Téhož dne.

Život svatého Jana Kapistrana vyznavače.

Umřel okolo Léta Páně 1450.

Svatý Jan Kapistrán byl jest z místa narození svého Vlach z krajiny Appruzo, z krve však urozený Němec, z povolání svého do řádu františkán takový, kteří v pravdě pravidlo aneb reguli svou zachovávají z života svého, z ctnosti, svatosti, z divův a zázrakův činění, jak vlaské, tak německé zemi, spolu jiných blíž ležících krajin, jako české, moravské, slezské, polské a uherské, pravdivý apoštol. Ten předivně do tohoto příkrého řádu byl povolán, jsouce od své urozené paní máteře v bázni Boží vychován, v svobodném umění dokonále vyučen, hned na to v slávném v vlaském městě Perus vyšších škol mudrcké umění v krátkém čase tak pochopil, že jeden každý rozum jeho sobě považujíc diviti a z jeho ostrovtipnosti radovati se musel a poznával, jaký užitek budoucně z něho očekáván býti má. Oboje práva, duchovní i světské, podobně tak gruntovně obsáhl, že netoliko své spoluučedlníky jako druhý Pavel dalece jest předcházel a převyšoval, nýbrž | nýbrž i nejpřednějším doktorům a učitelům, který jestli jest nepřevýšil, rovným učiněn a za nejhodnějšího uznán, který by obojího práva doktorem jmenován a za takového držán a dosazen byl; skrze který stupeň k většímu důstojenství cestu sobě učinil. Pročež brzo potom od Vladislava, krále Sicílie, nad mnohými jménovaného království, panství správcem vyvolen, zasnoubil se z jednoho rodu a stavu urozeného nevěstou, aby skrze takové vzáctné přátelství k větší cti a k vzáctnějšímu ouřadu přistoupil. Tak své předsevzaté věci moudře a rozšafně ustanovil, jak by dáleji v světě prospíval a pokračoval.

Vše podle jeho předsevzetí až posávad bylo. Ale věčná Moudrost, která s syny lidskými hrajíce rozkoš svou má, předivným spůsobem jeho oumysl zrušila a předsevzatý běh zastavila. Jan Kapistrán od nepřátel proti králi Vladislavovi válku vedoucích chycen, do žaláře vržen a přes několik měsícův velmi zle a protivně chován byl, skrze které protivenství a neštěstí ovšem příčinu jest měl mysl svou od světa k nebi, od zemských k nebeským věcem obrátiti, ačkoliv častěji svaté a pěkné vnitřní vnuknutí a osvícení měl a vrtkavost i marnost tohoto světa poznal, nicméně doufání a naděje, kterouž k svému králi měl, láska k své nevěstě, doufání v své zboží, umění, moudrost spůsobili, že tvrdě takovému vnuknutí odporoval, dokud se jemu svatý František nezjevil a z tvrdošíjnosti netrestal řkouce: „Co myslíš a činíš, ó pyšný a vysokomyslný? Proč odkládáš, ó nestálý? Uposlechni a následůj vnitřního vnuknutí, které tobě Bůh uděluje!“ Na to tak ostré napomenutí odpověděl Jan Kapistrán s svatým Pavlem: „Pane, co chceš, abych učinil!?“ František opět k němu: „Ty máš tento vrtkavý a falešný svět opustiti a do řádu mého vstoupiti a v něm živ býti.“ Co Jan Kapistrán k tomu: „Ach, jak jsou to tvrdé a těžké slova.“ Podvolíce se řekl: „Těžko a tvrdoť jest proti ostnu se spěčovati, musím Boha mého uposlechnouti.“ Na to jest usnul a na ráno uzřel, že hlava jeho na způsob věnce podle řádu františkánského oholená jest. Z čehož ještě patrněji seznal vůli a povolání Boží.

