila se jí nemoc. Nepohnula Kri stina už údem jediným, Jen oči její bloudily, zazářily podivukrásně a svatě a jasně. Ležela tak tři plné neděle, pak žádala tělo Páně a dobrodiní a taje posledního pomazání. Když odpočívala po tom svatém výkonu, neskonale štastna, poklekla jedna z řeholnic, sestra Blažena, vedle ní a sepnouc ruce, pravila: „Ó vyvolená holubice Páně, slyš mou horoucí prosbu. Ty stála jsi už před Kristem a milost jeho na tebe zazářila z hloubi věků. Ó, rci mi, co mám činiti, bych někdy, jako ty, před svatou jeho tváří stála? Ó, odpověz mi!“ Kristina neměla už sílu promluviti. Sestra Blažena prosila snažně: „Dej mi znamení, že mne slyšíš a že mi odpovídat chceš!“ Kristina kývla slabě hlavou. Sestra Blažena zazářila radostí. „Ó, vyvolená,“ zvolala, „bud blahoslavenou! Zavolám sestry, shromáždíme se kolem tebe, umírání tvoje, zajisté, Bůh oslaví velkým zázrakem! A ty v přítomnosti všech dej mi pak, sebravši sil svých, odpověď na mou otázku! Prospěch z ní bude takto majetkem nás všech!“ Unavená víčka Kristinina se tiše zavřela a Blažena, považujíc to za znamení souhlasu, vyšla z komnaty, by družky svoje svolala. Sotva odešla Blažena, vrátila se Kristině síla tak dalece, že jasně myslit dovedla. Poslední slova řehol-nice jí zněla ve sluchu. Hrdlo se jí stahovalo lítostí, a poslední slza kápla jí z očí na zsinalou už tvář. Tiše prosila v duchu Boha: „Pane, dej mi zemříti v pokoře a tichosti tak, jak jsem se snažila Tobě sloužiti! K čemu žádají lidé zázraků a slávu zázraků? Což nemají slova tvá, ó Kriste, králi ráje!“

Bůh slyšel ona slova a vyplnil je v ne skonalé milosti. Jen že Kristina domyslila, skonala tiše a krásně, jako hvězda když za padne, sama, beze svědků, krom Boha a jeho andělů...

Blažena a její družky se spěšně vrátily a vejdouce se zarazily. Ležela Kristina mrtva na loži a oči její byly zatlačené, roucho uspořádané rukou nevidomou. Sestry poklekly bez hlesu, ale Blažena vrhla se vášnivě na tělo zesnulé a zvolala velkým, vyčítavým hlasem: „Kristino, proč jsi odešla, aniž bys mi s Bohem dala? Pohrdala's naší modlitbou? Ty odešla jsi v ráj a na otázku mou jsi neodpověděla! Ty jsi svůj nesplnila slib! Běda! Běda!“ — A vzala mrtvolu za obě ruce a zatřásla jí, Jako by ji vzbudit chtěla, a zvolala divoce: „Nikdy neodepřela jsi ml žádného přání v životě a pravila-li jsem ti, čiň to neb ono, uposlechla's ve velké své pokoře! Nuže, poslechni mě i teď v mé úzkosti! Zaklínám tě a prosím tě vší silou duše své a jménem Krista Spasitele, jejž jsi po celý věk tak vroucně milovala, slyšíš? Zaklínám tě jménem jeho, poslechni mě v tomto velkém okamžiku! Ty můžeš vše moci toho, před nímž nyní stojíš za prahem pozemským, nuž tedy, zaklínám tě Bohem po třetí, vrat se z hloubi blaženosti zpět na rmutnou zem, na krátký okamžik a odpověz ml na to, co jsem se tě tázala před náhlým skonem tvými...“

Blažena, ve vytržení svém bledá a hrozná, s vytřeštěným zrakem, zatřásla opět mrtvolou a družky její byly jabo kamenné, mráz jim šel tělem, vlasy se Jim ježily a oči jejich upíraly se v němém úžasu nepohnutě na klidnou tvář zesnulé. Bylo ticho jako v hrobě v komnatě; tu nesl se slabý vzdech prostorem, zavanul ode rtů zemřelé, vzdech druhý, dlouhý a hluboký se ozval zase od těch zbledlých rtů, a oči Kristininy se pomalu otvíraly. Sestry vykřikly hrůzou, Kristina však vymanila ruce své, které Blažena posud držela. Slabý její hlas, plný utrpení a bolesti, zaševelil, a ozvala se tichá slova: „Ó Blaženo,“ zašeptala Kristina, „proč mučíš mě? Blížila jsem se Pánu a taháš mě zpět od nejvyššího blaha v dávnou bídu mou! Ó, nedrž mne a nech mě odejít!“

Blažena klesla na kolena, přemožena velkou bolestí a zašeptala: „Promiň mi! Však pověz, než se vrátíš v ráj, jak spasím duši svou!“ Kristina zazářila nevýslovnou krásou duchovní a pravila: „Sestro moje, proč se tážeš mne? Což neřekl ti to Kristus sám, tobě i nám všem? Miluj! Toť zákon jeho jediný!...

Oči její se opět zavíraly pomalu a ode rtu jí zmírající tato slova plynula:

„Lásky, lásky víc!...“ A oněměly svaté rty a zemřela Kristina po třetí a vešla konečně v nesmrtelnost na věky, mezitím, co sestry klášterní se polohlasem, jako ve snu kolem lože modlily. „Kristino, ty vyvolená,“ modlily se šeptem tlumeným, „oroduj za nás, by více lásky bylo mezi námi! By lásky bylo víc ve rmutné době rozbouřených záští, v pusté době, plné temných nenávistí! Lásky, lásky vic!. „Amen, amen!“