JOSEF VINTR Zvyšující se počet
edic barokních památek zvyšuje potřebu jednotného
přepisu textů barokní češtiny do podoby, která by
vyhovovala nejen zájmům širší čtenářské
obce, ale i odborným zájmům filologicko-historickým.
Pro bádání o téměř neprozkoumané
barokní češtině je např. nepoužitelná edice odstraňující
kolísání v kvantitě vokálů, kolísání
v grafice jsem/sem,
nezachovávající
dubletní nebo hyperkorektní tvary ap. Jestliže konečně
svobodně vydáváme dlouho proskribované barokní
památky, vydávejme je ekonomicky, totiž pro všechny
zájemce, tedy jak pro široké, tak pro odborné
kruhy. Vždyť kdy zase trh dovolí např. nové vydání
rozebraného Bridelova Básnického díla, nebo luxusně vytištěných,
ale chybami přeplněných žďárských svatojanských
kázání Medotekoucí
sláva na hůře Libanu? Obecně uznaná transkripční pravidla českých
barokních textů neexistují, proto je dosavadní
ediční praxe nejednotná a nedůsledná. Dokonce
i takové ediční řady, jako např. České spisy
J. A. Komenského, se pro přehnané a nezdůvodněné
obavy z eventuální iritace novodobého čtenáře
lehkovážně vzdávají řady dobových znaků
barokní češtiny. Avšak čtenář, prohlubující
si svou znalost národní kultury, se zcela určitě zajímá
o originál, tedy o autentický text se vší jeho
dobovou jazykovou barvitostí, a ne o simplifikaci novodobé
kopie nebo dokonce jazykové parafráze do dnešní
češtiny: z tohoto důvodu si můžeme být jisti čtenářovou
benevolencí. * * * HLAVNÍ ZÁSADA: Přepisem do novočeského pravopisu odstraňujeme barokní grafiku, nesmíme však přitom odstraňovat jazykové zvláštnosti, ať už dobové nebo nářeční. Grafika Digrafy transkribujeme: cz
na c nebo č,
ßßa-ßs na š,
občasné
qu na kv, řídké
rz na ř; podobně také - v některých
tiscích se vyskytující - digrafy namísto
velkých písmen s háčkem, zvl. Cž na
Č, Rž na Ř. Zdvojená písmena
transkribujeme
jedním písmenem: ff zjednodušujeme
na f, ss na
s, tt na t ap.
Ponecháváme je však, pokud mají morfologickou
funkci, jako např. -nn-
v kamenný; dále ponecháváme důsledné
psaní -nn-
u derivátů
s -ný, -ník
ap., např. dřevěnný, plátěnný,
denník, bubenník aj., ponecháváme také zdvojené
-ss-, -tt- a -nn-, -ňň-, pokud by mohlo být jevem nářečním,
např. vých. mor. masso,
zlattý, vých.
čes. polenne, sev. čes. ranní ap. V časoměrných verších zdvojená
písmena ponecháváme, neboť označují
poziční délku. Zvláštní
znaky transkribujeme: ß na s, dále
ś
a ¨s na š, řídké ł na /' (jen pokud má funkci měkkého /; jinak
ponecháváme), c v platnosti k přepisujeme
k
(Comenský na Komenský), th v domácích slovech
zjednodušujeme na t (letha na leta), ti před samohláskou na ť (např. křeßtian
na křesťan), w měníme na v, písmena
g
(ve funkci hlásky j) a y (po samohlásce) transkribujeme
na j, koncové -j na -í (v. níže), začáteční
v- na u-, označení
au
pro dvojhlásku přepisujeme ou. Slova cizího původu -
ve vžitých
slovech latinského původu odstraňujeme latinský pravopis,
píšeme tedy premonstrát
(z prae-), paciencí (z pati-) ap. Velká písmena
píšeme jako
v nové češtině; u jmen obecných pouze tehdy, zastupují-li
jména vlastní, např. Apoštol za
sv. Pavel, Zákon
za Nový/Starý zákon,
dále je
píšeme u oslovení a výrazů úcty v dopisech,
věnováních ap. (Vaše Jasnost, Tvůj, Vy), a také v nejnutnějších případech
pro zdůraznění pojmů (Kristus
Pán s nebe v Svátost sstoupí; křesťanská
ctnost Naděje). Zkratky rozepisujeme, např. třetjo na třetího,
VMti na Vaší Milosti ap. Hranice slov - v zásadě podle novočeského pravopisu (tedy předložky psané dohromady, zvl. u zájmenných tvarů jako jemnou, oddělujeme). U příslovečných spřežek však píšeme podle originálu, tj. převážně odděleně, např. v tom, z rána, nad to, a však ap. Interpunkce - užíváme sice novodobá
znaménka nemodernizujeme však za každou cenu, nýbrž
snažíme se uchovat členění originálu: dvojtečky
užíváme podle dnešního úzu, jinak je
nahrazujeme středníky nebo čárkami (v dlouhých
souvětích by se měl respektovat hierarchicky poměr mezi dvojtečkou,
středníkem a čárkou); pouze v textech, které
jsou členěny pauzově na výdechové celky (často např.
kázání), nás intonační hledisko
někdy vede k zavedení vykřičníku nebo otazníku
místo čárky nebo dvojtečky originálu, nemusíme
však v těchto textech s intencí uměleckou doplňovat chybějící
čárky, např. před vztažnými větami (užité řešení
uvedeme v ediční poznámce). Vykřičník nebo
otazník uprostřed delšího souvětí (nebo po
citoslovcích) zachováváme, následující
slovo však nepíšeme velkým písmenem. Střídání druhů písma, např. antikva pro citáty v textu vysázeném frakturou, odstraňujeme přepisem celého textu latinkou (antikvou). Hlásky Samohlásky krátké: Samohlásky dlouhé
i krátké: Samohlásky dlouhé: Souhlásky: Tvary Všechny tvaroslovné odchylky
a kolísání uchováváme, včetně
hyperkorekt-ních tvarů (např. s housličky, řícti ap.). * * * Specifika transkripce rukopisných textů Jinak než v barokním tiskařském úzu tomu bylo v písařském úzu s užíváním diakritických znamének: v rukopisných textech doby baroka - podobně jako v textech ze starší doby - se diakritický pravopis nevžil, užíval se jen velmi zřídka a nedůsledně (nešlo-li o předlohy pro tisk, které se řídily pravopisnými pravidly pro tiskaře). Transkripce barokních rukopisných textů by se měla řídit stejnými zásadami jako transkripce tištěných textů. Ovšem s tím rozdílem, že bude nutno mnohem častěji rekonstruovat diakritická znaménka. V oblasti samohlásek je pak třeba citlivě posoudit míru rekonstrukce barokního stavu kvantity přihlížením k časové, lokální a společenské provenienci textu. V kritické edici uvedeme každou odchylku od uvedených zásad v kritickém aparáte, v čtenářské edici obecněji formulovaným poukazem v ediční poznámce. |