Napomenutí dále nevěstě své, aby svět opustila, vše jest potupil, zboží chudým rozdal, habit františkánský v Peruzu přijal a do něho v klášteře před města jménovaného od pátera Marka de Bergamo, toho času guardiána, oblečen, jednomu bohabojnému a přitom ostrému bratru jménem Onufrio na celý rok svého noviciátu odevzdán a poručen byl.|

Až posavád ctnostmi rozličnými a skutky dobrými před světem se stkvěl, aby však příkrost života svého zvejšil, na pouhé zemi, pod hlavou kámen neb nějaký špalek maje, k přikrýti houní špatnou užívaje líhal. Pod habitem řádu svého žíni z koňských aneb kozlových vlasův tlustě spletenou na nahém těle nosil, kterážto žíně až do tohoto dne v klášteře páterův františkánův v městě Brně v margrabství Moravském s náležitou počestností se ukazuje, přes celých sedm let bosými nohami po zemi jest chodil, potom však z poručení lékařův a vrchnosti obyčejně řádu svého podšvy aneb sandália až do smrti přes tak mnohé a dlouhé cesty, které jest vykonal, užíval. Jednou za den obyčej měl pokrmů užívati, a to velmi málo, třidceti šest let žádného masa, třebas na cestě nebo nemocný jsa, nejedl, v čtyrydceti denním postu samým nějakých toliko, sprostným vařením se posilnil.

Byl podobně svatý Jan Kapistrán duchem prorockým obdařen, smrt Martina papeže, toho jména V., též Mikuláše papeže, toho jména V., předpověděl a tu papežským legátům při dvoře císařským pozůstávajícím oznámil. Alfonzovi, králi neapolitánskému, navrhl, jestli proti Genuenským válku povede a s vojskem potáhne, od nich zajat bude, což se všechno stalo. Před smrtí svou mnohé a rozličné budoucí věci předpověděl, které se všechny podle jeho vejpovědi naplnily.

Tito veliké, mnohonásobné a jasně se stkvějící papršlkové, ctnosti, jakož i chvály a cti, pověst divův a zázrakův, činův a skutkův nápodobně celou německou zemi naplnili a jedenkaždý žádostiv a chtivý byl toho apoštolského muže, nejhorlivějšího pokání kazatele Jana Kapistrána, viděti, slyšeti a jeho spasitedlného naučení oučasten býti. K tomu cíli a konci od císaře Fridricha, toho jména IV., léta 1451 do německé zemi požádán a od papeže Mikuláše, toho jména V., s poslušenstvím na žádost jménovaného císaře do Rakous poslán byl, přijdouce tehdy předně 18. máje do Villachu v Karyntské zemi, kdežto, jakož i všudy jinde, s nevyslovitedlným zástupem jak od vyššího tak nižšího stavu duchovních i světských s tou největší radostí a počestností, chvalitebnými zpěvy přivítán a přijat jest byl, nade všechno slyšané byly oné svaté dětinské slova: „Požehnaný, jenž se beře ve jménu Páně.“ Mezi jinými divy a zázraky, které jest v jménovaném místě učinil, jest i tento, že těžkou morovou ránu upokojil. V Novém Městě v Rakousích od císaře Fridricha a Vladislava, krále uherského, jako král pozdraven a uctěn byl | byl, kdežto skrza krátké dni přes 40 neduživých osob uzdravil s vložením na ně rukou svých, říkaje následující svatého Evanjelium slova: „Na nemocné ruce vzkládati budou a dobře se míti budou.“

Na to poslán jest do Vídně, kde tak dobře od vysokých škol, jak od slavného magistrátu s nejpřívětivějším plesáním a radováním, že i mnozí pro velikou radost plakali, uveden byl. Hned počal kázati, netoliko v chrámě, který pro tak veliký zástup poslouchačův nepostačoval, ale i na zjevným place, veřejném poli, že i častěji přes sto tisíc lidův k poslouchání jeho se shromáždilo; jak veliký užitek skrze to působil, poznati se může, neb mnozí hříšníci k spasitedlnému pokání se obrátili, jiní rozličné nepřátelstvo a nesrozumění mezi sebou majíce k pravému pokoji a svornosti přivedeni byli, kupci lichevnický zisk zanechali, ženy od sebe svůj zbytečný a k hříchu pokoušející oděv odhodily, takže v jednom čase 50 jich oděv řádu františkánského na se přijali, mezi kterýma rozličného vzáctného a urozeného stavu osoby jsou byly a jeden stavu panského z Čech, Václav z Wolfštejnu. Předivné divy a zázraky, a to bez počtu, nad nemocnými, slepými, němými, zlým duchem posedlými a mrtvými prokazoval, tak že město Vídeň přes půl čtvrta sta zázrakův vidělo, poznalo a zkusilo.

