Stolování svatého Petra, 22. 2.

Dvamecítmý den února.

Stolování svatého Petra v Antiochii.

Léta Páně 40.

V tomto městě učedlníci Páně nejprve nazvání byli křesťané. Neb když svatý Petr z okov vysvobozen jsouc, jakéhosi vládaře jménem Theofila mrtvého syna z mrtvých vzkřísil a vyhnav z dotčeného města Šimona čarodějníka, církev antiochenskou sedm let zpravoval. O tomto štolování svatého Petra v antiochenském městě svatý Řehoř, první toho jména římský biskup, takto píše: „On“ (prý) „potvrdil stolici antiochenskou, na nížto sedm let, ačkoli majíc odtud odjíti, seděl.“ Svatý Jan Zlatoústý, který při antiochenském městě knězem byl, v jednom svém kázaní o přenešení svatého Ignacia dával zprávu, že svatý Petr z poručení Pána a Spasitele našeho za dlouhý čas v Antiochii přebýval. V sněmě taky duchovním, | který za času Damasa papeže v Římě držán byl, o tomto štolování svatého Petra v antiochenském městě takto psáno stojí: „Třetí pak stolice v antiochenském městě nejblahoslavenějšího apoštola Petra jest velebná“: proto že jest v ní prvé nežli jest do Říma přišel, přebýval, a tam se jméno křesťanův nového lidu začalo.

Svatý Augustýn pěkně jest před mnohými a drahnými časy na tento svátek kázaní držel, z něhožto vidělo se mně za dobré, abych nějaký byl pro potěšení čtenáře křesťanského zde položil, jest pak tento:

„Ustanovení dnešní slavnosti, od naších starších dostalo jest jméno stolice, proto že dnes podlé zprávy mnohých nejprvnější apoštol Páně, Petr, biskupskou stolici přijal. Dobře tedy církve po světě její narození a slavnost světí, kterou apoštol pro jejích spasení přijal, když jemu od Pána řečeno bylo: „Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou: a brány pekelné nepřemohou jí.“ Branami pekelnými jsou muky a chlácholení ukrutníkův, které odstrašivše některé od stálosti víry, přístup jim k věčné smrti otvírají. Mnohé ovšem jsou pekelné brány, ale žádný z nich pravou církev, která na skále vzdělaná jest, přemoci nemůže. Protož slušná věc jest, aby ten uctěn byl, který hlavu církve a pevnost velmi pevné skály následujíc, nepřátely Kristový vážnosti Ducha Svatého zahanbil a sílou neunavitedlné trpělivosti přemohl, aniž pekelná brána jest přemohla, poněvadž on sobě vyznáním Krista Pána nebeskou bránu otevřel. Kterak medle jemu věčného života brána nemohla otevřená býti, který plnosti Ducha svatého jsouc naplněn, v Otci a v Synu Božím nespytatedlné tajemství jedinké velebnosti jest vyznal a ukázal, jaké by v tom jistým Synu Božím přijatého člověčenství povaha byla a jaké by přirozeného božství osvobození bylo? Slyšel ovšem, že jest někdy Pán a Spasitel náš řekl: ‚Kdo vidí mne, vidí i Otce.‘ Toto vyznání jest spůsobilo, že on počestným na zemi a slavným na nebi zůstal. Petra tehdy Pán a Spasitel náš základem církve nazval, a protož slušně všeobecní církev tento základ ctí, z něhožto vysokost jejího stavení povstává. Protož pohodlně tak i královský zpěvák v své písni praví: ‚Vyvejšujtež jej v církvi lidu a na stolici starších chvaltež ho.‘ Slušná ovšem jest věc, aby tento základ v církvi ctěn byl, z něhožto můžeme na nebesa vstoupiti. Že se tehdy dnes svátek stolice světí, tím se ovšem kněžské povinnosti čest a poctivost děje. Která ovšem povinnost | tím větší má důstojenství míti, čím kněžská povinnost má větší poctivost. Protož slušně a náležitě, nejmilejší bratři, tento den světíme, neb když svátek stolice ctíme, biskupství taky apoštola Petra v uctivosti máme.“ Až potud milého svatého Augustýna slova, z nichžto můžeme poznati, jak starej musí tento svátek býti, poněvadž jest naň svatý Augustýn k lidu křesťanskému takové kázaní držel, v němžto jest zjevně křesťanům ohlašoval, že jsou jejich předkové a starší tento svátek svátkem stolice nazvali.

