O svatého Anselma životě chtějíce vypravovati, nejprvé o jeho zrození povíme: otec jeho sloul Gundulphus, matka pak Emeberia, kte|říž oba dva v městě Augusta, kteréž mezuje s Burgundií a Lombardií, poctivě svůj život vedli. Tento Anselm, syn jejich, jsa v svém mladém věku do školy poslán, v ní se velmi dobře učil a v krátkém času velikého prospěchu dosáhl. V patnáctém roku věku svého, u sebe sám přemejšleje, že by nic obzvláštnějšího nad klášterní život nebylo, prosil Boha, aby na něj nemoc dopustil, aby tím spůsobem k stavu mnichovskému přijíti mohl: upadl ovšem v nemoc, však nemohl toho, což žádal, dosáhnouti, nebo když zase k zdraví přišel, za tím ta nábožnost k klášterskému životu z částky pominula.

Ale Bůh všemohoucí, znaje co má činiti, popudil otce jeho k hněvu, což vida syn, velice se nad tím zarmoutil, staraje se, aby odtud nětco horšího nepošlo, protož radějí volil svůj statek i vlast opustiti, nežli s otcem v nedorozumění a nepřátelství zůstávati.

Protož vzav s sebou toliko jednoho služebníka, kterýž by mu na službu hleděl, z své vlasti se odebral a tří léta, z částky v Burgundii, z částky v Frankrejchu, strávil: po vyjíti jich do Nortmanie se vydal, té celé vůle jsa s dalece rozhlášeným a pobožným Lantfrankem se shledati a sebe pod kázeň a cvičení jeho odevzdati. V krátkém tedy čase nad jiné všecky učedlníky v dobrou a upřímnou známost s nim vešel a brzy potom svět opustiv, mníchem v Beku, jsa staří dvaceti sedm let, učiněn jest. Ten klášter tehdáž spravoval opat Herluin, dotčený pak Lantfrankus byl převorem.

Jsa tehdy Anselmus novotným mnichem, se vší pilností život duchovní začal vésti a den ode dne svůj život napravoval, takže v třetím roce k veliké vážnosti přišel a když velebný Lantfrankus k správě kodomenského kláštera vyzdvížen a přijat byl, on povinnosti převorské došel. Odtud následuje, poněvadž on toliko po Pánu Bohu a nebeských věcech dýchtěl a pilně bez přestání jich vyhledával, tak vysoko v Božském spatřování vystoupil, tak velice zatemnělé a před jeho časy neobyčejné o Božství propovědění a neslýchané o víře naší otázky skrze Božské zjevení místrně vysvětloval a světlými důvody dokazoval, že jest pravé a katolické učení, kteréž on učí a praví.

O jeho těla cvičení jako postích, modlitbách a bděních zdá mně se že lépejí jest mlčeti, nežli příliš mnoho mluviti. On jedl ovšem jako jiný člověk, ale velice skromně a málo. Začasté celý den až do temné noci v raddy dávání strávil.

Knihy, kteréž před jeho časy všudy pokažené byly, v noci opra|voval. Bídu tohoto světa a své hříchy, jestliže kteří byli, i jiných lidí hořce oplakával: před jitřní málo aneb nic nespával: tou a té podobnou pilností byl jeho život ozdobený. Jak by se pak k sobě poddaným choval, Bůh dej, abychme málo teď k příkladu a následování prelátům mohli promluviti.

Když tehdy v klášteře převorem učiněn byl, někteří závistiví bratří z toho kláštera jej velice v nenávisti měli a nepřáli mu té cti, aby jim přednešen býti měl, domejšleli se zajisté, že by podlé obyčeje řádu měl jich následovati, protož velice za tou příčinou zarmoucení a zkormoucení byli a ponoukajíce jich k nepokoji, veliké pohoršení vzbudili. On pak s těmi, kteříž pokoje nenáviděli, pokojně živ byl, volil radějí to zlé dobrým přemoci, což také skrze milosrdenství Boží se stalo.