Jedna žena jménem Kateřina blíž Vídně v den sobotní pekla chléb, mezi tím dítě její padnouce do studnice utopilo se, následující neděli matka našla dítě utopené, v pondělí to mrtvé dítě přinesouce do Vídně k svatému muži, aby jemu požehnání své dal, žádala, což když se stalo, dítě v tom okamžení předevšemi přístojícími oči své otevřelo, živé, čerstvé a zdravé učiněno bylo. Jeden urozený obývatel v Rakousích měl velmi nemocnou a strápenou bolestí manželku, která ve všech oudech neduživá ustavičně v loži býti musila, častokrát sobě vinšovala svatého muže viděti a jeho požehnání dosáhnouti, manžel pak její pohrdaje jeho zázraky a divy jako s nějakými vymyšlenými věci, posměch z ní měl, posledně řkouce k ní: „I jdi tehdy k tomu páterovi františkánovi Janu Kapistránovi, od kteréhož jestli uzdravená budeš, já na místě tvým nemocným býti chci.“ Paní jménovaná do Vídně přivezená po dosáhnutí žádostivého požehnání uzdravená byla, domu pospíchajíce našla manžela svého posmívače na loži ležícího pro veliké bolesti, které jest ve všech oudech snášel, naříkajícího, který však po veřejném vyznání bludu svého a za odpu|puštění od svatého muže žádaný skrze jeho požehnání k předešlému zdraví navrácen.

Jedna ctnostná a šlechetná matrona byla stíhaná od svého manžela z cízoložstva, pročež dítě splozené nechtěl za své vlastní znáti, ji ustavičně hanebnými slovy cízoložstvo předstíral, nemeškala ona u svatého muže Jana Kapistrána sobě stěžovati v tom, manžel podobně před ním na svou manželku žaloval. Svatý můž poručil dítě přinésti k sobě, které když jest uzřel, přikázal ve jménu Ježíše dítěti, aby povědělo: kdo jest jeho pravý otec? Dítě vztáhnouce ručičku svou ukázalo na přístojícího manžela matky své, řkouce: „Tento jest můj otec,“ a tak přede všemi byla nevinnost její povědomá.

Od Vídně šel svatý muž do Moravy, a to předně do města Brna, kdežto silně proti kacířství husitckému kázal a s Rokycanem, toho kacířstva vůdcem, skrze psaní půtky měl, mnohé znamení památky hodné po sobě zanechal, ve zdech městských jméno Ježíše vytesati a vložiti dal předpovídaje, že jak dlouho to svaté jméno tam bude, tak dlouho žádný nepřítel město do svých rukou nedostane, v Holomouci nápodobně silně s kacíři osobně pravou římskou katolickou víru hájíce slovy se potýkal, proti takovým kázal, tak že přes čtyři tisícův jich, mezi kterýma mnozí z stavu panského, z rodu urozeného, ano i z stavu duchovního a kněžského byli, v jeho rukou zatracenému husickému bludu se odřekli. V tomž městě v klášteře našem františkánském vzdělal a posvětil studnici, z kteréž mnozí švédští vojáci tehdáž město v své moci majíce a s zimnicí nakažení jsouce, ji pijíce uzdraveni byli.

Z Moravy dostal se do České zemi a zdržoval se některý dlouhý čas v Mostu a v okolních místech, jako v Kadani, v Tachově a v Egru, kdežto nejvyššího jenerálního mistra pánův křížovníkův s červenou hvězdou se všemi toho svatého řádu duchovními tam pozůstávajícími, jakož i v hlavním městě Praze u mostu, u kterých až posavád originální a původný exemplář psaní jeho se vynachází, oučastného učinil všech zásluh všech bratrův celého řádu františkánského. V těch městech nikdy nezahálel, nýbrž vždycky slovo boží oznamoval a kázal, divy a zázraky působil. Z Čech odebral se do saské zemi a do říše, všudy s velikou radostí a plesáním přijat, mnoho prospíval a rozličné užitky přinesl. V Erffurtu na jednom kázaní přes šest tisíc poslouchačův měl. V Libsku pohnul nezčislný počet hříšníkův k pravému a vroucnému pokání a šedesáte vzáctných a učených pánův ha|bit františkánský přijali, z kterých svatý muž některé do Normberka, některé do Vratislavi do noviciátu poslal. V Magdeburku, Normberce, Vratislavi skrze své horlivé kázaní způsobil, že jak v jednom, tak v druhém městě hojnásobné karty, kostky a jiné na rozličný způsob nástroje ke hře, také stkvostné a k hříchům popouzející oděvy s takovou skroušeností nad hříchy k spálení přinešené byly, že na jedenkrát přes šest plných vozův v Normberce všeho toho k tomu konci přivezli.