Jakýsi benátský biskup, totižto Petrus Natalis, v své kníze, kterou jest z mnohých jiných kněch sebral, o počátku tohoto štolování svatého Petra v antiochenském městě takto píše: „Když apoštol Páně svatý Petr v Antiochii svaté evanjelium kázal a Krista Pána, pravého Boha, ohlašoval, Theofil, který nejpřednějším mužem v tom městě byl, maje za to, že svatý Petr lid svozoval, jej do žaláře vsaditi a tam hladem trápiti rozkázal. Svatý Petr hynouce již téměř hladem, Krista Pána za to prosil, aby jej v tom jeho zármutku opustiti neráčil. Pán a Spasitel náš nebeským jej hlasem posilniti ráčil. Za tim dověděv se svatý Pavel, že svatý Petr do žaláře dán byl, k dotčenému Theofilovi se vypravil a před ním se za řemeslníka ve mnohých řemeslech velmi zběhlého vydával; proto taky na prozbu téhož knížete při jeho dvoru zůstal a po třech dnech k Petrovi pokradmo do vězení přišel: a vida jej hladem téměř umořeného, hořce nad ním splakal, jej k sobě povolal a objav jej laskavě hned jemu jísti dal a dav jemu spasitedlná napomenutí, od něho zase z toho vězení odšel. Potomně Pavel nalezv svou příležitost, aby s dotčeným knížetem rozmluviti mohl, jemu jest napověděl, že jest svou slávu a své důstojenství velmi hrubě zlehčil, proto že jest Petra chudého, nevinného a takového muže do vězení vsadil, který jemu ve mnohých věcech užitečný býti mohl. A když se Teofil Pavla tázal, v čem by jemu Petr mohl prospěšen býti, Pavel, jako by Petra neznal, zprávu jemu dával, že jest slyšel, an Petr mnoho nemocných uzdravil a mrtvé z mrtvých vzkřísil. Teofil nejprvé takovou Pavlovu zprávu za bláznovství pokládal, ale potom k tomu jest přistoupil, kdyby Petr jeho syna, který před třinácti lety byl umřel, z mrtvých vzkřísil, že by ho z vězení propustiti a k jeho víře přistoupiti chtěl. Pavel všed do žaláře k Petrovi, jemu jest oznámil, kterak jest Teofilovi vzkříšení jeho syna přislíbil. Vyveden tehdy jsouc Petr z vězení a přiveden jsouc k hro|bu dotčeného Teofila syna, jak jest se při tom hrobě pomodlil, hle, dotčený Teofilů syn z mrtvých vstal. Uzřev ten div Teofil, hned se vším lidem v Krista Pána uvěřil a velmi nákladný kostel na žádost apoštola Petra vystavěl. Vprostřed pak téhož kostela lidé stolici postavili a na ní jsou Petra vyvejšili, na nížto on za sedm lét slovem Božím posluhoval. Když pak jednoho času Petr z města Antiochie na čas vyšel, aby taky jiné křesťany navštívil, Šimon čarodějník do téhož města přišel a kážíc tam lecjaké báchorky a básně, činíc taky falešné znamení, veškeren ten lid od pravé víry převrátil a jej velmi hrubě proti Petru zbouřil. Ale navrátiv se zase Petr do téhož města a dotčené Šimona čarodějníka podvody poznav, vyjeviv je lidu, mnohé nemocné lidi uzdravil, z mnohých taky ďábelství vyhnal, a tak zase lid v takovém množství k pravé víře přivedl, že se jich v sedmi dnech přes deset tisíc pokřtiti dalo. Téhož času lid bosýma nohama k Petru přistoupil, čině pokání za to, že se Šimonovi čarodějníkovi převesti dal, a zase jej s pomocí Teofila knížete na stolici povýšil.