Když zajisté porozuměli, že ve všech svých věcech upřímný, sprostý a spravedlivý umysl má, svou zlou vůli v dobrou proměnili a jeho slov a skutkův v dobrém následovali. Toho času sepsal tří kníhy, totižto: jednu o pravdě, druhou o svobodné vůli, třetí o pádu ďábla: sepsal také jednu knihu a Monologium ji nazval, a jednu, kteréž Prosologium titul dal. Mezi tím psal také mnoho listů: svého učení pilně vyhledával, avšak i v tom sloužil Bohu všemohoucímu: odtud pošlo, že jeho dobrá pověst netoliko v Nortmanii, ale i v celém Frankrejchu, Flandrii a všech okolo ležících zemích v známost a v vážnost jej uvedla. Nýbrž ta jeho dobrá pověst i přes moře se dostala, a celou englickou zemi naplnila. Přicházeli také k němu ze všech krajin lidé u velikém množství, jak urození, tak i moudří, duchovní, jako i rytíři a vojáci, kteříž se a své věci do toho kláštera k službám Božím odevzdávali. A tak ten klášter se množil a rostl vnitř i zevnitř, vnitř v svaté pobožnosti, zevnitř pak na statku a jmění.

Když pak opět Herluinus, o kterémž jsme vejšejí zminku učinili, k správě kláštera pro sešlost věku vícejí spůsobný nebyl, musel to všecko převor Anselm vykonávati: přitom mnohé a rozličné zaneprázdnění jej k tomu nutily, že začasté z kláštera musel vycházeti. Nadto od některý opatův byl povoláván, aby k ním přicházeje, buďto vůbec před bratřími v kapitole, anebo v soukromí s ními promlouval a je slov života oučástné činil: nebo což oni z ust jeho slyšeli, tak vysoce a znamenitě sobě toho jako Božských odpovědí vážili. Protož také ze všech míst k němu pro dobrou radu a skutek, neohledajíce se na to, jakou nenávist proti němu ďábel vzbudil, se utíkali. |

Když pak naposledy opat Herluinus umřel, Anselmus jednomyslným hlasem všech bratří za opata toho kláštera jest volen a ačkoliv toho oumyslu byl, aby takový uřad od sebe odstrčil, protož mnohé a rozličné příčiny předstíral, ale však bratří padše k nohám jeho, jako mocí jej opatem učinili. Jak by se pak následujicího času v svém ouřádě choval, může se snadně poznati a tomu srozuměti, poněvadž vždycky od jedné ctností k druhé, aby mohl Boha všech Bohův na Sionu viděti, kráčel. Protož klášterské věci bratřím k opatrování, jichž obcování a života tvrdost dobře seznal, poručil, on pak sám věrně a snažně v patření v svém mysli na Boha se oddav, sám osobně v cvičení a napomínání mnichův pracoval a, jestliže co těžkého a nesnadného se trefilo, svou vlastní osobou to k místu a konci přivozoval a konal.

A přichozím a poutníkům byl velice náklonný a štědrý, tak že častokráte, když nic nebylo před rukami, pokrmí přistrojené z refektorium nositi a těm neznámým předkládati dal. Od klíčníkův a komorníkův, když začasté v čas potřeby pro radu a pomoc bylo na něj nabíháno, tuto odpověď dával: „Sperate in Domino, et spero, quia ipse necesaria vobis ministrabit,“ „Doufejte v Pána, i já doufam, že on, což vám zapotřebí jest, poskytne,“ což se i s podivením stávalo: nebo brzo po těch slovích mohlo se spatřiti, an buďto ještě toho dne, aneb jistě zejtřejšího, anebo (což nikdý nesklamalo) nežli toho nedostatek aneb potřeba vyhledávala, buďto z Engelandu šifové s nákladem přijížděli, anebo z jiných míst bylo přinešeno, což zapotřebí bylo, tak že na několik dni mohlo toho postačiti.