Ve Vratislavi chtíce kacířští rouhači posměch sobě z něho učiniti, k tomu konci kacíře husitckého živého položili do mrtvé truhly a k svatému muži poslali, aby přišel a jim toho mrtvého vzkřísil, však jejich falešnost a ošemetnost poznajíce svatý muž, v duchu prosil Boha všemohoucího, aby takovou opovážlivost a lechkovážnou všetečnost vyjeviti ráčil, byl v tom uslyšán, na to řkouce k vyslaným poslům: „Jděte k tomu vymyšlenému a podvodnému mrtvému a jeho pochovejte, neb on dřívěji nevstane, až v poslední den soudný, když z svých nepravostí počet vydati musí,“ což jak v pravdě tak býti poznali, jak jim svatý muž pravil, veliký strach a bázeň povstala jest mezi všemi lidmi, že mnohý kacíři obráceni byli, hříšníci z svých hříchův s lítostí a žalostí se vyznávali a hořkými slzami takové oplakávali, v kterémž městě pěkný kostel ke cti a chvále svatého Bernardina vystavěli.

Z Vratislavi od krále Kazimíra do Polska povolán, nápodobně v Krakově skrze své kázaní veliký užitek učinil: sto a třidcet učených urozených mládencův jeho se přidrželi a františkánský oděv přijali a velice tento svatý řád rozšířili a rozmnožili. Svatý Jan veliké zázraky působil u přítomnosti velikého zástupu znamením svatého Kříže a skrze vzývání nejsladšího jména Ježíše.

Posledně dožádán od Vladislava, krále uherského, když Turek s velikým vojském proti němu se přibližoval, aby skrze toho svatého muže modlitbu a prosbu, božskou pomoc proti tomu tak ukrutnému a pohanskému nepříteli, který s 200 000, někteří chtějí 400 000, muží bojovnými přicházel, celou uherskou zem chtíce v svou poddanost přivésti, vyžádal; skrze své kázaní obrátil v třech měsících přes jedenácte tisíc bloudících duší s svými falešnými biskupy, na to dostal od Kalista papeže, toho jména třetího, plnomocenství kříž oznamovati a těm, kteří by proti tomu hlavnímu křesťanstva nepříteli bojovati chtěli, rozdávati; což s takovým užitkem vykonal, že v pěti měsících šest tisíc mužův takový kříž z rukou  jeho přijali a na | na své šaty přivěsili a s svým vůdcem Janem Kapistránem proti Turkům táhli. S nim se spojil onen vznešený reck a vůdce Jan Hunnyades, místokrál uherský a Sedmihradské zemi.

Dostanouce se tehdy k Velikému Varadinu, svatý můž z pobožnosti služby Boží konal a svatou mši četl, po kteréžto svaté mši šíp dolů jako z nebe vystřelený u přítomnosti a s patřením všech vojákův křížovních spadl, na kterém zlaté litery v latinském jazyku slova napsané byly: „Nestrachůj se, Jene, buď stálým, pokračůj a dokonej, co jsi začal, neb ve jménu mém a skrze moc svatého Kříže nad Turky zvítězíš.“ Napomenul tehdy své vojáky křížové, přišel po vodě do Velehradu, kdežto 16. dne měsíce července léta 1450 nad městem a křesťanským vojském, a to velmi nízce v povětří, veliká a jasná hvězda se ukázala, majíce nad sebou veliký a jasně se stkvějící kříž, ta vojska křesťanská, jak se hnula, tak následovala, jako někdy ohnivý sloup lid izrahelský. Zatím městu tomu veliké násilí činili Turci, vždycky jim však silně odoláno bylo, svatý Jan tehdy svými vojáky vytáhl proti jménovanému nepříteli do pole, jehož též hvězda ta doprovázela; tu všickni vojáci jedním hlasem volali a křičeli: „Ježíši, Ježíši!“ proti nepříteli v 22. července tak udatně a zmužile doráželi s pomocí Boží, že Turkův přes 40 tisíc na místě nechali, jiní hanebně utíkajíce všechnu zbraň, mnoho stříbra a zlata, slovem vše své věci křesťanům v kořist zanechali.