Tato jest tedy onena slavná památka, která se stolováním Svatého Petra nazývá. Že se pak tato památka v svaté církvi světí, proto se stalo, aby jakýsi velmi neslušný obyčej zastaven byl. Nebo jakož o tom vysoce učený muž, Jan Beleth, dává správu, mívali obyčej pohané okolo tohoto času každoročně pokrmy obětovati na hrobích svých rodičův, které pokrmy ďáblové nočním časem snídávali, pohané pak domnívali se, že jsou je duše okolo hrobův bloudící, které jsou taky obludami nazývali, jídávali. Tento obyčej když od křesťanův přetržen býti nemohl, svatí Otcové ustanovili svátek stolování svatého Petra, které se v Antiochii a v Římě stalo, aby na ty dni, na které jsou se takové hody od pohanův ke cti ďáblův držívali, křesťané ku poctivosti svatého Petra a k pomoci potřebných lidí laskavé nějaké hody strojívali: proto taky tohoto dne na některých místech strojívají se hody a nazývají svatého Petra. Tak o tom píše dotčený vysoce učený muž, Jan Beleth, jakož o tom Petr de Natalibus biskup dává zprávu. Z tohoto pak dotčeného města, kam jest se milý svatý Petr dostal, o tom Eusebius v církevní kronice a svatý Jeroným patrnou dávají zprávu. Eusebius ovšem když takto píše: „Léta druhého za času císaře Klaudia Petr, apoštol Páně, po založení antiochenské církve do Říma se odebral, v němžto káže Evanjelium za pětmecítma let, téhož města biskupem zůstává.“ Tyto jsou | Eusebia biskupa slova. Svatý Jeroným pak podobným téměř spůsobem o tom píše: „Petr“ (prý) „po antiochenském biskupství a po rozptýlení těch, kteří byli z obřízky v Pontu, v Galácii, v Kapadocii, v Asii a v Bithynii v Krista Pána uvěřili, druhého za císaře Klaudia léta, k vybojování Šimona čarodějníka do Říma odešel a tam pětmecítma let kněžskou stolici až do posledního roku Nerona císaře vládl.“ Z těchto dvou veleslavných mužův svědectví, ať k jiných mnohých nepřipomínám, může se snadno poznati, že milý svatý Petr apoštol Páně z antiochenského města do Říma se odebral. Protož nedej se, milý křesťane, lecjakýchs hloupých a chatrných lidí nedozralými a nerozumnými řečmi a spisy k tomu pohnouti, aby o tom pochyboval, zdali milý svatý Petr v Římě někdy byl, čili nebyl, ale drž se raději těchto dvou veleslavných a jiných jim podobných mužův, kteří o tom tak patrně a tak světle píší, že svatý Petr v Římě byl, že takové jejich zprávě žádný dokonce odpírati nemůže, kdokoli toliko nějakou částku zdravého rozumu má.

Stolování svatého Petra – jedná se o uvádění sv. Petra v úřad biskupa, v tisku důsledne všude tištěno Sstolowánj

medle – příslovce znamenající pak (v otázkách), tedy (ve zvolacích větách)

Nero – Římský císař od roku 54. Je podezírán ze založení požáru Říma v roce 64. Pronásledoval křesťany, oblíbil si Šimona čarodějníka. Nakonec byl svržen vzpourou pretoriánů, uprchl z Říma a skončil sebevraždou.