K tomuto klášteru Beku mnoho statkův také i v Engelandu náleželo, kteréž opat toho kláštera k vzdělání sám vlastní osobou navštěvovati a přehlídati musel, protož hned prvního roku svého spravování opat Anselmus do Engelandu se plavil: obzvláštní pak příčina byla ta, aby totižto velebného Lantfranka, o kterémž již výšeji zminka se stala, navštiviti a spatřiti mohl, on zajisté z opata kodomenského již arcibiskupem v Kandelberku byl učiněn. Když tehdy Anselmus se tam přeplavil a do Kandelberku se dostal, byl jest podlé své hodnosti a svátosti, kteráž všem známá byla, znamenitě a slavně přivítán, toho času i já s ním v známost a přátelství jsem vešel.

Když tehdy, jeda skrze Engeland, na statky kláštera Beku, aby to, proč jest tu cestu před sebe vzal, vykonal, přijel, svých mnichův zisku a užitku snažně vyhledával, přitom však podobné Bohu slouži|/ti hleděl, nebo mnoho mnišských klášterův jak kanovníkův, tak i duchovních panen, jako i některých urozených lidí zámkův podlé příležitosti navštivil a všudy s radosti přivítán a přijat byl. Podobně také on naproti tomu k jednomu každemu podlé jeho obyčejův a vlastností se měl. Odkudž jej celý Engeland velice zamiloval a k němu se naklonil.

Aby pak Bůh všemohoucí to, že on jest příčinou své milosti a přizně, ukázal, mnohým mužům u vidění zjevil a je vynaučil, jak by od své mdloby uzdravení od něho dosáhnouti mohli. Jakož pak tim spůsobem jeden zeman na pomezi Pontu a Flandrie vodou, kterouž on mezi svatou mší své ruce umýval, od malomocenství byl očištěn a uzdraven. Abychme se pak na tom dáleje nezdržovali, obratíce se k nětčemu jinému, kráčeti budeme.

Když Vilem král v Engelandu umřel, syn jeho, také Vilem řečený, království dosáhal: ten po smrti velebného Lantfranka, arcibiskupa kandelberského, církev a kláštery v celém království velice sužovati a potlačovati začal. Čtvrtého roku takového soužení Anselm od Hugona, hraběte v Cestren, a mnohých jiných englických knížat a skrze prosbu té církvé opravdově byl povolán a za příčinou obecního dobrého, aby do Engelandu přijel, jako přinucen: pohleďme pak, co se přitom podivného zběhlo.

Jak brzy tam se dostal, ode všech za arcibiskupa kandelberského vyhlášen byl, jakož pak i poručení krále, kterýž tehdáž v nemoci zůstával, též schválilo a potvrdilo, aby on církvi kandelberské, tehdáž opuštěné, za arcibiskupa byl představen: když brzy potom při králi velikými prosbami za pomoc a napravení kostelů žádal, a rovně také Urbana, tehdáž apoštolské stolice v Římě správce, v království englickém za papeže držel a uznával, odevšech biskupův a prelátův (kteříž králi pochlebovali a za tou příčinou se byli shromáždili), kromě jediného biskupa rofenského, jemu povinné poslušenství bylo odňato: potom však dotčený král Urbana za papeže uznal a s radou svých knížat Anselma zase na milost a v přátelství přijal, což však nedlouho v stálosti trvalo: nebo po vyjíti některého času zase proti němu král v hněvu se popudil, čehož příčina tato byla, že on z svobodné vůle Engeland chtěje opustiti, krále, aby mu odpuštění dal, nutil, kterýž mu také tu hanbu učinil, že na břehu jeho věci dal přehledati, té naděje jsa, že při něm peníze nájde. A tak v krátkém čase oddali jsme se mořským větrům, a podlé naší žádostí a vinše, u Wit|sandis přistavili, odtud potom k svatému Bertinu, potom k Lyonu a naposledy k Římu se dopravili.