Po tom tak slavném nad nejouhlavnějším křesťanstva nepřítelem obdrženém vítězství nepozůstávalo jiného, jediné poslední boj a půtka s ďáblem a s smrtí, roznemoha se tehdy svatý muž, do Villachu aneb Gvillaku, města velmi lidného v biskupství pětikostelským, dal se dovésti. Kdežto nemoc den ode dne víceji se rozmáhala; bolesti všeliké s tou největší svatou trpělivostí snášel, od modlení vnitřního a myslného duši nikdá odpočinutí nedal, zevnitřní modlitbu breviáře až do poslední hodinky života vykonával, Bohu nejvyššímu za všechno, co by se jemu v té nemoci bolestného, těžkého a protivného přihoditi mohlo, děkoval: posledně tehdy ještě jednou příkladně a horlivě z svých hříchův se vyznal, jiné pozůstávající svátosti, člověku křesťanskému na cestu k věčnosti se ubírajícímu potřebné a užitečné, totižto předrahý pokrm Těla Krista Ježíše a poslední pomazání proti všemu nebezpečenství a oukladům smrti, s největší pobožností a vroucností přijal. Jeho lůžko smrtedlné nebylo z nějakých měkkých peřin, aneb na jinší pohodlný spů|sob připravené, nýbrž samá a holá země, na té ležel, odpočíval a poslední duše z těla vyjití očekával. Sedm dní posledně jeho hlavní nemoc trvala, v které nic jiného, jedině jedno čerstvé vajíčko a tři zrnka vinné k posílení užíval, mysl celá k Bohu obrácená, k rozloučení duše a těla připravená byla. Častěji opakoval následující slova: „Žádost mám umříti a s Kristem Ježíšem živ býti: jestli však dáleji křesťanskému lidu potřebný jsem, žádné práci neodpírám. Ó Pane, smilůj se nad tvým křesťanským lidem a nedopouštěj, aby před svými nepřáteli zahanben byl, ó Pane, smilůj se, ó Pane! neodplacůj nám vedle našeho provinění, nýbrž podle tvého neskončeného milosrdenství.“

Ctihodní páterové Jarolím z Maglandu a Mikuláš z Páry smrt svatýho Jana Kapistrána v psaní k císařskému legátovi (který jest byl Eneas Silvius, potom papežem a náměstkem Krista učiněn a Pius druhý jmenován) poslaném vypisují na tento spůsob: jako patrně věrný služebník Boží na oudech tělesných zemdlen, tak nápodobně skrz obzvláštné potěšení božské posilněn byl a jakožto věrný a zmužilý bojovník častějíc opakoval: „Ó, jak šťastným bych byl, kdybych v boji před nepřítelem křesťanstva krev mou vylil!“ Posledně, když Bůh jemu zjeviti ráčil, že v té nemoci šťastně a blahoslaveně usne, častějíc spověď svatou s velikým slzením vykonal, velebnou Svátost oltářní, na dalekou cestu se přihotovíce, s tou největší pobožností a pokorou přijal. Lůžko nebylo měkce připravené, ale pouhá tvrdá země. Poslední pomazání přijmouce, s velikou žádostí k boji s smrtí se strojil. Duši svou podle obyčeje církve svaté křesťanské katolické Stvořiteli svému poroučel a až do posledního okamžení sobě přítomen v té nemoci na všechno svaté čtení pozoroval s spjatými, k nebi vyzdvihnutými rukami na takové čtení odpovídal. Duši svou Stvořiteli svému 23. prosince, který jest byl den sobotní, v 21. hodinu poručil a z těla vypustil, právě když na nešpor zvoněno bylo. Tak pokojně a líbezně, jako by hlavu k líbeznému spaní naklonil. Tu teprv tovaryši jeho a bratři spolu přístojícíma slzeli a jeho veliké ctnosti vypravovali.

Po šťastném v Pánu usnutí tělo svatého muže do chrámu Páně přenešeno, ve všech oudech měkké a pohnutedlné, v tváři milé, vůni přelíbeznou z sebe vydávalo, více k živému než k mrtvému podobné přes mnoho dní k vidění veřejně se zanechalo. Celé město se shromáždilo, jako by nějaký svatý apoštol umřel, nesčitedlný počet nemocných, nedůživých skrze vzývání svatého muže a služebníka Boží|žího při těle jeho mrtvém k došlému zdraví přišlo a jiní rozličné milosti dosáhli.

Ex Laurentio Surio.