Šimon čarodějník (Šimon z Gitty, přezdívaný Mág) – žil v letech 20-50, tzn. ve stejné době jako Petr. Žil v Jeruzalémě, působil v Samaří a v Římě. Prohlašoval se za první pravdu, sliboval, že pokud mu budou lidé věřit, stanou se nesmrtelnými. Tvrdil, že pro něj není nic nemožné. Podle Jeronýma tvrdil: „Já jsem slovo Boží, já jsem skvělý, já jsem Duch svatý, já jsem Bůh v celé úplnosti.“ (VORAGINE, 1998, s. 180) Chtěl disputovat s Petrem a dokázat, že je Bůh. Disputovali, ale Petr postupně odkrýval jeho kouzla – Šimon se zalekl, že by mohl být usvědčen jako mág, a proto odešel do Říma (tam se chtěl nechat uctívat jako Bůh). Jenže Petr se to dozvěděl a začal ho pronásledovat. Mezitím si Šimona oblíbil Nero a považoval ho za syna božího – Šimon ho ošálil kouzly. Petr a Pavel Nera přesvědčili, že Šimon je podvodník, i přes to si opět Šimona po čase zamiloval a Petra nechal zatknout.

Sv. Řehoř (= Řehoř I. Veliký) – Byl papežem a církevním učitelem, významným státníkem a teologem a skutečným zakladatelem středověkého papežství. Narodil se kolem roku 540 v Římě, kde i zemřel roku 604. Dodnes je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších papežů církevních dějin a za vlivnou osobnost své doby. Původně ve třiceti letech vstoupil do státních služeb a stal se prefektem města, což byl nejvyšší občanský úřad. Pak se však projevil vliv pradědečka, papeže Felixe III. – Řehoř roku 573 prodal svůj rozsáhlý majetek a založil šest klášterů na Sicílii a sedmý v Římě. Pak vstoupil jako mnich do svého kláštera sv. Ondřeje na Andělském vrchu. Žil asketickým způsobem života, což mu způsobilo fyzické potíže, kterými trpěl až do konce svého života. Byl jedním ze sedmi římských diákonů, potom šest let sloužil jako vyslanec v Byzanci. Když se vrátil, stal se opatem kláštera sv. Ondřeje. V kritické chvíli, kdy vypukl mor, byl zvolen papežem – tuto hodnost přijal s těžkým srdcem (RAVIK, 2002, s. 476). Mezi velké úspěchy jeho pontifikátu patří obrácení Anglie na víru. Řehoř se věnoval mimo jiné i rozborům evangelií, napsal dílo o biblické knize Job, Dialogy neboli životopisy světců. Dochovalo se i 854 dopisů, které dokládají dobu a její problémy. Sepsal pastorální regule (591), ve kterých je vysvětlen úřad a povinnosti biskupa. Dále složil mnoho modliteb a komentářů k biblickým textům. Podílel se na vypracování latinské liturgie, v Římě založil i pěveckou školu. Jeho jméno je spojeno i s gregoriánským chorálem a se životopisem sv. Benedikta. Pochován je ve svatopetrském chrámu. Dnem jeho svátku je 3. září.