Papež Urban nazval Anselma apoštolem jiného světa a velebným patriarchou. Svatý Anselm s povolením papeže v kláštera svatého Salvatora dvoře Sklavia řečeném, za příčinou dobrého povětří, kteréž tam jest, se zdržoval. Na tom místě knihu Cur Deus Homo, Proč Bůh člověkem učiněn, sepsal. Tu též svým nábožným modlením to obdržel, že z tvrdé skály živá studnice, kteráž až podnes biskupa kandelberského sluje, se vyprejštila.

Potom byl sněm duchovní v Bári držán, na kterémž před jinými od papeže zvolen a k tomu namluven byl, že Řekům, kteříž o pocházení Ducha svatého bloudili, statečně se na odpor postavil a je zahanbil, též pilnosti a pomoci brzy potom na sněmě duchovním v Římě dokázal, když vypověd kladby tak dobře na ty, kteříž církevních lehn se ujímajíce jiným je rozdávali, jako na ty, kteříž je z rukou jejich přijímali, vyšla. Po vykonání toho zase zpátkem k Lyonu jsme se obrátili, a tu od velebného biskupa Hugona zdržání byli, poněvadž jsme všecku naději o navrácení do Engelandu za živobytí krále Vilema stratili, abychme své obydli tu měli, na tom jsme ustrnuli. Na tom místě Anselm kníhu O početí panenském a dědičném hříchu sepsal: třetího roku našeho vyhnání, druhého pak od příjezdu z Říma do Lyonu Vilem, král englický, ne bez předcházejících znamení a zjevení, kteréž se některým duchovním pobožným osobám ukázaly, hanebnou smrtí z světa sešel. Tu hned poselství jedno za druhým z strany nového krále Jindřicha, kterýž po svém bratru následoval, k Anselmovi s žádostí přicházelo, aby rychle do Engelandu pospíšil: ale však ten pokoj nedlouho trval. Nebo jakž Anselmus do Sers k králi přišel a jemu to, co jest na římském duchovním sněmu z strany církevních lehn a investitur zavříno bylo, oznámil, král se toho vélice ulekl: co by pak mezi nimi oboumi z strany té věci v půl druhém létě jednáno bylo a jaké a jak mnohé pohrůžky a pokušení Anselmus vytrpěti a vystáti musel a jak jednou anebo dvakráte poselství do Říma posláno bylo, kdo jest žádostiv o tom věděti, ten může sobě v druhé knize naší pohledati.

Nad to nadevšecko král Anselma žádal, aby sám osobně do Říma jel, což i učinil, však osvědčiv to, že papež na jeho prosbu aneb starání v ničemž, což by proti církevní svobodě čelilo, nepovolí, což také skutečně následovalo. | Papež Paškalis v apoštolské stolice posloupnosti po Urbanovi následoval. Protož král hned toho arcibiskupství moci se ujal a Anselma ze všech statkův a spravedlnosti obloupil. Mezi tim mnoho bylo mezi ními jednáno a hněv královský v půldruhém létě nemohl spokojen a ukrocen býti.

A když naposledy na žádost do Normandie k králi přijel, Boží bázeň na krále připadla a jeho se dotkla, takže jej zase dosadil, jeho věci jemu navrátil a v přátelství zase přijal. A tak zase po druhý do Engelandu přišel a s velikou poctivostí přijat byl. Kdež nedlouho potom, když nejhlavnější zemští stavové z celého Engelandu v Londynu v královském paláce se shromáždili, vítězství při svobodách církevních, pro kteréž tak dlouhou práci vedl, dosáhl a obdržel.

Mezi tím knihu O svornosti, předzvědění a předzřízení, o milosti Boží s svobodnou vůlí sepsal. Třetí rok již přicházel, jak on z druhého vyhnání skrze Jindřicha povolán byl, tu v celém pul létě žádných pokrmů přijímati nemohl. Když naposledy celý houf svých duchovních dítek a poddaných k sobě shromáždil, svůj poslední duch v ruce všemohoucího Stvořile poručil a v pokoji usnul jedenmecítmého dne měsíce dubna, tisícího stého a devátého od vtělení Kristova léta, kteréž bylo třinácte biskupství a sedmdesáté šesté věku jeho. Při a po smrti jeho mnozí divové byli od mnohých spatříní, kteříž o jeho slávě, kteréž pro své zásluhy dosáhl, svědčili. Všemohoucímu Bohu budiž čest a chvála. Amen.