Sv. Jan Zlatoústý – Patriarcha v Cařihradě a církevní učitel. Narodil se v Antiochii kolem roku 350 (přesný datum není znám) a zemřel v Komaně roku 407, cestou do vyhnanství. Narodil se jako syn důstojníka, ale vychovávala ho ovdovělá matka. Roku 372 byl pokřtěn. V Antiochii dosáhl nejlepšího vzdělání. Roku 373 se přidal k poustevníkům v horách, kde si ve vlhkém prostředí jeskyně zničil zdraví. Roku 381 se vrátil do Antiochie, stal se jáhnem u místního biskupa a roku 386 byl vysvěcen na kněze. Dostal přídomek „Chrysostomos“ (Zlatoústý), protože jeho kázání překračovala hranice Antiochie. Pečoval o potravu a duchovní život chudiny ve městě, budoval nemocnice, věnoval se misijní činnosti. Sepisoval i četná teologická díla, např. komentáře k evangeliím i listům sv. Pavla. Zabýval se i významem Písma a jeho praktickým uplatňováním v životě. Roku 398 byl vysvěcen na cařihradského arcibiskupa. V církvi zavedl přísnou disciplínu, sesazoval nehodné biskupy. Císaři se nelíbilo Janovo poučování a i další věci, a tak svolal synod biskupů, kde Jana roku 403 obžalovali z vlastizrady a falešných obvinění. Byl poslán do vyhnanství, ale po zemětřesení, které považovali za boží trest, ho odvolali zpět. Druhý exil byl definitivní: roku 404 odešel do arménského Kukusu, potom do Pitiontu u Černého moře a dále na další vzdálená místa. Zemřel vyčerpáním na cestě ve vesničce Komona. O 31 let později byly jeho ostatky přeneseny do Cařihradu a uloženy v chrámě Svatých apoštolů. Jeho svátkem je den 13. září.

Sv. Ignácius (=Ignác z Antiochie) – Datum jeho narození není znám, zemřel kolem roku 107. Biskup z prvního století, významný představitel „staré církve“ – tzn. za časů, kdy se mohl setkat s Kristem. Byl žákem evangelisty Jana. Od roku 69 byl biskupem v Antiochii, tento úřad zastával téměř čtyřicet let. Původem byl Syřan. Za Traianova pronásledování byl odsouzen k trestu smrti, do Říma ho z Antiochie odvedla desetičlenná eskorta. Cestou na dvou zastávkách napsal „sedm svatých dopisů“, ve kterých svým blízkým křesťanským obcím vysvětluje základy křesťanské víry. Psaní diktoval s pouty na rukou, poprvé se zde objevil pojem „katolická církev“. Popsal římskou církev jako společenství, které založili Petr a Pavel, sebe pak nazval „Theoforosem“ (=„nositel Boha“). Od té doby byl na Východě ctěn jako jeden z otců ortodoxie, tj. pravověrnosti. V Římě ho předhodili lvům ve Flaviově anfiteátru (dnes Kolosseum) – v posledním okamžiku prý pronesl: „Jsem Kristova pšenice, musím být semlet zuby zvířat, abych byl shledán čistým chlebem.“ (RAVIK, 2002, s. 280) Část jeho ostatků je zpět v Antiochii, větší část uctívána v kostele sv. Klementa a v chrámu sv. Petra v Římě. Dnem jeho svátku je 17. říjen.

Sv. Augustýn (Aurelius Augustinus) – Narodil se roku 354 v Tagaste, poblíž Kartága, v rodině nižšího státního úředníka a pohana a zemřel roku 430, tzn. v 76 letech. Patřil mezi nejvýznamnější myslitele (zabýval se otázkou vzniku světa a času, svobodou vůle, duší, propastí mezi Bohem a člověkem atd. – mnoha svými myšlenkami překonal dobu, ve které žil). Studium si mohl dovolit díky sponzorům. Studoval rétoriku a gramatiku, chtěl se stát řečníkem, a zároveň hledal i filozofii, která by mu vyhovovala. Po dokončení studií si otevřel školu gramatiky, kde vyučoval řečnickému umění. Časem se setkal s knihou epištol svatého Pavla a došlo k jeho obrácení. Skončil opět v rodném městě, kde žil v chudobě a rozjímání, stal se z něj kněz a nakonec i biskup. I přes povinnosti biskupa, které musel každodenně zastávat, zanechal mnoho literárních dokladů: 113 knih a traktátů, přes 200 dopisů, 500 kázání. Nejcennější je spis O státě božím, ve kterém hájí víru před obviněním, že Řím padl vinou křesťanů. Také sepsal Vyznání, což je nejstarší dochovaná autobiografie v evropské literatuře.