Komentář

Kandelberk – Canterbury

Augusta – jméno mnohých měst založených od římských císařů a císařoven nebo podle nich pojmenovaných; v tomto případě zní dnešní název Aosta, město leží v severní Itálii

Lantfrank – Lanfranc, převor normandského kláštera de Bec, později arcibiskup canterburský; zemřel roku 1089

Prosologium – Proslogion, jeden z jeho raných filozofických spisů, obsahuje tzv. ontologický důkaz Boží existence

Flandrie – Flandry, kdysi samostatné hrabství, nyní rozděleno mezi Belgii, Nizozemí a Francii

Urban – papež Urban II. (1088 – 1099), v té době bylo papežské schizma, Urbanovým protipapežem byl Klement III.

klášter Svatého Salvatora – San Salvatore di Monte Corona, Umbrie (Itálie)

sněm duchovní v Bari – Anselmovi se zde podařilo přesvědčit východní biskupy o východu Ducha svatého „též ze Syna“ (tzv. spor o „filioque“), nikoliv jen z Otce; rovněž zde zamezil svými prosbami vyslovení klatby proti králi

Lehn – léno, pozemky propůjčované za určitých podmínek feudálem uživateli

Ex Laurentio Surio – odkaz na latinskou předlohu Vitae sanctorum Vavřince Suria je zavádějící. Z celého textu je zřejmé, že pramenem je jiný text, opírající se o vlastní zkušenosti nějakého Anselmova současníka. Tímto současníkem byl benediktin Eadmer, též Edmer, Ediner (* kolem 1055, † asi 13.1. 1124), Anselmův žák, a citovaným dílem biografie De Vita et convensatione Anselmi archiepiscopi Cantuariae. Pramen, ke kterému české Vitae odkazují, Suriovy Vitae, mají správný odkaz ...ex Edinero eius conuictore. Nicméně text českých Vitae je opravdu překladem Suriova text, v tom odkaz nelže.

Svatý Anselmus

Narodil se 1033 v severoitalské Aostě. Anselmova matka byla spřízněna s rodinou savojského hraběte, otec byl Lombarďan. Po smrti matky, na níž velmi lpěl, se Anselm dostal do sporu s otcem a opustil ve svých 23 letech navždy své rodiště. Úcta, které se tenkrát těšil Lanfranc, převor normandského benediktinského kláštera Matky Boží de Bec a později arcibiskup canterburský, přivedla Anselma mezi jeho mnichy. Mnišský slib složil ve svých 28 letech, později se stal převorem, opatem. Zde vznikly jeho rané spisy, Monologiona Proslogion, v nichž došel nejvyšší filozofické zralosti. Druhý spis je dílo obzvlášť významné, neboť v něm nalézáme první formulaci ontologického důkazu Boží existence, ovšem v jiné formě, než byla ta, v níž byl tento důkaz znám skrze Descarta. Rozum slouží Bohu. Aby však mohl sloužit, musí být svobodný. Tímto tvrzením se Anselm lišil od jiných scholastiků. Mám pojem něčeho, říká Anselm, nad co si nedokážu myslet nic většího a dokonalejšího. To je tedy Bůh. A spoléhám-li se na dokonalost svého rozumu, je-li tato ztělesněná velikost a dokonalost v mé představě, pak musí existovat. Zatímco všichni vycházeli z Písma, Anselm pokládal za dva zdroje poznání víru a rozum. A to, co soudil o rozumu, usuzoval i o naší vůli, která musí být svobodná. I když na druhé straně vnímal nedostatečnost naší chápavosti, kterou vyjádřil ve slovech, která vstoupila do dějin filozofie: „Pane, nepokouším se proniknout do tvých výšin. Můj rozum je nemůže dosáhnout žádným způsobem. Přeji si jen pochopit tvou pravdu, v kterou moje srdce věří a kterou miluje. Nepokouším se pochopit, abych věřil, ale věřím, abych pochopil.“

Byl považován za jednoho z největších latiníků své doby. Dbal i na řádovou kázeň, postil se. Jako opat vyvíjel vedle psaní velikou aktivitu; vizitoval normandská a anglická převorství, přijímal význačné osobnosti, které k němu přicházeli žádat o radu, byl duchovním správcem nespočetných osob. Za jeho působení se stal Bec v Normandii střediskem vzdělanosti. Po smrti Lanfrancově byl roku 1093 jmenován Vilémem II. arcibiskupem canterburským, ale odmítl svěcení, neboť shledal, že král církev obral o důchody a půdu. Vilém byl ale chorý a bál se smrti, proto nakonec souhlasil s vrácením statků všeho druhu. Arcibiskup byl vysvěcen ještě roku 1093, ale Vilém pookřál a požadoval od arcibiskupa vysokou sumu za vysvěcení. Anselm nebyl ochoten zaplatit. Další spor vznikl o palium, utkané proužky látky, které uděluje papež svým arcibiskupům jako symbol svého souhlasu. Vilém zakázal, aby Anselm přijal palium. Kdyby krále poslechl, mohlo by se zdát, že vděčí za duchovní moc vladaři. Když papežský legát přivezl palium z Říma, Anselm odmítl přijmout je z Vilémových rukou, a tak si je přehodil sám přes ramena. To se stalo roku 1095.

Anselm se vydal do Říma, toho anglický král využil a zabral arcibiskupské statky v Canterbury. Arcibiskup přednesl své stížnosti proti anglickému vladaři a koncil potvrdil dekrety proti laickému obsazování církevních úřadů.

V roce 1100 byl na anglický trůn dosazen Vilémův bratr Jindřich (Vilém byl zavražděn). Jindřich I. se pokoušel posílit svou pozici a povolal arcibiskupa do země. Jenže i Jindřich trval na svém právu udílet prelátům odznaky jejich úřadů. Došlo tedy ke srážce s Anselmem a ten musel znovu do vyhnanství, kde pobýval od roku 1103 do roku 1106. Čas bojů a exilů skončil teprve v roce 1107, kdy se král vzdal svého práva udílet biskupům a opatům prsten a berlu, ale žádal, aby mu duchovní skládali slib věrnosti (tzv. Westminsterská dohoda).

I za těchto těžkých zápasů psal Anselm dál, nyní spíše díla teologického zaměření. Z nich obzvlášť vyniká Cur Deus homo, kde dialog mezi logikou a vírou míří k ústřednímu tajemství Božího vtělení vykupujícího člověka, a kde schopnost přemýšlet o Bohu se váže úzce k lásce. Anselm byl myslitel neobvyklého formátu, u něhož se geniální spekulativní nadání snoubilo s neúnavnou pracovní energií a náboženským nadšením; navíc byl osobnost lidsky okouzlující. Poslední tři léta svého života strávil v klidu v Anglii, zemřel v Canterbury v roce 1109.

O 50 let později předložil Tomáš Becket papežské kurii žádost o kanonizaci. Svatořečen byl Anselm v roce 1494, 1720 ho papež Klement XI. jmenoval církevním učitelem. Anselm je pochován v canterburské katedrále.

Dante ve své Božské komedii neopomenul Anselma a vložil jej do XII. zpěvu Ráje.

Anselm bývá představován jako biskup, opat nebo mnich. U sebe má knihu, pero nebo loď. V pozdějších stoletích se objevuje Anselm také na znázorněních Neposkvrněného Početí Panny Marie, většinou jako biskup s nápisem na pásce.<

Schauber, V.; Schindler, H. M. Rok se svatými. Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994.