Sv. Pavel – Narodil se kolem roku 5-10 po Kristu v Tarsu (Turecko). Zemřel mučednickou smrtí kolem roku 64 v Římě spolu s Petrem. Po otci měl římské občanství, tzn. nemohl být křižován, měl právo na proces podle římského práva. Patřil mezi apoštoly. Měl výtečného učitele. Jako farizej viděl v křesťanech odpadlíky – jako fanatik ve své víře se vydal na cestu pomsty do syrského Damašku. Po cestě však u něj došlo k dramatickému obratu (o tom ve Skutcích apoštolů a v epištolách sv. Pavla). V Římě se pak setkal s Petrem, společně pak hlásali Kristovu víru. Petrovi Pavel pomohl odhalit kouzla Šimona čarodějníka Nerovi. Mnoho pramenů se shoduje, že Pavel byl umučen stejný den i rok jako Petr – rozkaz k tomu dal tyran Nero. Pavel byl sťat za hradbami při ostijské silnici, dnes se toto místo nazývá Tři fontány, protože v místě, kam dopadla jeho hlava, vzápětí vytryskly tři prameny.

Antiochie – město ležící v jihovýchodním Turecku. Dnes má název Antakya. Bylo to jedno z nejvýznamnějších obchodních a kulturních center starověku.

v Pontu, v Galácii, v Kapadocii, v Azii, v Bithynii – Galácie (Galatie): starověké území v Malé Asii v oblasti dnešní Ankary (Turecko). Bitynie (Bithynia): krajina ve starověké Malé Asii, území na severu dnešního Turecka.

Řím – hlavní město Itálie, světové velkoměsto, centrum římskokatolické církve a sídlo papeže. Jeho základ tvořily osady Latinů, Sabinů a Etrusků, které v polovině 8. století př.n.l. splynuly. 510 př.n.l. Řím osvobozen od Etrusků. Za císaře Nerona město dvakrát vyhořelo a muselo být znovu zbudováno.

Petr, apoštol

Zemřel v Římě kolem roku 64 (67?). Jeho svátek se světí 29. června spolu se sv. Pavlem (spolu za Nerona zemřeli mučednickou smrtí). Svátek Stolování Svatého Petra se drží 22. února. Sv. Petr byl původně rybářem v Galileji, ale spolu s bratrem sv. Ondřejem byl povolán, aby následoval Ježíše Krista a stal se „rybářem lidí“. Původně se jmenoval Šimon, ale Ježíš ho nazval aramejsky Kéfas, což se překládá jako Petr, tj. Skála. Nový zákon dokládá jedinečné postavení Petra mezi apoštoly a objasňuje i jeho povahu. Jak je známo Petr ve chvíli nejistoty třikrát Pána zapřel, i přes to se jemu prvnímu Ježíš po vzkříšení zjevil. Petr se stal vůdcem křesťanské společnosti a nařídil, aby se obsadilo místo po Jidáši Iškariotském. Ve jménu Krista činil zázraky, nenechal se umlčet židovským synodem a připustil prvního nežida Kornélia ke křtu. Herodes Agrippa ho uvěznil, ale Petr zázračně z vězení unikl. Podnikal misijní cesty do Samaří, Antiochie i jinam. Nakonec došel až do Říma, kde se setkal mimo jiné s Šimonem čarodějníkem, se kterým disputoval. Nakonec byl Petr umučen za Neronova panování. Údajně byl ukřižován hlavou dolů a pohřben měl být v místech, kde je dnes oltář chrámu sv. Petra. Jsou mu připisovány dvě novozákonní epištoly a Markovo evangelium vychází z jeho učení. Kromě toho existuje ještě řada apokryfických spisů, které se vydávají za jeho díla, nebo vyprávění o jeho životě.

Sv. Petr je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, mostařů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.

dva zkřížené klíče, obrácený kříž (byl ukřižován hlavou dolů), berla s třemi příčnými břevny (papežská), kniha (evangelium), kohout (jeho zapření) a někdy i ryba nebo loď.